Dopouštím utrpení přicházející od světa, aby se duše naučila, že jejím cílem není tento život a že věci tohoto světa jsou nedokonalé a pomíjivé. To proto, aby zatoužila po Mně, protože Já jsem jejím cílem, a aby v tomto duchu oněm utrpením čelila. Tím ti chci říct, že je mnoho těch, kdo pod ostruhami světského utrpení začínají otevírat oči díky té bolesti, kterou cítí, a té bolesti, kterou očekávají jako následek své viny.

Díky této bázni, která už z nich činí Mé služebníky, se vydávají ven z řeky, zvracejí jed, jímž je uštknul štír vypadající jako ze zlata a proti němuž se bránili buď málo, nebo vůbec ne. Poznávají, že je jedovatý, a proto se pozvedají a otáčejí se k břehu a snaží se zachytit spásného Mostu.

Ale učinit první kroky s touto počáteční bázní nestačí. Člověku nestačí vyčistit dům od smrtelného hříchu, aby mohl obdržet věčný život, jestliže ho pak neobydlí ctnostmi založenými na lásce, a ne pouze na bázni. Člověk se musí postavit na první stupeň Mostu oběma nohama: citem i touhou; oběma nástroji vedoucími duši k lásce Mé Pravdy, to je Syna, kterého jsem kvůli vám učinil Mostem.

To je první stupeň, o kterém jsem ti řekl, že je nutné na něj vystoupit, když jsem ti vysvětloval, jak Syn pro vás učinil Své Tělo Mostem. Je pravdou, že tento první krok vzhůru není pro služebníky světa ničím neobvyklým, protože je k němu vede strach z bolesti. Na druhé straně utrpení světa někdy člověka omrzí, a proto přestane mít ve světě zalíbení, i když ho dřív vyhledával. A když někdo prožívá tuto bázeň se světlem víry, záhy si ctnosti také zamiluje.

Avšak mnozí jsou natolik vlažní, že se často vracejí zpět, a i když se dostanou k břehu, jsou smeteni zpátky vlnami rozbouřeného moře tohoto temného života.

Pokud vane vítr blahobytu, člověk, který z nedbalosti a bez opravdové lásky ke ctnosti dosud pevně nestojí na prvním stupni, se hned otočí za neuspořádanými touhami a potěšením.

Když se proti němu zdvihne vítr, je vidět, jakou roli hraje nedostatek trpělivosti: člověk svou vinu na urážce, kterou Mi způsobil, neměl v nenávisti, pouze se bál bolesti, kterou by mu způsobil trest. Proto ho sice bázeň pozvedla ze špatnosti, ale nestačí ho z ní vysvobodit. Každá ctnost totiž vyžaduje vytrvalost, bez níž nedosáhne cíle, který si vytyčila na počátku. Ale bez vytrvalosti ho nedosáhne nikdy. Takže svatou touhu lze naplnit jedině s vytrvalostí.

Řekl jsem ti, že se jejich vůle řídí pohnutkami, které jí zmítají sem tam: tato hnutí se rodí v nich samých, protože se jejich smyslnost stala nepřítelem jejich ducha, nebo prostřednictvím jiných tvorů, jestliže se vůči tvorům nechávají řídit neuspořádanou láskou, která Mě opomíjí, a když jsou lhostejní vůči urážkám, které jsou těmto tvorům působeny. Nebo jsou tato hnutí vůle zapříčiněna i zlými duchy, kteří je různě trápí: například když tomu ubožákovi ukazují své pohrdání a našeptávají mu, aby v něm zaseli zmatek: "Dobro, které jsi začal konat, nemá žádnou cenu kvůli tvým pochybením a hříchům." Takové pokoušení zlým duchem může způsobit, že se ubožák vrátí ze započaté cesty a přestane se cvičit ve vytrvalosti. Jindy ho zlý duch pokouší za pomoci potěšení, to když ho ponouká, aby se spoléhal na Mé Milosrdenství: "Proč se tak namáháš? Užívej si života, a až přijde konec, přiznáš své viny a budou ti odpuštěny." Tak zlý duch podněcuje člověka ke ztrátě posvátné bázně, která byla prvotním popudem k cestě spásy.

Z tohoto důvodu a z mnoha jiných se obracejí nazpět a neprojevují ani stálost, ani vytrvalost. To se stává, když jejich sebeláska není zcela vykořeněna, a proto nevytrvají. Naopak se s velkou opovážlivostí chytají myšlenky na Milosrdenství a citu naděje, které však chápou po svém, chybně, a domýšlivě doufají v Mé Milosrdenství, které nepřestávají urážet.

Avšak já jsem Své Milosrdenství neudělil a neudělím, aby Mě uráželi jeho zneužíváním, nýbrž proto, aby je bránilo před škodolibostí zlého ducha a neuspořádaným zmatkem jejich duše. Chovají se právě naopak, než jak mají, protože využívají ramene Milosrdenství k tomu, aby Mě uráželi. To se děje, protože neprovedli správně prvotní obrácení od smrtelného hříchu, z něhož se pokusili pozvednout ze strachu před bolestí pro mnohá utrpení. Bez opravdové proměny nemohou dosáhnout lásky ke ctnostem, a proto také nevytrvali.

Duše totiž nedokáže spočinout v nicnedělání: buď jde po své cestě k dokonalosti, nebo se vrací zpět. Proto když ti, o nichž jsme mluvili, nejdou dál po cestě ctnosti a nepozvedají se nad svou nedokonalou bázeň a nedosahují lásky, nevyhnutelně padají zpátky.

Tehdy onu duši, třesoucí se touhou a uvažující o své vlastní nedokonalosti a o nedokonalosti ostatních, naplnila bolest nad vyslechnutou a spatřenou zaslepeností tvorů, protože pochopila, že Bůh ve Své Nesmírné Dobrotivosti nepostavil člověku na cestě ke spáse, po níž jde v tomto životě, žádné překážky, nezávisle na stavu, v němž lidé žijí. Všechno naopak slouží ke cvičení ve ctnostech a k jejich zkouškám. Přesto je mnoho lidí vlečeno proudem řeky zatracení a kvůli své nedostatečné lítosti a nedostatečnému obrácení dochází věčného zatracení.

Přestože se mnozí z těchto ubožáků vydali na cestu vzhůru, vracejí se zpět z důvodů, o nichž mluvila sladká Boží Pravda, která ji učinila hodnou Svého Zjevení. Proto byla ona duše plna hořkosti. A s okem intelektu upřeným na Boha Otce prosila:

Nevýslovná Lásko, jak velkému klamu podléhají Tví tvorové! Chtěla bych, abys mi, až se Tvé Dobrotivosti zlíbí, ještě podrobněji popsala tři stupně zobrazené Tělem Tvého Jednorozeného Syna. A také jak se mají lidé chovat, aby se dostali ven z divokého proudu a mohli se pevně vydat po cestě Tvé Pravdy, a kdo jsou ti, jimž se podaří po těch stupních vyjít nahoru.

předchozí | obsah | další