Svatá Terezie od Ježíše:
Hrad v nitru
1. Dnes jsem prosila Pána, aby mluvil místo mne, protože jsem nevěděla, co říci, ani jak začít plnit rozkaz, který mi byl dán, a tu mi napadlo tohle. Poslouží mi to za základ toho, co budu říkat.
Můžeme se dívat na svou duši jako na hrad vytvořený z jediného diamantu nebo z průzračného krystalu, v němž je mnoho příbytků, jako je jich mnoho v nebi.1
Ostatně, sestry, uvážíme-li to dobře, co je duše spravedlivého, leč ráj, o němž Pán říká, že v něm nachází svou rozkoš?2 A tedy jaký bude pokoj, v němž rád pobývá tak mocný Král, tak moudrý, tak čistý a tak svrchovaně bohatý? Ne, nic se nemůže vyrovnat kráse velké duše a jejím nezměrným schopnostem! Náš rozum, byť by byl sebebystřejší, nikdy ji nedokáže pochopit, jako nikdy nedokáže pochopit Boha, k Jehož obrazu a podobě jsme byly stvořeny.3
Je-li to pravda - a nelze o tom pochybovat - pak je zbytečné, abychom se úporně snažily pochopit krásu hradu. Nicméně abychom měly nějakou představu o jeho úchvatnosti a důstojnosti, stačí pomyslet, že Bůh říká, že ho stvořil ke svému obrazu, i když je stále rozdíl mezi hradem a Bohem jako mezi Stvořitelem a tvorem, neboť i duše je stvořená.
2. Jak nás zahanbuje naše ubohost, že vlastní vinou nedokážeme rozumět samy sobě a poznat, co jsme! Nebyla by to velká nevědomost, moje dcerušky, kdyby někdo nedokázal odpovědět na otázku, kdo je, ani jmenovat svého otce, svou matku, ani odkud pochází? Je-li to známkou veliké tuposti, pak bezpochyby daleko větší je naše, jestliže se nesnažíme vědět, kdo jsme, a zastavíme se jen u svého těla. Ano, víme, že máme duši, protože jsme to slyšely a protože nás tomu učí víra, ale jen tak zhruba, takže jen málokdy myslíme na její bohatství, na její vznešenost a na Toho, který v ní přebývá. A to vysvětluje naši velkou nedbalost v péči o to, abychom uchovaly její krásu. Všechny naše starosti se zastaví před hrubostí obalu, u hradeb, čili u tohoto našeho těla.
3. Jak jsem se zmínila, tento hrad má mnoho pokojů, některé jsou položeny vysoko, jiné nízko a opět na bocích. Ve středu, uprostřed všech, je hlavní pokoj, kde se odehrávají velmi skryté věci mezi Bohem a duší.
Uvažujte dobře o tomto příměru; snad se Bohu zlíbí a použije ho, aby vám dal pochopit něco z milostí, jež ráčí udělovat duším, a čím se od sebe liší. Přirozeně až do té míry, do jaké je to možné, jak jsem pochopila, neboť je jich takové množství, že nikdo není s to je poznat všechny: tím méně já, jež jsem tak ubohá. Jestliže vám to však Pán udělí, bude to velká posila vědět, že to může učinit, zatímco ony, jimž to není dáno, budou mít příležitost chválit Jeho nekonečnou dobrotu. Proto jako není na škodu uvažovat o nebeské slávě a co tam zakoušejí blažení, ale napomáhá to, abychom se radovaly, a pobízí nás to, abychom i my si zasloužily, co už oni zakoušejí, tak nám neuškodí pochopit, jak je možné, že tak velký Bůh se sdílí už v tomto vyhnanství tak odporným červíčkům jako jsme my; spíše nás to pohne milovat tak svrchovanou dobrotu a tak nezměrné milosrdenství. Kdo se pohoršuje při zjištění, že Bůh může už v tomto vyhnanství udělit tolik milostí, o tom jsem přesvědčena, že nemá pokoru ani lásku k bližnímu. Kdyby tomu tak nebylo, proč by se neměl těšit, vidí-li, že Bůh dává takové milosti jednomu jeho bratru, když to nevylučuje, že je může udělit také jemu? Proč se netěšit, že Jeho Velebnost ukazuje svou velikost na tom, kdo se Mu víc líbí, neboť někdy jedná jen kvůli tomu, jak to řekl o slepci, jemuž vrátil zrak, když se ho apoštolově ptali, zda ta slepota byla zaviněna jeho hříchy nebo hříchy jeho rodičů.4 Z toho vyplývá, že On nedává někomu své milosti proto, že je světější než druzí, jimž je neudělí, nýbrž aby se na něm projevila Jeho velikost, jako už na sv. Pavlu a na Magdaléně, a abychom Ho chválili v Jeho tvorech.
