Já jsem pro ně lůžkem i stolem. Sladké a láskyplné Slovo je jim pokrmem, neboť v slavném Slově okoušejí pokrm duší a protože On je pokrm, který jsem vám dal: Jeho Tělo a Krev, celého Boha a celého člověka, přijímáte ve Svátosti oltářní, v níž je vám předkládán a darován Mou dobrotivostí, dokud jste poutníky, aby vás na dlouhé cestě nezmohla slabost. Abyste nezapomněli na dobrodiní Krve prolité pro vás s takovým ohněm lásky a také proto, abyste na své pouti vždy mohli najít útěchu a potěšení. Přináší vám je Duch Svatý, vřelost Mé Lásky, který slouží poutníkům dary a milostmi.

Tento milý služebník přináší a nabízí Mně jejich sladké a láskyplné touhy a do jejich duší vnáší plod božské lásky a jejich námahy a dává jim okoušet něhu Mé lásky a sytí je mou láskou. Vidíš tedy, že jsem pro ně stolem, Můj Syn je pokrmem připraveným Duchem Svatým, který vychází ze Mne, Otce, a ze Syna.

Tak dochází k tomu, že jsem neustále přítomen v jejich mysli. Čím víc pohrdají radostí a touží po utrpení, tím víc se zbavují utrpení a nabývají radosti. Proč? Protože žhnou ohněm Mé lásky, v němž se spaluje jejich vůle. Pak se zlý duch bojí hole jejich lásky, a proto vysílá své střely jen z dálky a neodvažuje se přiblížit. Svět bije kůru jejich těl: věří sice, že je tím zraňuje, ale zraňuje se tak sám, protože střela, která nenachází žádnou trhlinu, se odráží zpět k tomu, kdo ji vypustil. Tak je to i se střelami nespravedlnosti, pronásledování a reptání, které svět vypouští proti Mým nesmírně dokonalým služebníkům: jelikož nenacházejí místo, kterým by mohly vniknout do jejich nitra, neboť zahrada jejich duše je chráněná, vracejí se střely k tomu, kdo je vypustil, a tráví ho jedem viny.

Není žádné strany, ze které by je svět mohl zasáhnout, protože i kdyby bylo zraněno tělo, duše zůstane netknuta. A duše dál setrvává v blaženosti a v bolesti: v bolesti kvůli hříchům bližního a v blaženosti pro spojení s láskou, již přijala do svého nitra, a pro náklonnost k ní.

Tyto duše následují Neposkvrněného Beránka, Mého Jednorozeného Syna, který na kříži prožíval blaženost a bolest zároveň: bolest z velkého utrpení způsobeného tělesným nesením kříže a nesením kříže touhy po vykoupení viny celého lidského rodu; blaženost proto, že Jeho božská přirozenost spojená s lidskou nemohla trpět žádnou bolestí a neustále oblažovala Jeho duši, protože se jí otevřeně zjevovala. Proto prožíval zároveň blaženost i bolest, protože Jeho tělo trpělo, a jeho božství trpět nemohlo a trpět nemohla ani Jeho duše, díky té části duše, která se nachází nad intelektem.

Podobně prožívají bolest i tyto Mé děti, které dosáhly třetího a čtvrtého stavu, protože nesou tělesný a duchovní kříž. To znamená, že jejich tělo v současnosti trpí bolestmi měrou, kterou dopustím. A trpí křížem touhy, to je mučivou bolestí způsobovanou urážkami, kterých se proti Mně lidé dopustili, a újmou, kterou tyto urážky způsobí bližnímu. Říkám však, že tyto duše prožívají blaženost, protože jim nikdy nikdo nemůže vzít radost z lásky, která je oblažuje, takže přijímají dar veselí a blaženosti. Proto se jejich utrpení nenazývá "bolestí sužující", která stravuje duši, ale "bolestí posilující", která láskyplně živí duši, protože bolesti rozhojňují, posilují, zvětšují a zkoušejí ctnost.

Proto je to bolest posilující, a nikoli sužující, protože žádná bolest ani zármutek nemůže duši vytrhnout z ohně lásky. Je tomu právě tak jako s uhlíkem: když v peci celý shoří, nikdo ho nemůže vzít do ruky, protože se sám stal ohněm. Stejně tak si tyto duše, vržené do pece Mé Lásky, neuchovávají nic, co by mi bylo cizí, a nikdo je nemůže uchopit ani vytrhnout z Mé milosti, protože se staly jedno se Mnou a Já se stal jedno s nimi. Já se nikdy nevzdaluji jejich citu, a proto Mě jejich mysl v sobě stále vnímá, zatímco o ostatních jsem ti řekl, že se od nich vzdaluji a zase se k nim vracím, a to nikoli Svou milostí, ale jen v jejich citu, a že to všechno činím proto, abych je dovedl k dokonalosti. Jakmile k této dokonalosti dospějí, končím Svou hru lásky, v níž jsem se vzdaloval a přibližoval: nazývám ji "hrou lásky", protože vzdalování i přibližování je diktováno láskou. Avšak ve skutečnosti se nevzdaluji a nepřibližuji Já: jsem totiž neměnný a neznám pohyb. Odchází a vrací se jen pocit, který v duši vzbuzuje Má láska.

Říkal jsem, že těmto duším nikdy neodnímám vnímání Své Přítomnosti. Ale přesto se od nich určitým způsobem vzdaluji: dokud je totiž duše připoutána k tělu, není schopna trvalého sjednocení, které v ní působím, a právě pro tuto její nedostatečnost se jí vzdaluji. Neodcházím tedy ani z jejího vnímání, ani milostí, ale přerušuji toto sjednocení. Duše povznesené horoucí a bolestnou touhou, které se daly svými ctnostmi do běhu po Mostě učení ukřižovaného Krista, dosahují k Bráně a pozvedají ke Mně mysl: když projdou Branou, jíž je Kristus, jsou opojené Jeho Krví a hoří ohněm lásky, a tehdy ve Mně okoušejí věčné božství, které je pro ně jako moře pokoje. V něm duše žije v tak hlubokém sjednocení, že se pohybuje už jen ve Mně. Takto smrtelná duše okouší dobrotivost toho, který je nesmrtelný, a přestože ji dosud tíží tělo, raduje se z lehkosti ducha. A její tělo pak často bývá pozvednuto ze země díky dokonalému sjednocení, které ve Mně duše prožívá, takže se jí zdá, jako by její tělo bylo lehké.

To neznamená, že je zbavena tíže těla, ale spíše to, že jednota oné duše se Mnou je dokonalejší než její jednota s tělem, a proto moc ducha spojeného se Mnou pozvedá její tělo od země a to je jakoby nehybné, téměř rozervané vroucností duše, takže by nemohlo přežít, kdyby ho Má dobrotivost láskyplně neopásala silou, jak jsi o tom slyšela od některých tvorů.

Chci, abys věděla, oč větším zázrakem je vidět, jak se duše při těchto spojeních neodlučuje od těla, než vidět vzkříšení mnoha mrtvých. Proto duši spojení na určitou dobu odnímám, aby se vrátila do nádoby svého těla, aby se znovu obnovilo vnímání jejího těla, které pozbyla vroucností duše. Duše se totiž od těla neoddělila, k tomu dochází až smrtí, ale díky láskyplnému spojení se Mnou pozbyla svých schopností a citu. Z tohoto důvodu je paměť při dokonalém spojení naplněna jen Mnou, intelekt se pozvedá natolik, že se zrcadlí v předmětu Mé Pravdy, a cit, který následuje intelekt, miluje to a spojuje se s tím, co vidí zrakem intelektu.

předchozí | obsah | další