Svatá Terezie od Ježíše:
Hrad v nitru
I.H.S.
1. Málokteré věci, jež mi byly uloženy pod poslušností, byly tak obtížné jako tahle - pustit se do psaní o modlitbě - jednak se mi zdá, že Pán mi nedává ani ducha ani touhu dát se do toho, a jednak protože už téměř tři měsíce mám tak slabou a otupenou hlavu na psaní perem i při běžných záležitostech. Avšak vím, že síla poslušnosti často usnadňuje jakoukoli věc, i ty, které se zdají nemožné, a proto přistupuji k dílu s dobrou vůlí, přestože k tomu nemám ani trochu chuti: Bůh mi nikdy nedal stále zápasit s nemocemi a s všelijakými starostmi, aniž by tím netrpěla přirozenost. Ať mi pomáhá Ten, v jehož milosrdenství důvěřuji a který pro mne vykonal daleko obtížnější věci.
2. Myslím, že sotva dokáži něco nového přidat k tomu, co mi už bylo uloženo napsat. Ba obávám se, že se budu jen opakovat, neboť já jsem ve všem jako ti ptáčci, které někdo naučí mluvit, a protože nevědí víc než to, co se naučili nebo naučí mluvit, a protože nevědí víc než to, co se naučili nebo slyšeli, nedělají nic jiného, než že opakují stále tytéž věci. Jestliže Pán mi bude chtít říci něco nového, ať mě ráčí osvítit, nebo aspoň připomenout, co jsem už napsala. Spokojila bych se i s tímto. Pro svou slabou paměť bych se pokládala za šťastnou, kdybych mohla vylovit určité věci, jež byly dobře řečeny, jak se říkalo, a to v případě, že se ztratily. Avšak nebude-li mi Pán chtít dát ani toto, bude mi k užitku, když se budu z poslušnosti unavovat a když mě bude stále víc bolet hlava, i kdyby to, co mám říci, nebylo k ničemu.
3. Dnes tedy, na svátek Nejsvětější Trojice, roku 1577,1 začínám psát z poslušnosti v Toledu, v tomto klášteře sv. Josefa, Karmelu, kde právě pobývám. Podřizuji se úsudku velmi učených osob, jež mi uložily psát. Ať je však předem jasné, že unikne-li mi něco, co se neshoduje s učením Svaté římskokatolické Církve, pak v tom nebude zlý záměr, nýbrž pouhá nevědomost, neboť, díky Bohu, vždy jsem jí byla podřízena, jsem a vždy budu. - Buď chválen a oslavován na věky! Amen.
4. Ten, který mi přikázal psát, mi řekl, že by řeholnice těchto klášterů naší Paní Karmelské potřebovaly nějaké vysvětlení ohledně jistých pochyb o modlitbě; a protože si ženy mezi sebou lépe rozumí, zdálo se mu, že bych jim mohla nějak prospět, zvláště protože mě mají rády, kdybych o tom dokázala něco říci. Proto se v tomto spise budu obracet pouze k nim, tím více, že by to bylo bláhové, kdybych si namlouvala, že jsem k něčemu i pro druhé. Byla by to jistě veliká milost Pána, kdyby to některé pomohlo, aby Ho trochu víc chválila. A Jeho Výsost dobře ví, toužím-li po něčem jiném. Dokážu-li říci něco dobrého, samy nahlédnou, že to nemůže být ze mne, neboť toho nejsem vůbec schopna, ledaže mají tak málo nadání jako já schopností, jestliže mi Pán ve svém milosrdenství nepřijde na pomoc.