Svatá Kateřina Sienská:
Dialog s Boží Prozřetelností
Bez svaté spravedlnosti si žádný národ nedokáže uchovat stav milosti ani podle občanského, ani podle božského zákona, neboť ten, kdo není napomenut a nenapomíná, je jako zahnívající úd, který otráví a zahalí zápachem celé tělo, pokud ho neschopný lékař maže mastí místo toho, aby vyčistil ránu.1
Takže pokud prelát nebo jiní představení vidí, že podřízený je nakažen hnilobou smrtelného hříchu, a léčí ho mastí lichých nadějí, aniž by ho napomenuli, nikdy ho nevyléčí, naopak zkazí i ostatní, kteří mu jsou nablízku, jako údy téhož těla. Ti, kdo mají společného pastýře, se totiž podobají údům jednoho a téhož těla. Budou-li však opravdovými a dobrými lékaři duší jako slavní pastýři, o nichž jsem mluvil, nepoužijí mast bez ohně napomenutí. A kdyby některý z údů ve svém špatném jednání setrvával, vyřízne ho pastýř ze společenství, aby se celé nenakazilo vinou smrtelného hříchu.
Dnes takto ke škodě všech nejednají: naopak se tváří, že nic nevidí. A víš proč? Protože v nich stále přežívá kořen sebelásky, z níž pochází jejich zvrácená láska otroka. Nemají totiž odvahu k napomenutí ze strachu, že přijdou o svůj stav a časné statky nebo o své nadřízené postavení; proto se chovají zaslepeně, jako by nevěděli, jak mají svůj stav zachovávat. Kdyby však viděli, že si stav uchovají právě díky svaté spravedlnosti, pečovali by o ni; ale protože se zbavili světla, nevědí to. Věří tedy, že si mohou svůj stav zachovat nespravedlností, nekárají podřízené za pochybení a nechávají se oklamat smyslnými vášněmi a touhou po moci nebo privilegiích.
Ve skutečnosti je nenapomínají proto, že sami setrvávají v těchže, ba dokonce těžších chybách: cítí spoluvinu a nenacházejí odvahu ani jistotu a v sevření otrockého strachu předstírají, že nic nevidí. A i když vidí, nezasáhnou napomenutím, naopak se nechají uspávat lichotivými řečmi a množstvím darů, aby měli sami pro sebe výmluvu, proč viníky nepotrestali. Na takových lidech se naplňuje výrok Mé Pravdy, který vyslovila ve svatém evangeliu: "Jsou slepí a vedou slepé; a jestliže slepec vede jiného slepce, oba spadnou do jámy."2
Tak však nejednali ti, kdo jsou nebo byli Mně milými správci, o nichž jsem ti řekl, že mají dokonalé rysy a stav slunce. Oni jsou v pravdě sluncem, jak jsem ti říkal, protože v nich není temnoty hříchu ani nevědomosti, neboť následují Učení Mé Pravdy. Nejsou ani vlažní, protože hoří Ohněm Mé Lásky; a pohrdají velikostí, stavy a rozkošemi světa, takže se nebojí napomínat ostatní - kdo totiž netouží po moci nebo privilegiu, nebojí se jeho ztráty -naopak odvážně napomínají, neboť svědomí neutiskované vinou nezná bázeň.
Jas této drahocenné perly, jíž je spravedlnost, tedy v Mých pomazaných a "kristech", o nichž jsem mluvil, nepohasl; naopak z nich vyzařoval. Dobrovolně si totiž volili chudobu a s hlubokou pokorou se snažili žít prostým životem, takže nedbali ani na výsměch a hrubosti, ani na lidské okrádání, ani na urážky, potupu, tresty nebo utrpení. Žehnali, když jim jiní zlořečili, a s pravou trpělivostí vše snášeli jako pozemští andělé, ba něco víc než andělé, neboť jimi nebyli svou přirozeností, ale díky své službě a nadpřirozené milosti, kterou jsem jim udělil, aby spravovali Tělo a Krev Mého Jednorozeného Syna.
