Tehdy Boží Dobrotivost milostivě shlédla na touhu oné duše a na její potřebu nasycení a odpověděla jí:

Nejmilejší dcero, nijak neopovrhuji touhami tvorů, naopak chci splnit každou touhu, je-li svatá, a proto ti chci vysvětlit to, nač se Mě ptáš. Prosíš Mě, abych ti vysvětlil symbol tří stupňů a řekl ti, jak se mají chovat ti, kdo chtějí opravdu vyjít z řeky a vystoupit na Most. Už jsem ti pověděl o klamu, jemuž podléhají lidé, a o jejich zaslepenosti, a jak už v tomto životě okoušejí závdavek pekla, téměř jako by byli mučedníky zlého ducha, a dosahují tak věčného zatracení. Zároveň jsem ti řekl, jaké ovoce jim přinese jejich špatné jednání, a na druhé straně jsem ti ukázal, jak se mají chovat. Teď ti to však vysvětlím důkladněji, abych vyšel vstříc tvému přání.

Víš, že základem každého zla je sebeláska, láska k sobě Samému, která jako mrak zatemňuje světlo rozumu. A víš také, že světlo rozumu v sobě skrývá světlo víry, takže pohasne-li jedno, pohasne i druhé.

Duši jsem stvořil k Svému obrazu a podobě a obdařil jsem ji pamětí, intelektem a vůlí. Intelekt je nejvznešenější část duše: pohybuje jím cit a intelekt zase cit živí. Ruka lásky neboli cit pak naplňuje paměť vzpomínkou na Mne a na dobrodiní, která ode Mne duše obdržela. Tato vzpomínka člověku dodává horlivost a snímá z něj lhostejnost, činí ho vděčným a snímá z něj nevděk. Tak si všechny tyto síly duše navzájem pomáhají a duše se sytí životem v Milosti.

Duše nemůže žít bez lásky. Neustále chce mít něco, co by mohla milovat, protože je sama stvořena z Lásky a díky tomu, že ji miluji. Proto jsem ti řekl, že hybnou silou intelektu je cit; jako by cit říkal: "Chci milovat, protože láska je můj pokrm." A hned se pozvedne a uvažuje o důstojnosti nebo ubohosti duše, do níž upadla ze své vůle. Tímto způsobem intelekt poznává a oceňuje v důstojnosti bytí Mou nevýslovnou Dobrotivost a nestvořenou Lásku, s níž jsem ho stvořil. A když uzná svou ubohost, setkává se s Mým Milosrdenstvím a okouší ho, protože díky Milosrdenství jsem duši daroval čas a vyvedl jsem ji z temnot.

Tak se tedy cit sytí láskou a otevírá ústa svaté touhy, jimiž polyká nenávist ke své smyslnosti a sklíčenost nad ní, neboť je pomazán pravou pokorou a dokonalou trpělivostí plynoucí ze svaté nenávisti ke zlu. Takto počaté ctnosti jsou zrozeny dokonale nebo nedokonale podle toho, jak se duše cvičí v dokonalosti, a to ti hned vysvětlím.

Jestliže se smyslná láska nechá naopak vléci k hmotným věcem a jestliže si je zamiluje, upře se na ně i zrak intelektu. Ten se sebeláskou, se zřeknutím se ctností a s láskou k neřesti hledí na věci, které jsou jen pomíjivé a přinášejí mu pýchu a netrpělivost. Tehdy se paměť nemůže sytit ničím jiným, než co jí předkládá cit.

Taková láska oslňuje zrak, jenž pak nedokáže nic rozpoznat, protože vidí jen tato blýskavá pozlátka. Intelekt je oslněn a cit miluje jen to, co je mu předloženo jako dobré a příjemné. Proto, kdyby nebyl oklamán pozlátky, lidé by Mě neuráželi, neboť ze své přirozenosti nemohou toužit po ničem jiném než po dobru. Neřest se obléká do barev toho, co považujeme za dobré, a proto dokáže uškodit duši. Ale jelikož zrak pro svou zaslepenost nevidí, nepoznává Pravdu a bloudí při hledání dobra a potěšení do míst, v kterých je nemůže najít.

předchozí | obsah | další