Svatá Terezie od Ježíše:
Hrad v nitru
1. Než půjdeme dál, prosím vás, abyste se zamyslely nad tím, jak se promění tento úchvatný a zářivý hrad, tato východní perla, tento strom života, zasazený do samých živých vod života, jímž je Bůh, když se zamaže těžkým hříchem. Neexistují tak husté temnoty ani tak chmurné a temné věci, jež by tím nebyly překonány, a o hodně. Slunce, které mu dodávalo takovou krásu a jas, jako by v něm už nebylo,1 protože se z něho duše již netěší, přestože ještě zůstává v jeho středu. Vždy si uchovává schopnost kochat se jím, jako krystal odrážet paprsky, ale zatím si to ničím nezasluhuje; a pokud zůstává v tomto stavu, nejsou jí k ničemu pro získání slávy její dobré skutky, protože nevyvěrají z onoho principu, podle něhož se naopak vzdalují, a proto mu nemohou být milé. Vždyť, kdo spáchá smrtelný hřích, míní tím uspokojit ďábla a ne Boha; a protože ďábel je pouze temnota, ubohá duše se stane temnotou s ním.
2. Znám jednu osobu,2 jíž Pán chtěl ukázat stav duše ve smrtelném hříchu. Podle ní by bylo nemožné, aby ten, kdo to dobře pochopil, mohl ještě hřešit, i kdyby měl vytrpět nepředstavitelně větší trýzně, jen aby se vyhnul příležitostem. To ji naplnilo palčivou touhou, aby se o tom všichni přesvědčili. A já vás teď, dcerušky, zapřísahám, abyste hodně prosily Pána za ty, kteří žijí v tomto stavu, neboť se stali stejně temnými jako jejich skutky.
Jako z průzračného pramene vyvěrají jen čisťounké potůčky, tak i z duše v milosti: její skutky dokážou být velmi milé očím Boha i lidí, neboť pocházejí z onoho pramene života, do něhož je ona zasazena jako strom a mimo nějž by nebyla ani svěží ani plodná. Ta voda ji uchovává, nedá jí uvadnout a umožňuje, aby nesla chutné plody, jestliže ji však duše vlastní vinou opustí, aby se usídlila jinde, ve špinavých a smrdutých vodách, bude z ní vyvěrat jen sama odporná nečistota.
3. Je však nutno si uvědomit, že pramen, či lépe řečeno, zářivé Slunce, jež je středem duše, neztrácí kvůli tomu ani svůj jas ani svou krásu. Je i nadále v duši a nic je nedokáže odbarvit. Představte si krystal vystavený slunečním paprskům, avšak zahalený do náramně černé látky: slunce se bude opírat do látky, ale krystal se nerozzáří.
4. Duše, vykoupené krví Ježíše Krista, otevřte oči a mějte slitování samy se sebou! Jak je to možné, že se nesnažíte odstranit smolu, která pokrývá váš krystal, když jste přesvědčeny o této pravdě? Překvapí-li vás smrt v tomto stavu, už nikdy se nebudete těšit oním světlem.
Ach, Ježíši! Jak strašné je vidět duši zbavenou tohoto světla. Jak ubohé jsou pak hradní komnaty! Jaký zmatek zachvátí smysly, jež v nich přebývají! Do jaké zaslepenosti upadnou a jak špatně vládnou mohutnosti, jež jsou jejich strážemi, správci a vrchními kuchaři! Protože však je strom zasazen přímo do země satana, co jiného z toho může vzejít?
5. Jednou jsem slyšela, jak se jedna duchovní osoba nedivila ani tak tomu, co dělá duše ve smrtelném hříchu, jako co nedělá.
Ať nás Bůh ve svém milosrdenství uchrání před tak osudným zlem, neboť jen to si může zasloužit toto jméno, vždyť je hodné trestů, jež nebudou mít konce. V tomto bodě, mé dcerušky, musíme být vždy plny bázně, nikdy nepřestat prosit Boha, aby nás před tím uchránil, neboť nechrání-li město On, zbytečně se namáháme my, jež jsme sama nicota.3
Ta osoba mimoto říkala, že z té milosti, kterou jí Bůh udělil, načerpala dvojí prospěch: především nezměrnou bázeň urazit Ho, a proto Ho nepřestávala prosit, aby ji nenechal padnout, když uviděla tak nedozírné škody; a pak - zrcadlo pokory, v němž viděla, že zdroj dobra, jež konáme, nepochází z nás, nýbrž z pramene, do něhož je zasazen strom duše, a ze Slunce, jež činí plodnými naše dobré skutky. Tato pravda se jí tak ujasnila, dodávala, že když udělala nějaký dobrý skutek nebo jen viděla, hned myslela na Toho, kdo byl jeho zdrojem, neboť byla přesvědčena, že se bez Jeho pomoci opravdu nic nedá dělat. Proto když se jí přihodilo, že vykonala něco dobrého, vzdávala díky Pánu a téměř vždy zapomínala sama na sebe.
