Když jsou tyto tři ctnosti a síly duše spojeny, milostí jsem přítomen uprostřed nich. A vzhledem k tomu, že se člověk v takové situaci cítí vrchovatě naplněn láskou ke Mně a k bližnímu, ihned se k němu přidruží mnohé a skutečné ctnosti.

Tehdy z touhy duše vzniká žízeň. Tím míním žízeň po ctnostech, po úctě, která Mi náleží, a po spáse duší. Pak každá jiná žízeň mizí a odumírá. Jakmile duše vystoupí na první stupeň lásky, vydává se na cestu bezpečně a beze strachu, který je vlastní otrokovi. Láska se totiž zbavila sebelásky a pozvedá se nad sebe a nad pomíjivé věci, avšak může je milovat a ponechat si je, jestliže si to přeje, ale kvůli Mně, a nikoli beze Mne, tedy se svatou a opravdovou bázní a s láskou ke ctnostem.

Tehdy vystupuje na druhý stupeň čili ke světlu intelektu, který rozjímá Mou Lásku v ukřižovaném Kristu, jehož prostřednictvím jsem vám Svou Lásku zjevil. Tehdy prožívá pokoj a klid, protože se její paměť naplnila Mou Láskou a na nic jiného v ní nezbylo místo. Víš, že prázdná nádoba na dotek duní, ale naplněná ne. Podobně je tomu, když je vaše paměť naplněna světlem rozumu podněcovaným láskyplnou touhou a dotknou se vás světská utrpení nebo rozkoše; potom neodpovídáte netrpělivými slovy nebo neuspořádaným hlukem, neboť váš rozum je naplněn Mnou a Já jsem veškeré Dobro.

Když duše vystoupí po všech třech stupních, dosáhne vytouženého spojení. Rozum totiž všechny tři stupně tří sil duše, o kterých jsem ti řekl, spojuje v Mém Jménu. Sejdou-li se dva, tedy láska ke Mně a k bližnímu, a sejde-li se paměť, která uchovává, s intelektem, který upírá svůj pohled, spolu s vůlí milovat, octne se duše v Mé společnosti. Já jsem její síla a bezpečí a k duši se na její cestě přidávají ctnosti, takže pevně kráčí dál, protože Já jsem uprostřed nich.

Tehdy duše jedná vedena horlivou touhou a žízní, která ji nutí pokračovat na cestě Pravdy, protože jen na ní je Pramen živé vody. Její touhu pokračovat v této cestě následuje láska k úctě, která Mi náleží, a ke spáse své a bližního. Nemohla by totiž dosáhnout svého cíle, kdyby neměla cestu, která ji povede. Proto se na ni duše vydává s nádobou srdce, které vyprázdnila ode všech prázdných citů a ode vší neuspořádané lásky ke světu. Jakmile se totiž srdce vyprázdní, ihned se zase naplní, protože žádná nádoba nemůže zůstat prázdná. Když není plná něčeho podstatného, naplní se vzduchem. A srdce, jako každá nádoba, nemůže zůstat prázdné, a proto, jakmile jsou z něj vyňaty pomíjivé věci, které do něj uložila neuspořádaná láska, naplní se vzduchem neboli nebeskou a sladkou Boží Láskou, díky němuž dosahuje vody Milosti.

A když se k vodě Milosti dostane, projde Branou, jíž je Kristus, a okouší živou vodu, protože je opět ve Mně, v Moři Pokoje.

předchozí | obsah | další