Svatá Kateřina Sienská:
Dialog s Boží Prozřetelností
Nyní ti chci objasnit tuto nedokonalou lásku a nechci ti zamlčet ani první léčku, jíž podléhá duše, která Mě miluje pro svou útěchu. Pamatuj si, že služebník, který Mě miluje nedokonale, hledá útěchu, pro kterou Mě miluje, více než Mne.
Dá se to poznat podle toho, že když se mu nedostává duchovní útěchy sytící jeho mysl nebo časné útěchy, zmocní se ho zklamání a nepokoj. Totéž se stává světským lidem, kteří sem tam činí ctnostné skutky, dokud se jim vede dobře, ale jakmile přijde trápení, které jim uděluji pro jejich dobro, jsou zklamáni, že nepociťují takové potěšení, a důsledkem je, že se odvracejí od toho mála dobrého, co konali. A kdyby se jich někdo zeptal: "Proč jsi rozrušený?", odpověděli by: "Postihlo mě utrpení, a to málo dobrého, co jsem dělal, mi připadá k ničemu, protože to nedokážu vykonat ani s takovým srdcem, ani s takovým duchem jako dřív. Za to může mé utrpení: dříve totiž jako bych jednal pokojněji a s klidnějším srdcem." Tyto lidi klame jejich potěšení.
Pravdou je, že příčinou není utrpení ani skutečnost, že milují nebo konají méně. Činy vykonané v době utrpení mají samy o sobě stejnou hodnotu jako dřív, a kdyby je navíc vykonávali s trpělivostí, měly by hodnotu ještě větší. Příčinou je spíše to, že nacházeli velké poťěšení v dobrém bydlu, a proto věřili, že Mě svými malými ctnostmi milují a že k nasycení jejich mysli stačí málo. Jakmile však ztratí to, na čem lpělo jejich srdce, připadá jim, jako by ve svých činech byli okradeni o pokoj. Ale tak tomu není.
Stává se jim totéž, co člověku odpočívajícímu po práci na zahradě, která mu působí velké potěšení. Zdá se mu, že při této práci odpočívá, ale jeho odpočatost vyrůstá z potěšení, které mu působí zahrada. Že mu potěšení nepřináší tolik práce jako zahrada sama, si uvědomuje, když přijde o zahradu a cítí se okraden o všechno potěšení. Kdyby jeho potěšení pramenilo z práce, neztratil by ho spolu se zahradou, protože práci by měl pořád.
O cvičení v dobrých skutcích nelze přijít, pokud si to člověk sám nepřeje - i kdyby ztratil dobré bydlo stejně jako ten, kdo ztratil zahradu.
Lidé, kteří jednají dobře, aby uspokojili svou touhu, tedy setrvávají v klamu. Tito lidé také říkají: "Vím, že jsem se dřív choval lépe a byl jsem radostnější než teď, když mě pronásleduje utrpení, a vím také, že konání dobra pro mě bylo velkým potěšením, ale teď mě to už netěší a nemám z toho žádnou radost." Úvahy a slova těchto lidí jsou falešná, protože kdyby je těšilo konání dobra z lásky ke ctnostem, nepřestalo by je těšit ani potom, naopak by jim působilo ještě větší radost. Ale protože se jejich dobré skutky zakládaly na dobru, které pociťovali svými smysly, ztrácejí radost zároveň s útěchou, pro niž ony skutky konali.
To je první léčka, do níž někdy upadají běžní lidé. Jsou totiž klamáni sebou samými, svým smyslným potěšením.
Někdy jí podléhají i ti Mí služebníci, kteří se nacházejí ve stavu nedokonalé lásky a hledají Mě a milují proto, že touží po útěše a po potěšení, které jim přináším. Já totiž odměňuji každý dobrý skutek - podle velikosti lásky přijímajícího. Právě proto uděluji při modlitbě různými způsoby duchovní útěchu: ne proto, aby obdarovaná duše nepoznala pramen útěchy a zabývala se více útěchou než jejím dárcem, nýbrž proto, aby spíše než útěchu samu viděla lásku, s níž ji utěšuji, a uvažovala o tom, že si ji nezaslouží. Ale v případě, že se duše ve své nevědomosti přimkne jen k útěše a nehledí na Mou lásku k ní, je jí to na škodu a podléhá tak dalším léčkám, o nichž budu ještě mluvit.
