Svatá Kateřina Sienská:
Dialog s Boží Prozřetelností
Nejdražší dcero, jestlipak víš, jak pečuji o tyto Své služebníky, kteří ve Mě doufají? Dvěma způsoby: každý z Mých úkonů prozřetelnosti vůči tvorům obdařeným rozumem slouží buď jejich duši, nebo tělu. Když pečuji o tělo, činím to pro dobro duše, aby rostla ve světle víry, doufala ve Mne, a nikoli v sebe a aby spatřila a poznala, že Já Jsem, který Jsem, který mohu a chci a dokážu pečovat o její potřeby a spásu.
Vidíš, že duši jsem dal k životu svátosti Svaté Církve, aby byly jejím pokrmem: ne hutný, tělesný chléb, který je pokrmem těla, neboť duše není tělesná a žije z Mého Slova. Proto Má Pravda ve svatém evangeliu řekla, že člověk není živ jen chlebem, ale každým Mým slovem, které ze Mě vychází,1 a proto že máte duchovním úmyslem následovat Učení tohoto Mého Vtěleného Slova, které vám mocí Své Krve a svatých svátostí dává život.
Proto jsou duši udělovány duchovní svátosti. Třebaže jsou svátosti ustanoveny a udělovány prostřednictvím těla, sám tělesný úkon duši život v milosti nezíská, jestliže ta nepřijme svátost s duchovní dispozicí, s pravou a svatou touhou. Tato touha však nepřebývá v duši, nýbrž v těle. Proto jsem ti říkal, že svátosti jsou duchovní a že se udělují duši jakožto netělesné, přestože jsou podávány prostřednictvím těla: jak jsem říkal, přijmout je musí cit duše.
Abych posílil hlad duše po Mně a její svatou touhu, dopouštím někdy, aby po svátostech toužila, a nemohla je přijmout; protože jí jsou nedostupné, roste její hlad a s hladem také sebepoznání; z pokory se považuje za nehodnou svátostí. Tehdy ji učiním hodnou svátostí a nějak se postarám, aby je mohla přijmout.
Dobře víš, že se to stává, pokud se dobře pamatuješ, slyšela jsi o tom a sama to zakusila. Duch Svatý, Má Slitovnost, který jí začal sloužit a obdarovává ji Mou Dobrotivostí, totiž vnukne mysli některého kněze, aby za ní přišel a tento pokrm jí udělil; bude ho k tomu podněcovat svědomí a na jeho popud se vydá utišit její hlad a ukojit její touhu. Někdy dopustím, aby až do poslední chvíle otálel: teprve když duše ztratí veškerou naději, nalezne to, po čem touží.
Copak bych ji nemohl hned na začátku zaopatřit tím, co jí poskytnu až na konci? Jistěže mohl, ale dělám to proto, aby duše rostla ve světle víry, aby nikdy nepřestávala doufat v Mou Dobrotivost, aby byla pozorná a opatrná a neotočila neprozřetelně hlavu nazpět, a tak neztišila hlad svaté touhy: proto často dopouštím otálení.
Jak si vzpomínáš, právě tak tomu bylo s duší, která přišla do kostela s velkou touhou po Svatém Přijímání, a když kněz přistoupil k oltáři, požádala ho o Tělo Krista, celého Boha a celého člověka, ale kněz ji odmítl.2 Pláč a touha v ní rostly, takže když kněz obětoval kalich, ozvalo se jeho svědomí silněji, protože ho podněcoval služebník, Duch Svatý, který o onu duši pečoval. A stejně jako působil uvnitř v jejím srdci, působil i zvenčí a nabádal kněze sloužícího při oltáři: "Zeptej se, jestli chce přistoupit k přijímání, protože jí ho rád udělím." A jestliže byl v oné duši do té doby jen drobeček víry a lásky, nyní se rozrostl, až jím překypovala, a připadalo jí, že jí touhou přeteče srdce. Proto jsem dopustil, aby rostl a spálil všechnu sebelásku, všechnu nevěru a naději v sebe samu.
V tomto případě jsem se o ni postaral prostřednictvím tvora. Jindy může služebník, Duch Svatý, zasáhnout sám, bez tohoto prostředníka, jak se to přihodilo mnoha lidem a jak se to některým Mým služebníkům dosud stává. Z těchto případů uvedu dva obdivuhodné, které znáš, aby se zvětšila tvá víra a aby byla chválena Má Prozřetelnost.
Dobře si zapamatuj, co jsi slyšela o oné duši, která byla v chrámu Svaté Církve v den obrácení slavného apoštola Pavla, Mého sladkého zvěstovatele, a která tolik toužila přijmout tuto svátost, totiž Chléb Života, který je andělským Pokrmem daným vám lidem, že o něj žádala každého kněze, který přišel celebrovat, a každým byla z Mého úradku odmítnuta. Chtěl jsem totiž, aby poznala, že když ji nechají odejít s prázdnou lidé, nenechám ji odejít s prázdnou Já, její Stvořitel. A proto jsem při poslední mši jednal způsobem, který ti vysvětlím, a uchýlil jsem se ke sladké lsti, aby se ona duše mohla opojit Mou Prozřetelností.
