Tímto způsobem tyto dva stavy, představující jeden jediný, dávají duši růst ve ctnostech a obohacují ji ve stavu sjednocení. To neznamená, že by se z tohoto stavu přecházelo do nějakého jiného, vyššího, ale že se v jeho rámci rozvíjí bohatství milosti, která se projevuje, jak jsem ti řekl, v nových a rozmanitých darech a v obdivuhodných pozvednutích mysli umožňovaných poznáním pravdy, které i když je smrtelné, zdá se nesmrtelným. Vnímání smyslů je totiž umrtveno a vůle zemřela sama sobě díky spojení se Mnou.

Jak sladké je toto spojení pro duši, která ho umí vychutnávat! Když ho okouší, proniká totiž do Mých tajemství, takže často získává ducha proroctví a poznává budoucí věci. To jsou dary Mé dobrotivosti, ale opravdu pokorná duše jimi musí opovrhovat. Tím jistě nemyslím, že by měla opovrhovat projevem lásky, kterým ji obdarovávám. Měla by ale opovrhovat touhou po své útěše, neboť se považuje za nehodnou pokoje a klidu mysli, aby ve svém nitru mohla posilovat ctnosti. Ani v posledním stavu nesmí odpočívat, ale musí se vrátit do údolí sebepoznání.¹

Z milosti dovoluji, aby jí toto světlo bylo dáno, aby neustále rostla, neboť v tomto životě duše není nikdy natolik dokonalá, aby v dokonalosti, dokonalosti lásky, nemohla růst dál. Jedině k Dokonalosti Mého Nejmilejšího Syna, který je Hlavou vás, údů, nebylo možné žádnou větší dokonalost přidat, neboť byl jedno se Mnou a Já s Ním: Jeho Duši oblažovalo spojení s Mou Božskou podstatou. Ale vy, putující údy, můžete neustále růst k větší dokonalosti. Nemůžete však dosáhnout vyššího stavu než tohoto posledního, můžete ho jen rozvíjet do takové dokonalosti, jak budete chtít, prostřednictvím Mé Milosti.

Nyní jsi viděla stavy slz a jejich rozdíly, neboť Mé Pravdě se zalíbilo utišit tvou touhu.²

První stav se týká těch, kdo jsou ve stavu smrti vinou smrtelného hříchu, a jejich pláč většinou pramení ze srdce, protože počátek jejich citu, z něhož pláč pochází, je porušený, a proto i každý jejich pláč je porušený a ubohý jako každý jejich čin.

Druhý stav se týká těch, kdo začínají poznávat své špatnosti díky odpovídajícím trestům, které po jejich vinách následují. Zde obecně začíná vzestup, což dobrotivě umožňuji těmto zranitelným tvorům, kteří se jako hloupí topí dole v Řece a opovrhují Učením Mé Pravdy. Ale mnoho, velmi mnoho z nich dosahuje poznání Mé Pravdy. A tehdy se vydávají na cestu bez otrockého strachu, to je bez ohledu na vlastní bolest. Někteří k sobě ihned pojmou velkou nenávist, jiní s velkou prostotou začnou sloužit Mně, svému Stvořiteli, a litují urážek, kterých se vůči Mně dopustili. Je pravda, že ten, kdo je veden nesmírnou nenávistí k sobě, je více než ostatní způsobilý dosáhnout dokonalého stavu. Přesto ho vytrvalým cvičením dosáhnou všichni, jenom ti, kdo se nenávidí, k němu dospějí dřív. Ti první musejí dávat pozor, aby nesetrvali ve stavu otrocké bázně, a ti druzí, aby nesetrvali ve vlažnosti, aby ve své prostotě bez patřičného cvičení neochabli.

To je tedy způsob, jímž jsou obecně povoláni všichni lidé.

Třetí a čtvrtý stav slz se týká těch, kdo se osvobodili od strachu a dosáhli k lásce a naději, v nichž okoušejí Mé Božské Milosrdenství a Já je obdarovávám mnoha dary a útěchami. Právě kvůli těmto darům a útěchám jejich oko pláče, protože chce vyhovět touze jejich srdce. Ale poněvadž je ještě nedokonalé, mísí v pláči slzy smyslné s duchovními, jak jsem ti řekl. Vytrvalým cvičením ve ctnostech dospívá do čtvrtého stavu, v němž se duše s velkou svatou touhou sjednocuje s Mou Vůlí a připodobňuje se jí do té míry, že nemůže toužit po ničem jiném, než co chci Já, a odívá se do lásky k bližnímu, takže z jejího nitra pramení pláč lásky a bolesti nad urážkou, které se vůči Mně dopustila, a nad újmou, kterou způsobila bližnímu.

