Svatá Kateřina Sienská:
Dialog s Boží Prozřetelností
Chci ti nyní povědět něco málo o způsobech, jimiž uspokojuji hmotné potřeby Svých služebníků, kteří ve Mě doufají. Mou pomoc obdrží nedokonale nebo dokonale, podle stupně své dokonalosti, podle toho, do jaké míry opustili sebe i svět; ale pečuji o každého z nich. Jsou to Moji chudí, chudí v duchu i ve vůli, to znamená, že jsou chudí ze svého duchovního úmyslu, ne jenom proto, že se jim nedostává bohatství; je totiž mnoho těch, kdo jsou chudí, ale chudí být nechtějí: ti jsou bohatí ve své vůli, ale jdou žebrotou, protože nedoufají ve Mne a nesnášejí dobrovolně chudobu, kterou jsem jim udělil jako lék pro duši, neboť bohatství by jim uškodilo a bylo by jejich záhubou.
Ale Mí služebníci jsou chudí, nejsou to žebráci. Žebrákovi se často nedostává toho, co potřebuje, a kvůli svým potřebám trpí; chudák sice neoplývá hojností, ale přesto je ve svých potřebách spokojený: nikdy mu totiž nechybím Já, a ve Mě doufá. Je pravda, že je někdy dovedu téměř do krajnosti, aby lépe viděli a věděli, že obdarovat je a postarat se o ně mohu jen Já, aby si zamilovali Mou Prozřetelnost a objali nevěstu pravé chudoby: tehdy služebník, jímž je Duch Svatý, Má Slitovnost, vidí, že se jim nedostává toho, co tělo potřebuje, a zažehne touhu v člověku, který jim může pomoci, a podnítí jeho srdce: půjdou k němu a on jejich potřeby uspokojí.
Tímto způsobem řídím život Svých chudých, kteří jsou Mi tak milí, a ve služebnících světa probouzím touhu o ně pečovat. Je pravda, že kvůli tomu, abych vyzkoušel jejich trpělivost, víru a vytrvalost, dopouštím na ně výtky, nespravedlnosti a hrubosti. Nicméně táž osoba, která se vůči nim dopustí nespravedlnosti, je Mou Slitovností přinucena dát jim almužnu a pomáhat jim v jejich potřebách. Taková je Prozřetelnost, jíž obecně pečuji o Své chudé.
Svým velkým služebníkům ji však někdy prokazuji bez prostřednictví tvora, pouze Já sám, jak jsi to slyšela o slavném otci Dominikovi, který v prvopočátcích Řádu, když se jeho bratři ocitli v nouzi a on neměl čím je nasytit, doufal ve světle víry, že se o ně postarám, a řekl: "Posaďte se ke stolu, děti." A bratři na jeho slovo z poslušnosti usedli. Tehdy jsem Já, který pečuji o člověka, doufajícího ve Mne, seslal dva anděly s bělostným chlebem, a bylo ho tolik, že se z něj několikrát dosyta najedli.1 Tento skutek prozřetelnosti jsem neprokázal prostřednictvím tvorů, ale přímo, a to Slitovností Ducha Svatého.
Někdy Svou Prozřetelnost prokazuji tak, že rozmnožím pokrm, který pro ně nestačí: jak víš, to se stalo milé svaté panně Anežce,2 která Mi od dětství až do poslední chvíle sloužila s tak opravdovou pokorou a pevnou nadějí, že vůbec nezapochybovala, že jí nebo její komunitě neukážu Svou Prozřetelnost. Proto se na Mariin příkaz s živou vírou dala do budování kláštera, i když neměla žádný hmotný statek. Víš, že to bylo místo hříšnic. Ale ona nepřemýšlela: "Jak to dokážu?" Ale s pomocí Mé Prozřetelnosti z něj učinila svaté místo, klášter, v němž měly přebývat řeholnice. Zpočátku shromáždila osmnáct panen, aniž by cokoli vlastnila, jen v důvěře v to, co jí opatřím, takže jsem jednou dopustil, aby zůstaly po tři dny bez chleba a žily jen o zelenině a bylinách. Kdyby ses Mě ptala: "Proč jsi to dopustil, když jsi jim nejdřív slíbil, že nebudou mít nouzi? Zdá se mi, žes jejich potřeby netišil, vždyť tělo tvora nepřežije jen o zelenině, aspoň ve většině případů; pokud se nejedná o člověka ve stavu dokonalosti. A i kdyby Anežka byla dokonalá, ostatní sestry dokonalé být nemusely." Na to bych ti odpověděl, že jsem to učinil a dopustil, abych ji opojil Svou Prozřetelností; a protože sestry byly dosud nedokonalé, získaly díky následnému zázraku příležitost k započetí a položení základu světla nejsvětější víry. V onom případě a v mnoha podobných, které se stávají, jsem lidskému tělu umožnil, aby mu trocha zeleniny nebo dokonce úplný půst posloužily lépe než chléb a ostatní strava, kterou člověk normálně potřebuje k výživě. Dobře víš, že tomu tak je, protožes to vícekrát zažila na vlastní kůži.3
Říkal jsem ti, že Svou Prozřetelnost často prokazuji rozmnožením pokrmu. Když tedy Anežka po celou zmíněnou dobu setrvávala ve Mně se světlem víry, řekla Mi: "Můj Otče a Pane, věčný ženichu, copak jsi mě nechal odvést tyto dcery z jejich otcovských domů, aby nyní zahynuly hladem? Pane, postarej se o jejich potřeby!" K té prosbě jsem ji dovedl Já: chtěl jsem vyzkoušet její víru, a její pokorná modlitba se Mi zalíbila. Proto jsem rozestřel křídla Své Prozřetelnosti nad těmi, které v mysli přede Mne přivedla, a vnukl jsem mysli jednoho tvora, aby do kláštera odnesl pět malých chlebů. Když jsem to zjevil Anežčině mysli, otočila se k sestrám: "Dcery moje, jděte ke dveřím a přineste ty chleby." A ony šly a přinesly je na stůl. Tehdy jsem jí při lámání chleba udělil takovou moc, že se z něj všechny pořádně najedly a zbylo ještě tolik, že se nasytily ještě podruhé.
To jsou činy Mé prozřetelnosti, jimiž pečuji o Své služebníky, kteří jsou, jak říkám, chudí z vlastní vůle; ale ne pouze z vlastní vůle, ale také z nadpřirozeného ducha chudoby, neboť chudoba by bez duchovního úmyslu neměla žádnou cenu: stejně jako nemá žádnou cenu pro filozofy, kteří z lásky k poznání a z vůle je získat, pohrdali bohatstvím a dobrovolně si volili chudobu, neboť přirozeným světlem poznali, že by jim úsilí o světské bohatství bránilo v dosažení touženého poznání, jež je pro jejich intelekt tím nejvyšším cílem. Ale protože tato vůle po chudobě nebyla duchovní a jejím cílem nebyla sláva a chvála Mého Jména, nezískávali si filozofové svou chudobou život v milosti a dokonalosti, ale věčnou záhubu.