Byli to a nadále to mají být opravdu andělé, protože je Má Dobrotivost stejně jako strážné anděly ustanovila, aby nad vámi bděli a spravovali vaše dobré a svaté úmysly. Proto jako správní strážcové nespouštěli zrak ze svých podřízených a zasévali jim do srdcí svaté a dobré úmysly; vytrvalou modlitbou, apoštolátem slova a životním příkladem Mi za ně obětovali sladká a láskyplná přání. Z toho vidíš, že jsou to andělé, které Má Vroucí Láska učinila hořícími lampami v mystickém těle Svaté Církve, aby nad vámi bděli a abyste vy, kteří jste slepí, měli vůdce, kteří vám ukážou Cestu Pravdy, a modlitbou, životním příkladem a poučováním vám vnuknou dobré myšlenky, jak jsem ti říkal.
S jak velkou pokorou vedli své podřízené a jak s nimi jednali! S jakou nadějí a živou vírou! Nijak se neobávali a nestarali, že by se jim nebo jejich podřízeným mohlo nedostávat časných statků, a proto štědře rozdělovali bohatství Církve chudým. Tímto způsobem dokonale plnili svou povinnost: rozdělovat časné statky pro svou potřebu, pro chudé a pro Svatou Církev. Nehromadili bohatství a nezanechali po sobě mnoho peněz; po některých naopak zůstaly Církvi dluhy, neboť všechno rozdali chudým. Činili to z překypující lásky a díky velké naději v Mou Prozřetelnost. Bázeň otroka jim byla vzdálena, nestrachovali se, že se jim nebude dostávat věcí po duchovní ani po časné stránce.
Podle tohoto znamení se pozná, že tvor skládá svou naději ve Mne, nikoli v sebe: nezná bázeň otroka. Avšak ti, kdo doufají v sebe, mají strach a obávají se svého stínu a trápí se pochybnostmi, zda jim neubude nebe a země. V této bázni a zvrácené naději, kterou vkládají do svého malého vědění, se uboze pachtí, aby si nakoupili a zachovali časné statky, a to do té míry, že házejí duchovní věci za hlavu; a není vidět nikoho, kdo by o ně dbal.
Tito lidé, ubozí svou malou vírou a velkou pýchou, mají za to, že Já jsem ten, kdo pečuje o všechny potřeby duše a těla. Pravda je však taková, že Má Prozřetelnost se o vás postará stejnou měrou, jíž ve Mě doufáte;3 a tyto naduté ubožáky ani nenapadne, že Já jsem Ten, který jsem, zatímco oni jsou ti, kdo nejsou: nepomyslí na to, že své bytí a každou milost k němu přidanou obdrželi od Mé Dobrotivosti. Proto "nadarmo bdí strážce, jestliže město nestřežím já":4 veškerá jeho snaha bude marná, pokud si bude myslet, že město ochrání svým úsilím nebo horlivostí, neboť ochránit je mohu jedině Já.
Je pravda, že chci, abyste se po dobu trvání života cvičili ve ctnostech, které jsem vám udělil, a v milostech, které jsem vám přidal, s pomocí svobodného úsudku, který jsem vám daroval spolu s rozumem. Proto Já, který jsem vás stvořil bez vašeho přispění, vás bez vašeho přispění nespasím. Miloval jsem vás, ještě než jste byli.
Tuto pravdu viděli a znali Moji milovaní, a proto Mě milovali nevýslovnou láskou a jménem této lásky ve Mne tolik doufali a ničeho se neobávali. Nebál se Silvestr, když stál před císařem Konstantinem a vedl před zástupem učenou při s dvanácti židy, a živě věřil, že se mu nikdo nepostaví na odpor, neboť Já jsem na jeho straně.5 Podobně i všechny ostatní Mé milované opouštěla veškerá bázeň, neboť nebyli sami: zamilovali si totiž lásku, takže přebývali ve Mně a ode Mě se jim dostávalo Světla Moudrosti Mého Jednorozeného Syna, síly, takže byli silní a mocní proti světským knížatům a tyranům, a Ohně Ducha Svatého, čímž měli účast na mírnosti a vřelé Lásce Ducha Svatého. Toto Světlo, pokud na něm člověk chce mít účast, bylo a je i nadále doprovázeno světlem víry, nadějí, nezlomností, pravou trpělivostí a vytrvalostí až do okamžiku smrti. Z toho vidíš, že nebyli vůbec sami, nýbrž hojně doprovázeni, a proto vystupovali bez jakékoli bázně.