4. Bude možné namítat, že se to jeví jako něco nedosažitelného a že je lépe nepohoršovat slabé. Připustit však, že někteří tomu nevěří, je menší zlo, než připravit toho, kdo je těmi věcmi vyznamenán, o zisk, který z nich má vytěžit. Ten totiž v nich najde zalíbení a vzplane větší láskou k Tomu, který ho ve své nekonečné moci a velebnosti zahrnuje tak velikými projevy milosrdenství. Na druhé straně vím, že mluvím k duším, pro které toto nebezpečí neexistuje, protože znají i věří, že Bůh může dojít k daleko vznešenějším projevům lásky. Jsem přesvědčena, že to nikdy nezakusí ten, kdo tomu nevěří, protože Bůh nemá rád, aby se kladly hranice Jeho dílům. - Mluvím-li k těm, které Bůh nevede touto cestou, zapřísahám je, aby takhle nejednali.
5. Vraťme se k našemu okouzlujícímu a zářivému hradu. Musíme se nyní podívat, jak se tam dá vstoupit.
Zdá se, že říkám hloupost, neboť je-li hradem sama duše, pak tam jistě není třeba vstupovat, neboť každý už je uvnitř. Není to nesmysl říkat někomu, aby vstoupil do nějakého pokoje, když už je uvnitř? Měly byste však vědět, že je velký rozdíl mezi jedním a druhým způsobem, neboť mnoho duší postává jen v okolí, tam, kde hlídají stráže, aniž by se snažilo jít dál, aniž by stálo o to dovědět se, co se skrývá v onom zářivém sídle či kdo tam přebývá nebo jaké jsou v něm místnosti. Jestliže jste četly v nějaké knize o modlitbě rady, jak má duše vstoupit sama do sebe, pak je to právě tohle, co míním.
6. Nedávno mi jeden velký teolog říkal, že duše, které se nemodlí, jsou jako zmrzačené nebo ochrnuté tělo, jež má ruce i nohy, ale nemůže jimi hýbat. Některé z nich jsou tak nemocné a tak navyklé žít mezi vnějšími věcmi, že odmítají jakoukoli kúru a jsou téměř neschopné jít do sebe. Protože jsou zvyklé na stálý styk s hady a zvířaty, jež žijí kolem hradu, staly se jim podobné a neumí se už přemoci, přestože mají vznešenou přirozenost a možnost jednat i se samým Bohem. Jestliže se tyto duše nesnaží pochopit svou nezměrnou ubohost a nenapraví se, pak kvůli tomu, že se nezabývaly samy sebou, promění se v solné sloupy, jako se to stalo Lotově ženě, když se ohlédla zpátky.5
7. Nakolik to já chápu, vstupní branou do tohoto hradu je modlitba a rozjímání. Nejsem víc pro rozjímavou než pro ústní modlitbu, neboť při každé modlitbě je třeba i rozjímat. Nenazývám totiž modlitbou to, když si někdo neuvědomuje, s kým mluví, kdo to s ním mluví, co žádá a od koho to žádá, i když přitom hodně pohybuje rty. Někdy to bude dobrá modlitba, i když ji nebudou doprovázet takové úvahy, jen když se člověk nad tím zamyslel jindy. Má-li však někdo zvyk mluvit s Boží Velebností jako s nějakým otrokem, aniž by pomyslel na to, zda hovoří dobře nebo špatně, spokojen s tím, co mu přijde na jazyk nebo co se naučil nazpaměť, protože se to už mnohokrát modlil, to nepovažuji za modlitbu a kéž Bůh nedopustí, aby se tak někteří křesťané chovali. A co se týká vás, sestry, doufám v Boží dobrotu, že se vám to nestane díky tomu, že jste zvyklé často se zabývat vnitřními věcmi: to je náramně užitečné, aby vás to uchránilo před podobnými hloupostmi.
8. Nemluvme tedy o těchto ochrnulých duších, jimž hrozí vážné nebezpečí a náramné neštěstí, jestliže jim Pán nepřikáže povstat jako ochrnulému, který asi třicet let čekal u rybníka.6 Hovořme naopak o těch, které nakonec vstoupí do zámku. Ačkoli jsou zapleteny do světa, přesto jim nechybí dobré touhy: tu a tam se odporoučejí Bohu a ponoří se v myšlenkách do sebe, i když jen letmo. Několikrát za měsíc se modlí, i když roztržitě, protože jejich myšlenky se téměř stále zabývají záležitostmi, na nichž velmi lpí podle výroku: "Kde je tvůj poklad, tam je i tvé srdce."7 Avšak čas od času se rozhodnou zbavit se toho, protože díky sebepoznání - což je vždy velká věc - uznávají, že cesta, po které kráčí, nevede do zámku. Nakonec vstoupí do prvních pokojů v přízemí, ale přinesou si s sebou nezměrné množství zvířátek, které jim nejen brání vidět krásu hradu, nýbrž jim nedovolují zakoušet pokoj. - Nicméně vykonaly už mnoho, že tam vstoupily.
9. Snad se vám bude zdát, dcerušky, že to vše není na místě, protože vy, díky Bohu, nepatříte do této skupiny. Mějte však trpělivost, neboť jinak bych nevěděla, jak vám dát pochopit určité věci týkající se modlitby, a to způsobem, jakým je chápu já. Kéž se líbí Bohu, abych vám dokázala něco říci, neboť se jedná o značně obtížné téma, zvláště pro toho, kdo s tím nemá zkušenosti. Máte-li je však vy, pochopíte, že je nutno se dotknout určitých věcí. - Kéž se líbí Bohu v Jeho nekonečném milosrdenství, aby se nám ty věci nestaly.