Nyní ti povím, jak Má Prozřetelnost pečuje o ty, kdo se vytrhli ze smrtelného hříchu, ale jsou dosud nedokonalí; nebudu opakovat stavy duše, protože jsem ti jejich posloupnost vysvětlil, ale něco ti o nich povím.

Nejdražší dcero, víš, jakým způsobem pozvedám duši z její nedokonalosti? Někdy na ni prozřetelně dopouštím trápení mnoha různých myšlenek a nechávám její mysl neplodnou. Bude jí připadat, že jsem ji opustil, protože necítí žádnou útěchu; ale bude se jí zdát, že není ani ve světě, protože v něm již nepřebývá, ani ve Mně, protože nezakouší jiný cit než svou vůli Mě neurazit.

Nedovolím, aby se jejím nepřátelům otevřela brána její svobodné vůle, a třebaže dovolím zlým duchům a dalším nepřátelům člověka, aby tloukli na ostatní dveře, nedopustím, aby se dotkli této hlavní brány, na níž záleží, zda bude uchráněna pevnost duše: je však pravdou, že svobodnému úsudku, strážci této brány vůle, nadále zůstává svoboda v rozhodnutí, zda nepřátele vpustí nebo nevpustí.

Město duše má mnoho bran. Ty hlavní jsou však tři: jednu z nich nikdy neztrácíme ze svého vlastnictví, totiž vůli, jež střeží ostatní; těmi jsou paměť a intelekt. Pokud však k tomu vůle svolí, vstoupí dovnitř nepřítel, jehož jméno je sebeláska, spolu se všemi ostatními nepřáteli, kteří ho následují. Intelekt přepadne temnota, která je úhlavním nepřítelem světla, zatímco paměti se zmocní nenávist, která jí ihned připomene urážky, kterých se vůči duši někdo dopustil, takže se stává nepřítelem lásky k bližnímu a přilne ke světským radovánkám a rozkoším tak rozmanitými způsoby, jak rozmanité jsou hříchy, protiklady ctností.

Jakmile jsou rozraženy tyto brány, otevřou se okna smyslů, které jsou nástroji sladěnými s duší. Proto si ihned povšimneš, že neuspořádaný cit člověka, který otevřel své brány, odpovídá právě těmito nástroji: takže všechny tóny jsou falešné a nečisté -takové jsou totiž i jeho činy.

Zrak vidí jenom smrt, protože se s nezřízenou zvědavostí obrací, kam nemá, jen k mrtvým věcem, a s marnivostí srdce, lehkomyslností, nečestnými způsoby a pohledy se tak stává příčinou smrti pro sebe i pro ostatní. Hanebníku! Dal jsem ti zrak, abys hleděl na nebe a na všechny ostatní věci a na krásu, kterou jsem dal tvorům, a abys zkoumal Má tajemství, ale ty se obracíš k bahnu a ničemnostem, které ti přinášejí smrt.

Totéž platí o sluchu: těší se z nečestných slov a z vyslechnutí věcí, které se týkají bližního, aby ho mohl kritizovat. Já však jsem sluch člověku dal, aby naslouchal Mému Slovu a potřebám svého bližního.

Rovněž jazyk: dal jsem mu ho, aby hlásal Mé Slovo a vyznával své viny; má být užíván ke spáse duší, ale hanebník ho užívá k tomu, aby se rouhal Mně, svému Stvořiteli, aby ničil bližního reptáním, odsuzováním jeho dobrých skutků a vynášením jeho prohřešků, rouháním a křivým svědectvím. Chlípnými slovy ohrožuje sebe i druhé; útočí urážlivými slovy, která zraňují srdce bližních jako nůž a budí v nich hněv. Kolik zla, vražd a nečestnosti, kolik hněvu, nenávisti a kolik ztraceného času vzešlo z jazyka!

Čichem člověk neuráží ani více, ani méně než ostatními smysly své bytosti, neboť nezřízeně čichá. Co se týče chuti, ve své nezřízené touze po jídle s nenasytnou mlsností vyhledává mnoho rozmanitých pokrmů a nemyslí na nic jiného než na to, jak si naplnit břicho; a jeho ničemná duše ani nepomyslí, že otevřela dokořán všechny tři brány a nezřízeným a nadměrným jídlem přehřívá své pomíjivé tělo a hyne kvůli svým nezřízeným touhám.

