Svatá Kateřina Sienská:
Dialog s Boží Prozřetelností
Ale nesmíš si myslet, že tolik horlivosti a pokrmu získá duše jen z modlitby ústní, jak ji provádí řada duší, jejichž modlitba se skládá více ze slov než z lásky a které jako by se staraly pouze o to, aby odříkaly hodně žalmů a otčenášů. A když si splní předsevzatý počet, nezdá se, že by ještě na modlitbu chtěly pomýšlet. Spíše jako by svou modlitbu omezovaly na vyřčená slova. Tak se modlit nemají, protože pokud taková modlitba není doprovázena ničím jiným, přináší duši málo ovoce a Já v ní nenacházím velké zalíbení.
Ale protože se Mě ptáš: "Máme však zanechat této modlitby, když se zdá, že ne všichni jsou přizpůsobeni k vnitřní modlitbě?", odpovídám ti, že se člověk má chovat umírněně a rozvážně. Dobře vím, že podobně jako dokonalá duše je zpočátku nedokonalá, tak je nedokonalá i její modlitba. Proto je vhodné, aby se modlila ústy, když je ještě nedokonalá, aby neskončila nicneděláním, ale nemá se modlit ústy, aniž by se přitom modlila i vnitřně. To znamená, že když vyslovuje slova modliteb, má se snažit pozvedat duši a soustředit ji na lásku ke Mně, má obecně uvažovat o své nedostatečnosti a o Krvi Mého Jednorozeného Syna, protože v ní najde hojnost Mé Lásky a odpuštění svých hříchů. To proto, aby jí sebepoznání a pomyšlení na její hříchy daly poznat Mou dobrotivost na ní samotné a umožnily jí pokračovat ve cvičení s pravou pokorou.
Neříkám, že má o svých chybách uvažovat detailně: nechci totiž, aby se její mysl pošpinila vzpomínkou na podrobnosti hříchů a na jejich ošklivost. Raději říkám, že si nepřeji, aby myslela na hříchy jako takové a na každý zvlášť, aniž by zároveň myslela a pamatovala na Krev a na hojnost Milosrdenství. Jinak by v oné duši mohl vzniknout zmatek. Kdyby sebepoznání a pomyšlení na spáchaný hřích nebylo doprovázeno vzpomínkou na Krev a na naději na Milosrdenství, byla by duše zmatena a se zmatkem by dospěla do věčného zatracení pod vedením zlého ducha, který ji tam navádí pod záminkou bolesti nad vinou a lítosti nad hříchem. To samo by nestačilo k jejímu věčnému zatracení, ale duše by tak upadla do zoufalství, kdyby se pevně nechytla paže Mého Milosrdenství.
V tom spočívá jedna z vychytralých léček, které zlý duch klade Mým služebníkům. Proto byste měli, pro vaše dobro a abyste unikli nástrahám zlého ducha a byli milí Mně, s opravdovou pokorou a na křídlech Mého Nesmírného Milosrdenství stále víc rozšiřovat své srdce a rozhojňovat svou lásku. Víš totiž, že zlý duch ve své pýše nemůže vystát pokorné lidi a že jeho zmatek nesnese velikost Mé Dobrotivosti a Milosrdenství, ve které může duše opravdu doufat.
Jestli si dobře vzpomínáš, ďábel nad tebou chtěl zvítězit zmatkem a ukázal ti, že tvůj život byl samý klam a že ses neřídila Mou Vůlí a nekonala ji. Tys však učinila přesně to, cos učinit měla a k čemu ti Má Dobrotivost - která se neskrývá tomu, kdo ji chce přijmout - dala sílu. Tehdy jsi povstala ve světle Mého Milosrdenství a pokorně řekla: "Vyznávám svému Stvořiteli, že jsem celý svůj život strávila v temnotách; ukrývám se ale do Ran ukřižovaného Krista a vykoupu se v Jeho Krvi. Tak bude smyta má nečistota a díky své touze budu radostně stát ve svém Stvořiteli."
Víš, že v témže okamžiku zlý duch uprchl. Pak se vrátil, aby s tebou znovu bojoval - chtěl, aby ses pyšně vzepjala, a proto ti našeptával: "Jsi dokonalá a Bůh má v tobě zalíbení, proto se už nesmíš rmoutit a plakat kvůli svým chybám." Já však jsem ti dal Světlo, a tys uviděla cestu, po níž se máš vydat, cestu pokory. Proto jsi zlému duchu odpověděla: "Já ubohá! Jan Křtitel nespáchal žádný hřích a byl posvěcen v lůně své matky, a přesto se tolik kál. Já jsem se dopustila tolika špatností, ale ještě jsem je nezačala opravdu poznávat pláčem a pravou zkroušeností, přestože vidím, kdo je Bůh, kterého jsem urážela, a kdo jsem já!"
Tehdy zlý duch nemohl unést takovou pokoru mysli a naději v Mou Dobrotivost, a proto ti řekl: "Buď prokleta, protože nad tebou stále nemohu zvítězit! Když tě srazím zmatkem, pozvedneš se k Milosrdenství, a když tě vyvýším, ponížíš se pokorou až do pekla a pronásleduješ mě i tam. Už se k tobě víckrát nevrátím, protože mě biješ holí lásky."
Proto musí duše okořenit poznání sebe samé poznáním Mé Dobrotivosti, to je poznáním Mne. Tehdy bude ústní modlitba přinášet duši užitek a Já v ní budu mít zalíbení. Od nedokonalé modlitby tak vytrvalým cvičením dospěje k dokonalé vnitřní modlitbě.
