Tehdy duše, hořící palčivou touhou, pojala nepostižitelnou lásku k velké Boží dobrotivosti. Dosáhla totiž poznání a kontemplace nekonečnosti Jeho Lásky, která tak vlídně odpověděla na její otázky. Touto odpovědí jí Bůh vlil naději a zároveň jí pomohl v hořkosti, kterou pociťovala, neboť díky poznání sebe samé pochopila, jak urážela Boha, a poznala svou bídu. Tato odpověď na jedné straně mírnila hořkost její duše, a na druhé ji rozmnožovala, neboť Nejvyšší a Věčný Otec jí zjevil cestu dokonalosti, avšak právě tato cesta dokonalosti jí jasněji ukazovala, jak urážela Boha a jakou újmu působila duším, o čemž se nyní zmíním podrobněji.

Poznáním sebe samé totiž duše lépe poznává Boha, poněvadž na sobě pozoruje stopy Boží dobrotivosti a v laskavém Božím zrcadle poznává, nakolik se má uznat za hodnou a nakolik za nehodnou. Tím míním, že duše při pohledu do zrcadla Boží dobrotivosti poznává důstojnost skutečnosti, že byla stvořena k Božímu obrazu, že jí tento dar byl udělen z milosti, a nikoli proto, že by si jej sebeméně zasloužila, a dosahuje tak poznání své nehodnosti, v níž se nalézá svou vlastní vinou.

A tak, jako člověk hledící do zrcadla vidí jasněji skvrny na své tváři, i duše - která se povznáší poznáním sebe samé v touze lépe se vidět očima rozumu, a proto se zahledí do zrcadla Boží dobrotivosti - může díky čisté záři vycházející z Boha lépe rozlišit skvrny, které ji činí ošklivou.

Díky této jasné záři sílí světlo a poznání, proto je třeba říci, že v duši sice narůstá sladká hořkost, ale zároveň je zmírňováno její utrpení. Její hořkost je zjemňována nadějí pramenící z daru první Pravdy. A tak jako se rozrůstá oheň, do kterého se přikládá, sílí i horlivost duše, takže pouhé síly těla nedokáží zadržet duši, která by se od něj chtěla oddělit. Duše by totiž nemohla přežít, kdyby jí nedodával sílu Ten, který je nejvyšší Silou.

Duše očištěná ohněm Boží Lásky - s níž se setkala poznáním sebe a Boha - v které se rozvilo toužebné přání a naděje, aby celý svět došel spásy a aby byla obnovena Svatá Církev, nyní dosáhla určité jistoty a mohla se obrátit vzhůru, ke svému Nejvyššímu Otci, který jí ukázal malomocenství sžírající Svatou Církev a bídu světa, a mohla téměř opakovat Mojžíšova slova:¹

Můj Pane, shlédni ve Svém Milosrdenství na Svůj lid a na mystické tělo Svaté Církve! Větší slávu Ti přinese odpuštění tolika tvorům, kterým daruješ světlo pravého poznání, než když budeš hledět jen na mne, která jsem Tě ve své bídě tolik urazila a stala jsem se příčinou a nástrojem všeho zla. Všichni tvorové by Tě chválili, žes je ve Své božské dobrotivosti zachránil od hříchu a od věčného prokletí. Proto Tě prosím, Věčná Lásko, potrestej mne a smiluj se nad Svým lidem, neboť od Tebe neodejdu, dokud neuvidím, že ses nad ním smiloval.

Jak by mi prospělo, kdybych obdržela věčný život, zatímco Tvůj lid by čekala smrt bez konce, a kdybych viděla, že Tvou Snoubenku, Církev, která je světlem, obkličují temnoty právě kvůli mým nedostatkům a nedostatkům Tvých ostatních tvorů? Proto chci a prosím Tě, abys mi to udělil jako milost, abys měl smilování se Svým lidem mocí téže Věčné Lásky, která Tě vedla ke stvoření člověka podle Tvého obrazu a podoby, jak jsi sám řekl: "Stvořme člověka podle Našeho obrazu a podoby." Neboť Ty, věčná Trojice, jsi to učinila z touhy, aby účast na Tobě, vznešené a věčné Trojici, měl celý člověk. Proto jsi jej obdařila pamětí, aby si mohl připomínat Tvá dobrodiní a prostřednictvím Trojice měl účast na Tvé Moci. Proto jsi člověka obdařila rozumem, aby při pohledu na Trojici poznával Tvou dobrotu a měl účast na Moudrosti Tvého jednorozeného Syna. Proto jsi jej obdařila vůlí, aby mohl milovat to, co rozum vidí a poznává z Tvé Pravdy, a získat tak účast na shovívavosti Ducha Svatého.

Co je pravým důvodem toho, žes člověku udělil tak velkou důstojnost? Důvodem je nevýslovná láska, s níž jsi v Sobě Své stvoření nahlížel a zamiloval sis ho, a protos ho stvořil z lásky.

Z lásky jsi mu dal život, aby mohl okoušet nejvyšší a věčné Dobro, jímž jsi Ty.

Bohužel vidím, že Tvůj tvor kvůli hříchu, jehož se dopustil, ztratil udělenou důstojnost a svou vzpourou proti Tobě se stal nepřítelem Tvé shovívavosti, takže jsme se všichni stali Tvými nepřáteli.

Avšak Tebe tentýž Oheň Lásky, pro který jsi nás stvořil, vedl k tomu, abys nám daroval nástroj k usmíření lidského rodu, jenž se ocitl ve strašné válce hříchu: přál sis, aby se válečný stav změnil ve velký pokoj, a darovals nám Slovo, Svého jednorozeného Syna, který se postavil mezi nás a Tebe jako prostředník.

On byl naší spravedlností, když na Sebe vzal naše nespravedlnosti, aby mohly být potrestány, a byl Ti poslušný, Věčný Otče, když se oděl do našeho lidství a přijal lidskou podobu a přirozenost.

Jak velká Propast Lásky! Jaké srdce může vydržet pohled na výšiny, z nichž jsi sestoupil až k nízkosti našeho lidství? My jsme Tvůj obraz a Ty jsi obraz náš, díky Tvému spojení s člověkem, v němž jsi zahalil věčné božství bídným oblakem Adamova porušeného těla.

Co je pravou příčinou toho všeho? Láska. Ty, Bože, ses stal člověkem a člověk se stal Bohem. Pro tuto nepopsatelnou lásku Tě chci modlitbou přinutit, abys byl ke Svým tvorům milosrdný.

předchozí | obsah | další