Urážek se dopouštějí i ruce, když bližnímu kradou věci nebo se ho nečistým způsobem ničemně dotýkají, přestože jsem je učinil k tomu, aby sloužily bližnímu, kdykoli ho postihne neštěstí, a almužnou mu pomohly v jeho potřebách. Nohy jsem vám dal k tomu, aby nosily tělo na místa, která jsou svatá a užitečná vám i bližnímu, ke slávě a chvále Mého Jména. Ničemník je však užívá k tomu, aby ho donesly na nejrůznější ohavná místa, kde planými řečmi a tlachy rozmanitým způsobem šíří nákazu své vlastní ničemnosti na ostatní tvory, podle toho, jak se zachce jeho hanebné a neuspořádané vůli.

To všechno jsem ti, nejdražší dcero, řekl proto, abys měla proč plakat při pomyšlení na to, do jaké bídy může upadnout vznešené město duše, a abys viděla, kolik zla může vzejít z hlavní brány vůle, do níž nevpustím nepřátele duše, jak jsem ti říkal, i když jim dovolím, aby mocně bušili na ostatní brány. Proto dopouštím, aby na intelekt tloukla temnota mysli a aby se z paměti někdy jakoby vytratila vzpomínka na Mne. Někdy se zdá, že se všechny tělesné smysly zmítají v bojích, takže při pohledu na svaté věci, při jejich dotyku a poslechu, při jejich vůni a přijímání jako by se v člověku všechno bouřilo a budilo v něm nečestnost a porušení.

Účelem žádné z těchto věcí však není smrt, neboť si jeho smrt nepřeji, ledaže by byl tak hloupý a sám otevřel bránu vůle: dopouštím, aby na ni nepřátelé tloukli zvenčí, ale nevpustím je dovnitř. Do duše nemohou vstoupit, jestliže jim sama vůle neotevře.

A proč tedy duši ponechávám v takových souženích a zármutku a dovolím, aby ji obléhalo tolik nepřátel? Jistě ne proto, aby nepřátelům podlehla a ztratila bohatství milosti, nýbrž proto, abych jí ukázal Svou Prozřetelnost, aby svou důvěru vkládala ve Mne, a ne v sebe, aby se pozvedla z nedbalosti a horlivě se rozběhla ukrýt ke Mně; Já jsem totiž její Obránce a Dobrý Otec, který jí dává spásu. Činím to proto, aby setrvala v pokoře, uviděla své nebytí, to znamená aby uznala, že bytí a všechny milosti, které jsou k němu přidány, pocházejí ode Mne, neboť Já jsem její život. Tento život a prozřetelnost totiž pozná v bojích, v nichž zakusí velké osvobození: nenechám ji totiž v této době zkoušek nadlouho, protože je sesílám i odnímám podle toho, co považuji za potřebné pro onu duši. Někdy jí bude připadat, jako by byla v pekle, a najednou z něj bude bez veškerého svého úsilí vysvobozena a okusí věčný život. Duše bude klidná, všechno, co uvidí, jako by s horoucí láskou volalo Boží Jméno. Tehdy se upne k Mé Prozřetelnosti, neboť uvidí, že unikla nebezpečným vodám nikoli svým úsilím, protože světlo získala nečekaně a bez své snahy, ale jen z Mé Nevýslovné Lásky, která ji chtěla zaopatřit vším potřebným v době nouze, kdy byla na hranici svých možností.

Proč jsem jí neodpověděl světlem a nevytrhl ji temnotám, když se cvičila v modlitbě a ostatních potřebných úkonech? Protože byla nedokonalá a mohla by svému úsilí přičítat zásluhu, která náležela mně.

Na tom můžeš vidět, jak se duše v nedokonalém stavu stále zdokonaluje v bojích, které musí podstupovat, neboť v nich zakouší Mou Božskou Prozřetelnost a prožívá to, v co dosud jen věřila. A Já ji o tom ujišťuji zkouškou, v níž počíná dokonalou lásku, protože v Božské Prozřetelnosti zakouší Mou Dobrotivost, a tak se pozvedá z nedokonalé lásky.