Avšak jestliže se bude duše snažit jen o to, aby odříkala předsevzatý počet modliteb, nebo jestli bude kvůli ústní modlitbě opomíjet vnitřní modlitbu, nikdy jí nedosáhne. Dokonce se stává, že duše je tak neznalá sebe i Mne, že proto, aby splnila předsevzaté množství modliteb vyslovovaných pouze ústy, nedbá na to, že jsem ji přišel nějakým způsobem navštívit. Někdy k takové návštěvě používám osvícení, jímž duše se zármutkem poznává své chyby, nebo před ni kladu Svou Pravdu způsobem, který naplňuje touhy oné duše. Duše sice ve své mysli cítí Mou Přítomnost, ale trápí se skrupulemi, protože nedokončila to, co započala.
Tak se ale vůbec chovat nemá, protože tím se vrhá do náruče klamání zlého ducha. Jakmile naopak ucítí, že je v mysli připravená přijmout Mě některým z mnoha způsobů, jak jsem řekl, má zanechat ústní modlitby a přejít k modlitbě vnitřní. Teprve potom, pokud bude mít čas, se může vrátit k tomu, co si předsevzala. Jestliže jí čas nezbude, ať si z toho nic nedělá a nepropadá kvůli tomu zármutku nebo zmatku. Jedinou výjimkou je liturgie hodin, kterou se klerici a řeholníci mají a musejí modlit. Kdyby se ji nemodlili, způsobili by Mi tím urážku: liturgií hodin Mi jsou totiž povinni až do smrti. A kdyby některý z nich v dobu hodinek pocítil, že se jeho mysl chce pozdvihnout k vnitřní modlitbě, musí si uspořádat čas tak, aby se bohoslužbu hodin pomodlil předtím nebo potom, ale tuto povinnost nesmí opomenout.
Ať se duše začne modlit jakýmkoli způsobem, má se z ústní modlitby přenést k modlitbě vnitřní. Jakmile ucítí, že je její mysl připravena, má ústní modlitby z uvedených důvodů zanechat. Pokud bude duše postupovat, jak jsem ti řekl, dosáhne dokonalosti. Ale ústní modlitbu nesmí opomíjet a může ji vykonávat jakýmkoli způsobem, pokud se drží kritérií, která jsem uvedl. Tak bude duše cvičením a vytrvalostí modlitbu opravdu okoušet, stejně jako bude okoušet pokrm Krve Mého Jednorozeného Syna. Proto jsem ti řekl, že jsou lidé, kteří skutečně přijímají Kristovo Tělo a Krev, přestože je nepřijímají ve svátosti Eucharistie. Přijímají je totiž v lásce, která je dokáže okoušet prostřednictvím svaté modlitby, a to stejnou měrou, s jakou láskou se modlí.
Kdo nepostupuje dostatečně rozvážně a nezná míru, nalezne málo. Kdo je umírněnější, nalezne mnoho. Čím víc totiž duše usiluje o to, aby svůj cit osvobodila a připoutala ke Mně světlem intelektu, tím víc poznává: kdo víc zná, víc miluje, a kdo víc miluje, víc okouší.
Jak vidíš, dokonalá modlitba nespočívá v mnoha slovech, ale v horlivé touze, s níž se ke Mně duše pozvedá, a poznává tak sebe i Mne, což ji obohacuje. Tehdy se duše modlí slovy i vnitřně zároveň, protože tyto dva druhy modlitby k sobě patří stejně jako život činný a kontemplativní, přestože lze ústní i vnitřní modlitbu pojímat mnoha způsoby. Jisté je, že svatá touha neboli dobrá a svatá vůle představuje sama o sobě ustavičnou modlitbu. Dobrá a svatá vůle a svatá touha se aktuálně rozněcují v daném místě a čase a spojují se s ustavičnou modlitbou, jíž je sama touha.
Tak duše stojí ve svaté touze a vůli, bude konat ústní modlitbu v řádném čase, a někdy mimo určený čas; koná ji vytrvale, jak to vyžaduje láska ke spáse bližního a stav, do něhož jsem ji postavil.
Každý musí podle svého stavu usilovat o spásu duší podle zásady svaté vůle. To, co duše koná slovem a činem pro spásu bližního, je opravdovou modlitbou,1 ale nesmí zapomínat, že se má také modlit v daný čas. Kromě povinných modliteb je modlitbou všechno, co člověk činí ve jménu lásky k bližnímu nebo pro sebe, včetně běžných úkonů náležejících k jeho všedním povinnostem. Jak řekl Pavel, Můj slavný posel: neustále se modlí ten, kdo nepřestává konat dobro.2 Proto jsem ti říkal, že když se různými způsoby prováděná ústní modlitba spojí s vnitřní modlitbou, nabývají podoby lásky, která je sama o sobě ustavičnou modlitbou.
Tak jsem ti vysvětlil, jak duše dospívá k vnitřní modlitbě: cvičením a vytrvalostí a tím, že opouští ústní modlitbu, když ji přijdu navštívit. Vysvětlil jsem ti také, jak vypadá modlitba běžná a jak modlitba ústní, když je prováděna mimo určený čas, a že modlitbou je každé cvičení zaměřené na duši samu nebo na bližního, které dobrá vůle vykoná mimo čas předem určený k modlitbě.