Svatá Kateřina Sienská:
Dialog s Boží Prozřetelností
Smrtících plodů tohoto stromu je takový počet a jsou tak rozmanité, jaký je počet hříchů a jak jsou rozmanité. Jak vidíš, některé se podobají pokrmu zvířat: to jsou hříchy těch, kteří žijí nečistě a válejí si tělo a mysl v blátě jako vepři. Tak se válejí v blátě své tělesnosti - zablácená duše, kde jsi ztratila svou důstojnost? Ze sestry andělů ses stala podobnou dobytku! - v tak bídném stavu, že je nesnesitelný nejen pro Mě, Nejvyšší Čistotu, ale i pro samotné zlé duchy, s nimiž se tito lidé spřátelili a začali jim sloužit, takže se nemohou dívat na takovou špínu.
Není jiného hříchu, který by se tomuto vyrovnal v odpornosti a který by tolik zbavoval člověka světla rozumu. Věděli to filozofové, nikoli díky světlu milosti, které neměli, ale protože jim světlo přirozeného rozumu ukazovalo, že toto je hřích, který nejvíce zatemňuje rozum. Proto filozofové zachovávali zdrženlivost, aby se mohli lépe věnovat svému studiu. A odmítali také bohatství, aby péče o ně nezaměstnávala jejich srdce. Avšak nerozumný rádoby křesťan, který vlastní vinou ztratil milost, se tak nechová.
Jiné stromy smrti přinášejí plody hlíny. To jsou nejchamtivější lakomci, kteří se jako krtci živí jen a jen hlínou, až do smrti. Když je zastihne smrt, nemají na ni žádný lék. Svou lakotou znevažují Mou velkodušnost a prodávají čas svému bližnímu. Jedná se o lichváře, kteří se k bližnímu chovají krutě a jako zloději, protože když by mu měli prokázat své milosrdenství, nejsou pamětliví Mého. Kdyby na ně pamatovali, nebyli by krutí ani k sobě, ani k bližnímu, ale měli by slitování a byli by milosrdní: k sobě tím, že by jednali ctnostně, a k bližnímu tím, že by mu láskyplně sloužili.
Kolik zla pochází z tohoto hříchu, který volá po prokletí! Vraždy, krádeže, loupeže, nezákonné zisky a tvrdost srdce a nespravedlnosti k ostatním! Tento hřích zabíjí duši a činí ji otrokem bohatství, takže se nestará o dodržování Božích přikázání. Lakomec nemiluje nikoho, leda svůj prospěch.
Tato neřest vychází z pýchy a také ji posiluje. Jedna plyne z druhé, protože obě o sobě smýšlejí vysoko, takže jsou s druhou neřestí ihned zajedno. A tak to jde s lakomcem od desíti k pěti kvůli jeho bídné pýše, která se nadýmá svými soudy. Je jako oheň, z něhož ustavičně stoupá kouř sebechvály a lehkomyslnosti, protože pyšný člověk se chlubí tím, na čem nemá žádnou zásluhu. Pýcha je kořen, z něhož vyrůstá mnoho větví. Největší z nich je důležitost, kterou pyšný člověk přikládá sobě, a z ní vyplývá jeho představa, že je nadřazený bližnímu. Tak se jeho srdce stává obmyslným, ztrácí upřímnost a velkomyslnost, a naopak se plní obojakostí, takže má něco jiného na jazyku než na srdci, zamlžuje pravdu a lže, aby mu vznikl nějaký užitek. Navíc se z této neřesti rodí taková závist, že neustále hlodá pyšného člověka jako červ a nedopřává mu žádné opravdové dobro, ať to, které náleží jemu, nebo to, které náleží ostatním.
Jak dokážou tito bezbožníci, kteří se takovou bídou propadli tak hluboko, dát chudým něco svého, když sami spíše berou ostatním to, co jim náleží? Jak dokážou vytáhnout duši z takové špíny, když dělali vše, co bylo v jejich silách, aby se do ní propadli? Někdy jsou natolik zrůdní, že neberou žádné ohledy na své dcery a příbuzné a zatahují je do téže bídy. A přesto je Mé Milosrdenství očekává a Já, aby se mohli napravit, nepřikazuji zemi, aby je pohltila.
Jak by tedy tito lidé mohli dát život za spásu duší, když nedokážou darovat ani své věci? Jak by mohli obětovat lásku, když jsou sžíráni závistí?
Toto jsou bídné neřesti, které ponižují nebe duše. Nazývám duši "nebem", protože jsem ji stvořil jako nebe, v němž přebývá ctnost milosti, protože se v ní skrývám a přebývám v ní mocí lásky. Duše se však ode Mne odvrátila jako cizoložnice milující sebe samu, tvory a věci více než Mě. Navíc se sama zbožštila a pronásleduje Mě mnoha různými hříchy. To všechno dělá, protože nemyslí na dar Krve prolité s nesmírným Ohněm Lásky.
Další jsou zpupní, protože mají moc, kterou vykonávají ve znamení nespravedlnosti, a tak se dopouštějí nespravedlnosti vůči Bohu a vůči bližnímu, a nejen vůči sobě.
Sobě nesplácejí povinnost ctnosti a Mně nevzdávají úctu, která Mi náleží, prostřednictvím náležitého slavení a chval Mého Jména. Jako zloději kradou to, co je Moje, a promrhávají to pro služebnici, kterou je jejich smyslnost. Proto ten, kdo nespravedlivě vykonává moc, dopouští se nespravedlnosti vůči Mně a vůči sobě, jako člověk, který je zároveň slepý a nevědomý, protože Mě v sobě nepoznává.
To všechno zapříčiňuje sebeláska, jako tomu bylo u Židů a zákoníků, kteří se závistí a sebeláskou natolik zaslepili, že nepoznali Pravdu Mého Jednorozeného Syna. Proto neuznali věčný Život, který byl mezi nimi, jak řekla Moje Pravda: "Boží království je uprostřed vás."1 Ale oni je nepoznali, protože, jak jsem ti řekl, ztratili světlo rozumu, takže už nedokázali vzdát náležitou úctu a slávu ani Mně, ani Synu, který je se Mnou jedno. Proto se jako slepí dopustili té nespravedlnosti, že Ho velmi potupně pronásledovali až k smrti na kříži.
Podobně se ti, kdo nespravedlivě užívají moc, dopouštějí nespravedlnosti vůči Mně, vůči sobě i vůči bližnímu: a nespravedlivě kupčí s těly svých podřízených a všech, kdo se jim dostanou do rukou.