Uchyluji se i ke svaté lsti, jen abych ji zbavil nedokonalosti: nechávám ji kromě duchovní lásky, kterou má chovat ke všem tvorům, pojmout lásku k nějakému určitému tvoru. Tímto prostředkem se duše cvičí ve ctnosti, odstraňuje nedokonalost, zbavuje své srdce smyslné lásky ke každému jinému tvoru, a tak očišťuje lásku k otci, matce, sestrám a bratřím od veškeré své vášně a učí se, že je má milovat kvůli Mně. S touto láskou zaměřenou na prostředek, který jsem jí udělil, zavrhuje neuspořádanou lásku, s níž do té doby milovala tvory. Tak se duše zdokonaluje.

Ale dobře si povšimni, že láska k tomuto prostředku má ještě tento důsledek: podrobuje ji zkoušce, zda miluje dokonale Mne a ty, které jsem do její lásky svěřil, nebo ne. Proto jsem jí je také dal, aby byla vyzkoušena a měla látku k poznání. Kdyby ji nepoznala, neznelíbila by se sama sobě a nelíbilo by se jí to, co má ode Mne. Tímto způsobem to však poznává, přestože zůstává dosud nedokonalá. A není pochyb o tom, že když je nedokonalá její láska ke Mně, zůstává nedokonalá i její láska k rozumnému tvoru, neboť dokonalá láska k bližnímu závisí na dokonalé lásce ke Mně. Takže duše miluje tvora touž dokonalostí či nedokonalostí, jíž miluje Mne. A jak to může prostřednictvím tvora poznat? Mnoha způsoby. Pokud totiž bude chtít pořádně otevřít zrak intelektu, neuplyne mnoho času a spatří to a pozná. Ale o tom se jen zmíním, protože jsem ti to říkal na jiném místě.

Když duše zvlášť milující určitého tvora, jak jsem říkal, zjistí, že vyhasíná radost, útěcha nebo běžná konverzace, které ji tolik těšily, že mizí mnoho dalších věcí nebo že milovaný tvor raději rozmlouvá s někým jiným, pocítí bolest, která prohloubí její sebepoznání. Pokud chce jednat ve světle a s obezřetností, jak by měla, bude tento prostředek, tvora, milovat dokonaleji, protože se sebepoznáním a nenávistí, kterou pojme ke svému pocitu bolesti, zbaví nedokonalosti a dosáhne dokonalosti. Zdokonalením sebe samé získá dokonalejší lásku k lidem obecně i k tvoru, jehož Má Dobrotivost postavila po jejím boku a který ji má z Mé Prozřetelnosti popohánět při této životní pouti nenávistí duše k sobě samé a láskou ke ctnostem: pokud ovšem duše nebude tak nevědomá, že bude sama chtít v době temnot upadnout do zmatku, duchovní strnulosti a do smutku srdce a opustit svatá cvičení. To by pak bylo nebezpečné: všechno, co jsem jí udělil k životu, by se tak změnilo ve zkázu a smrt. Proto se tomu má vyhnout a se světlem a s chvályhodnou horlivostí a pokorou se má považovat za nehodnou předmětu své touhy, to znamená útěchy, kterou si od něj slibovala. V tomto světle ať vidí, že ctnost, pro niž má hlavně tvora milovat, se v ní nikterak neumenšila, jestliže chce s hladem a touhou snášet jakoukoli bolest, aťsi přijde odkudkoliv, aby tak vzdala slávu a chválu Mému Jménu. Tak vyplní Mou Vůli na sobě samé a obdrží ovoce dokonalosti, kvůli němuž jsem dopustil boje a prostřednictví tvora a všechno ostatní, aby duše dospěla ke světlu dokonalosti.

Tímto způsobem prokazuji Svou Prozřetelnost všem, kdo jsou ve stavu nedokonalosti, a ještě mnoha dalšími způsoby, které by tvůj jazyk nedokázal vypovědět.

předchozí | obsah | další