Bát se může jenom ten, kdo se cítí osamocen, kdo doufá v sebe a nemiluje lásku. Takový člověk se bojí každé maličkosti, protože se cítí sám, beze Mne, udělujícího největší jistotu duši, která Mě vlastní citem lásky. Tito milovaní, kteří jsou hodni slávy, hojně zakoušeli, že jejich duším nemůže uškodit žádná věc; naopak sami poráželi lidi i zlé duchy, svazovali je často ctností a mocí, kterou jsem jim uděloval, aby ji nad nimi vykonávali. Odpovídal jsem jim tak na lásku, víru a naději, které ve Mne skládali.
Tvůj jazyk by nedokázal vypovědět jejich ctnosti a zrak tvého intelektu pojmout plody, které jim uděluji ve věčném životě, stejně jako všem, kdo se vydají po jejich stopách. Jsou jako drahokamy: září tak před Mou Tváří, protože jsem přijal jejich úsilí a světlo, které se díky nim rozšířilo s vůní jejich ctností do celého těla Svaté Církve. Proto jsem jim ve věčném životě udělil velikou důstojnost: žehnám jim pohledem a oslavuji je, neboť příkladem poctivého a svatého života a lampou víry rozdělovali Světlo Těla a Krve Mého Jednorozeného Syna a všechny ostatní svátosti. Proto je tak mimořádně miluji: pro důstojnost, do níž jsem je povýšil jako Své pomazané a správce, i proto, že nezakopali z nedbalosti a nevědomosti poklad svěřený do jejich rukou,6 nýbrž vyznali, že jej obdrželi ode Mě, a horlivě a s hlubokou pokorou ho pravými a skutečnými ctnostmi dál rozvíjeli.
A protože jsem je povolal k tak vznešené důstojnosti, jako pečliví pastýři nikdy neopomněli přivádět ovce zpět do ovčína Svaté Církve; z lásky a hladu po duších podstupovali i nebezpečí smrti, jen aby je vytrhli z rukou zlých duchů. Byli nemocní s nemocnými, a často se sami za nemocné prohlašovali, aby nemocní neupadli do zoufalství, a aby jim vlili naději, říkali: "Jsem nemocný jako ty." Plakali s plačícími7 a radovali se se šťastnými a tímto způsobem dokázali každému podat ten nejvhodnější pokrm: dobré upevňovali v dobru tím, že se těšili z jejich ctností, nesžírali se závistí, ale naopak rozhojňovali svou lásku k bližnímu a k podřízenému. Vytrhávali z hříchu ty, kdo pochybili, když se s pravým a svatým soucitem vydávali za chybující a nemocné spolu s nimi, jak jsem ti říkal, napomínali je za spáchané viny a udělovali pokání, jemuž se z lásky podrobovali spolu s nimi. Byli totiž natolik prodchnuti láskou, že je pokání bolelo víc než člověka, kterému je udělili. Někteří z nich někdy opravdu vykonávali pokání spolu s podřízeným, zejména tehdy, když pozorovali, že mu pokání připadá velmi tvrdé; a díky tomuto gestu se kajícníkovi pokání ulehčilo.
Moji milovaní! Z představených se činili podřízenými a z pánů služebníky; stávali se nemocnými, přestože byli zdraví a nedotčení smrtelným malomocenstvím hříchu. Byli silní, ale činili se slabými; chovali se prostě k prostým a slabomyslným a pro malé se stávali malými. Z pokory a lásky tak dokázali žít se všemi lidmi a každému poskytovali takový pokrm, jaký potřeboval.
Kdo však to všechno způsobil? Hlad a touha, které v sobě počali díky Mé Milosti a jimiž toužili po úctě ke Mně a po spáse duší. A spěchali se jí nasytit ke stolu Nejsvětějšího Kříže, ať je to stálo jakoukoli námahu nebo protivenství; v horlivosti pro duše, dobro Svaté Církve a šíření víry se vrhali do ostnů četných utrpení a směle čelili všem nebezpečím s pravou trpělivostí a pozvedali ke Mně vonné kadidlo vroucích proseb a pokorné a vytrvalé modlitby. Svými slzami a úsilím léčili rány způsobené vinou smrtelných hříchů bližního, jemuž tak získávali dokonalé zdraví, pakliže tento lék pokorně přijal.