Lest spočívala v tomto: když ona duše sdělila ministrantovi, že chce přistoupit k přijímání, ministrant to knězi zamlčel. Protože ji nikdo neodmítl, s velkou touhou čekala na Svaté Přijímání. Když byla mše u konce a duše viděla, že jí Svaté Přijímání nikdo neudělí, velmi vzrostl její hlad a touha a přitom se s pravou pokorou začala považovat za nehodnou této svátosti a vyčítala si svou namyšlenost, neboť jí připadalo, že zhřešila pýchou, když toužila přijmout velké tajemství. A Já, který pozvedám pokorné, jsem přijal její touhu a cit a obdařil jsem ji poznáním Hlubiny Nejsvětější Trojice, Mne, Věčného Boha, a dal jsem zraku jejího intelektu světlo ohledně Mé, Otcovy Moci, ohledně Moudrosti Svého Jednorozeného Syna a ohledně Slitovnosti Ducha Svatého, neboť tvoříme nerozdílnou jednotu. Ona duše se se Mnou spojila tak dokonale, že se její tělo pozvedlo ze země, protože když se duše vzepětím lásky sjednotí se Mnou, jak jsem ti vysvětloval, je se Mnou spjata dokonaleji než se svým vlastním tělem. A v této velké Hlubině ode Mne přijala Svaté Přijímání, aby její touha došla naplnění.3 A na znamení, že její touha byla skutečně naplněna, po několik dní podivuhodným způsobem svou tělesnou chutí cítila chuť a vůni Těla a Krve Ukřižovaného Krista, Mé Pravdy. Tehdy obnovila své síly ve Světle Mé Prozřetelnosti, kterou tak sladce okusila. To všechno bylo pro ni viditelné, ale očím tvorů to zůstalo skryto.
Druhý případ byl viditelný očím kněze, který tehdy sloužil u oltáře.4 Přestože ona duše hluboce toužila zúčastnit se mše a přijmout Svaté Přijímání, nemohla se kvůli tělesné nevolnosti dostavit do kostela v daný čas; nicméně se tam vydala později a přišla právě v okamžiku, kdy kněz konsekroval. Poněvadž byl kněz na jedné straně kostela, přešla na stranu opačnou, neboť jí poslušnost nedovolovala zůstat při oltáři.5 Tam propukla v pláč a hlasitý nářek: "Moje bídná duše, uvědomuješ si vůbec, jaké milosti se ti dostalo? Jsi ve svatém Božím chrámu a hledíš na Jeho správce, přestože si pro své hříchy zasloužíš přebývat v pekle!" To však její touhu nedokázalo umlčet, naopak, čím hlouběji sestupovala do údolí pokory, tím víc byla pozvedána, neboť jsem jí dal poznat Svou Dobrotivost, a ona proto s vírou a nadějí důvěřovala tomu, že služebník, Duch Svatý její hlad utiší. Tehdy jsem vyplnil její touhu způsobem, po němž nedokázala ani zatoužit.
Onen způsob byl následující: když kněz lámal hostii, aby ji sám přijal, upadl z ní drobeček; a z Mého úradku a moci tento drobeček, tato částečka, odlétla z oltáře až na druhý konec kostela, kde se nacházela ona duše. Myslela si, že to byla věc lidským očím neviditelná, a protože cítila, že obdržela Svaté Přijímání, s velkou a horoucí touhou si pomyslela, že jsem ji utišil neviditelným způsobem, jak se jí už několikrát stalo. Tak se to však nejevilo knězi, který se nesmírně trápil, že nemůže najít onen úlomek hostie. Až nakonec Duch Svatý, služebník Mé Slitovnosti, zjevil jeho mysli, kdo ho obdržel: kněz však přesto pochyboval až do okamžiku, kdy se oné duše zeptal.
Copak jsem nemohl sejmout z ní onu tělesnou nevolnost a nechat ji včas odejít do kostela, aby mohla přijmout svátost od kněze? Samozřejmě že mohl, ale chtěl jsem jí dát zakusit, jak podivuhodnými způsoby, o nichž jsem mluvil, ji mohu a chci naplňovat: ať prostřednictvím tvora nebo nezprostředkovaně, za jakýchkoli okolností a v jakoukoli dobu, jakýmkoli způsobem po tom touží nebo ani toužit nedokáže.
Nejmilejší dcero, řekl jsem ti dost o Své Prozřetelnosti, kterou prokazuji duším hladovějícím po této sladké svátosti. Je to táž Prozřetelnost, kterou lidem prokazuji i ve všech ostatních případech, podle jejich rozmanitých potřeb.
Nyní ti napovím, jak Svou Prozřetelností působím v nitru duše, aniž bych použil její tělo jako prostředníka: tedy bez vnějšího nástroje. Již jsem o tom sice mluvil v souvislosti se stavy duše,6 ale povím ti ještě víc.