Jedna z nich spočívá právě v té skutečnosti, že duše je natolik vábena svou útěchou, že do ní vkládá svou radost a jinou útěchu nehledá. Ba co víc: když v sobě určitým způsobem pocítí útěchu spolu s Mou Přítomností, bude příště postupovat stejnou metodou, aby se jí znovu dostalo příjemného zážitku. Ale já útěchu neuděluji pokaždé stejným způsobem, jinak by se mohlo zdát, že ji jinak udělit neumím, a proto ji uděluji různými způsoby podle Své dobrotivosti a podle potřeb oné duše. Jestliže je však ona duše nevědomá, bude usilovně hledat tutéž útěchu, kterou zakusila, jako by chtěla diktovat zákony Duchu Svatému.
Proto se takhle chovat nemá, a naopak má odvážně pokračovat po Mostě učení ukřižovaného Krista, který ji obdaří útěchou takovým způsobem, v takové době a na takovém místě, které si bude přát Má dobrotivost. A jestliže ji odepřu, i to bude z lásky, a ne z nenávisti, aby duše opravdu hledala Mne a nemilovala Mě jen pro své potěšení; naopak, aby více než potěšení z Mé Lásky pokorně přijímala samu Mou Lásku. Nebude-li se tak chovat a bude-li se starat jen o své potěšení podle svých představ, a ne podle Mě, dostane se jí nesnesitelné bolesti a zmatku, protože se dočká ztráty předmětu svého potěšení, z něhož se těšila zrakem intelektu.
Tyto duše se rozhodují pro útěchu, jíž mají dosáhnout svým vlastním způsobem, a když ve Mně najdou zalíbení způsobem, který jim vyhovuje, chtěly by si ho zachovat po celou cestu k dokonalosti. Někdy jsou natolik nevědomé, že když je navštívím způsobem, který neočekávaly, začnou se bránit a nepřijmou to, co jim nabízím, a dál trvají na svém, podle své touhy a svých představ.
Tento nedostatek pramení ze skutečnosti, že se jejich vášeň křečovitě drží duchovní radosti, kterou ve Mně našly. Ale to je omyl, protože nelze navždy setrvat v témže stavu: duše nemůže zůstat nečinná, a proto musí buď pokračovat ve ctnostech, nebo se vrátit zpět. Stejně tak i duše upřená na Mě nemůže očekávat stále stejnou formu útěchy, jako by jí Moje dobrotivost nemohla udělit jinou. Poskytuji jí naopak mnoho v různých podobách: někdy jí udělím radost duchovního veselí, jindy probudím zkroušenost a lítost nad hříchem, které jako by duši rozrušily; jindy zase duše v sobě ucítí Mou Přítomnost; nebo ji různými způsoby učiním vnímavou vůči Mé Pravdě, vtělenému Slovu, které předkládám zraku jejího intelektu. Přesto se nebude zdát, že by duše vnitřně cítila horlivost a potěšení, které by podle ní mělo po takovém dojmu následovat; jindy zase neuvidí nic, a přece bude pociťovat nesmírnou radost.
To všechno činím z lásky a proto, abych ji uchoval a posiloval v ctnosti pokory a vytrvalosti, abych ji naučil, že Mi nemá nic předepisovat a že nemá za svůj cíl považovat útěchu, ale pouze ctnost založenou na Mně. To proto, aby Mě pokorně přijímala v době hojnosti i v době strádání, a se stejnou láskou, s níž ji obojím obdarovávám, a také proto, aby živou vírou věřila, že jí tyto dary uděluji podle toho, co potřebuje ke spáse, a proto, abych ji dovedl k velké dokonalosti.
Ať tedy zůstane pokorná a klade svůj počátek i konec do Mé Lásky a přijímá radost i ztrátu radosti, kterou jí bude chtít udělit Moje Láska, nikoli podle své, ale podle Mé Vůle. Jedině tak neuvízne v léčce, ale přijme všechno ode Mne, svého cíle, a bude pevně setrvávat v Mé milé Vůli.