Tento stav se ztotožňuje s pátou a poslední dokonalostí, v níž duše uskutečňuje spojení v celé pravdě a v níž narůstá oheň její svaté touhy. Před touto touhou ďábel prchá a nemůže duši zasáhnout ani nespravedlností, protože duše se v lásce k bližnímu stala trpělivou, ani nabízenou duchovní nebo časnou útěchou, neboť duše jimi v nenávisti k sobě a v pravé pokoře pohrdá.

Je na druhé straně pravda, že ďábel nikdy nespí, a to má být poučením pro vás, kdo lhostejně spíte v době, kdy byste si měli získat zásluhy. Ale ďáblovo bdění nemůže těm, kdo tohoto stavu dosáhli, uškodit, protože ďábel nemůže snést vřelost jejich lásky - ani vůni, kterou vydává sjednocení duše se Mnou, Mořem Pokoje, neboť dokud trvá spojení se Mnou, nemůže duše podlehnout léčce. Proto prchá, jako prchá moucha od vařícího hrnce,³ jelikož se bojí ohně. Kdyby duše byla vlažná, ďábel by se jí nebál a vnikl by do ní - i když v ní pak někdy pojde, protože duše je vřelejší, než si myslel. To se stává duši, která dospěla do stavu dokonalosti, ale ďábel do ní pronikl nejrůznějšími pokušeními, protože se mu zdá být vlažná. Ale pokud má duše dostatečné sebepoznání a horlivost a dost lituje své viny, odolá mu, když drží svou vůli na uzdě nenávisti k hříchu a lásky ke ctnostem, a nepodvolí se tak pokušení.

Ať se tedy raduje každá duše, která snáší mnoho pokušení, neboť je na cestě k tomuto sladkému a slavnému stavu. Už jsem ti totiž řekl, že díky sebepoznání a nenávisti k sobě a mocí poznání Mé Dobrotivosti dospíváte k dokonalosti. V žádné době se Moje Přítomnost v duši neprojeví s tak bezpečnou jistotou jako v době bojů. Proč? Povím ti to: má-li duše dobrý úmysl a ocitá se v bojích, chápe, že se z nich nedokáže vymanit ani jim nemůže zabránit - může sice vůlí odporovat pokušení, ale nic jiného. Tehdy může opravdu poznat, že sama není nic. Kdyby sama o sobě něco byla, dokázala by se z nechtěných bitev osvobodit. Proto se tedy pokořuje opravdovým sebepoznáním a ve světle nejsvětější víry běží ke Mně, Věčnému Bohu, díky jehož dobrotivosti si může uchovat dobrou a svatou vůli, která jí v bojích nedovolí utíkat před bědami, které ji tolik trápí.

Je tedy oprávněné, a duše tak dobře činí, když se v dobách mnoha trápení a bolesti, protivenství a pokušení, kterých se vám dostává od lidí a od ďábla, utěšuje Učením sladkého a láskyplného Slova, Mého Jednorozeného Syna, neboť to všechno ve vás posiluje ctnost, abyste mohli dospět k velké dokonalosti.

předchozí | obsah | další

---

1 Udolí sebepoznání odpovídá "druhému" ze dvou stavů dokonalosti, jimiž jsou třetí a čtvrtý ze stavů, které byly podrobně popsány výše. Odpovídá proto třetímu stupni, na němž se dosahuje nejvyšší dokonalosti. Za pozornost stojí skutečně mimořádná schopnost sebekritiky, kterou si podle Kateřiny musí duše uchovat i ve stavu největší láskyplné dokonalosti a sjednocení s Bohem. Ani nejdůvěrnější a nejhlubší spojení s Bohem ji totiž nikdy nezbavuje sebepoznání: naopak by se dalo prohlásit, že je bystří a zpřísňuje natolik, že duše ztrácí téměř jakoukoli možnost považovat se za hodnou tohoto nesmírného daru.
2 Následující shrnutí se řídí prvním výčtem, přestože první slzy dosud nebyly vysvětleny.
3 Obraz ďábla jako mouchy prchající od vařícího hrnce je obsažen v listě 128 a 287. V listě 172 je ďábel přirovnáván k mouše pokojně se živící v hrnci vychladlém, nicméně, zde ještě není vysvětlen omyl ďábla, který nedokáže přesně určit vřelost duše, to jest dokonalost její lásky.