6. Nebyl by to ztracený čas, sestry, který já strávila při psaní tohoto spisu a vy při jeho čtení, jen kdybychom z toho načerpaly onen dvojí prospěch. Jestliže Pán dá, aby se podobné příměry dostaly až do našeho poznání, mohou pomoci ani ne tak učeným a odborníkům, kteří už znají vše, jako spíše nám ženám, jež ve své nevědomosti máme zapotřebí všeho. - Kéž nám Bůh ve své dobrotě udělí, abychom z toho načerpaly užitek.
7. Tyto vnitřní věci jsou tak těžké na pochopení, že osoba, tak málo vzdělaná jako já, musí říci mnoho neužitečných a nevhodných slov, než přijde na to správné. Bude to vyžadovat trpělivost číst mě, jako jí mám já zapotřebí, abych psala o tom, co neznám. Někdy se mi stává, že beru do ruky pero jako nějaký hlupáček, aniž bych věděla, co mám říci či kde začít. Nicméně vynasnažím se vysvětlit vám určité vnitřní věci, o nichž si myslím, že vám budou užitečné. Ačkoli nám naše konstituce hovoří často o vznešenosti modlitby, které máme věnovat několik hodin, přesto nám neupřesňují, co v ní můžeme dělat, a málo říkají o nadpřirozených faktech, jež Bůh působí v duši; když se o nich mluví a když se vysvětlují různým způsobem, plyne z toho velká útěcha, už také proto, že se člověk zamyslí nad touto nebeskou a vnitřní stavbou, kterou smrtelníci tak málo znají, ačkoli tam mnozí přebývají. V jiných knihách, jež jsem napsala, mi již Pán o tom dal nějaké světlo, ale určité věci, zvláště ty obtížnější, jsem nikdy nepochopila tak dobře jako nyní. Chyba je v tom, že budu muset opakovat velké množství známých věcí, než dojdu k tomu, abych je objasnila: nejde to jinak s inteligencí tak hrubou jako je má.
8. Vraťme se však k našemu hradu a jeho mnoha komnatám. Nesmíte si představovat tyto komnaty jednu za druhou, jako řetěz pokojů. Zaměřte svůj pohled do středu, kde je příbytek či královský palác. On tam přebývá jako v nějaké žumaře,4 z níž si nelze vzít to dobré, aniž by se neodstranilo mnoho listů, jež je přikrývají. Tak i zde: kolem ústředního pokoje, a nad ním, je mnoho jiných, jež jsou zcela prosvíceny Sluncem, jež září uprostřed. - Přemýšlet o věcech duše je třeba vždy s veškerou bohatostí, neomezovat se a beze strachu z přehánění, neboť schopnost duše překonává každou lidskou představu.
Velmi na tom záleží, aby modlící se duši, ať dosáhla jakéhokoli stupně, byl ponechán volný pohyb, jak se jí zlíbí, nahoru, dolů i na všechny strany, aniž by byla nucena choulit se v jediném pokoji. Když ji Bůh učinil tak velikou, nenuťme ji, aby zůstala na tomtéž místě, byť by se i jednalo o sebepoznání.
Ach, sebepoznání! Rozumějte mi dobře, dcerušky! Je tak nutné, že i duše, jež Bůh připustí do svého příbytku, je nesmí nikdy zanedbávat, přestože dospěly tak vysoko. Ostatně nemohly by je zanedbávat, i kdyby chtěly, neboť je třeba, jako včely v úlu, právě z pokory vyrábět onen med, bez něhož je všechno ztraceno. Avšak jako včela nepřestává vylétat, aby sála z květů, tak i duše se musí tu a tam povznést k nazírání Boží velikosti a velebnosti, přestože se cvičí v sebepoznání. Mnohem lépe přitom nahlédne vlastní ubohost, než když zůstává sama v sobě, také ji budou méně obtěžovat nečistá zvířátka, jež se dostanou do prvních pokojů, kde se ona cvičí v sebepoznání. Nicméně je to velká milost umět se v něm cvičit, ačkoli, jak se říká, lze to přehánět nebo také odbývat. Zkrátka věřte mi: budeme pracovat mnohem ctnostněji s Boží pomocí, než když zůstaneme lpět na své ubohosti.
9. Nevím, zda se vyjadřuji dobře. Znát samy sebe, to je tak důležité, že bych nechtěla, abyste v tom ochably, ani kdybyste již dospěly do nejvyšších nebes, neboť dokud jsme na zemi, není nic tak nutné jako pokora. Znovu tedy opakuji, že je velmi užitečné - ba svrchovaně užitečné - aby se před letem k jiným příbytkům vstoupilo do těch, jež jsou vyhrazena sebepoznání, neboť jsou to cesty, po nichž sejde k oněm vyšším. Proč tedy chceme křídla k létání, když můžeme kráčet po rovné a bezpečné půdě. Spíše se všemožně snažme hluboce poznat samy sebe.
Myslím ale, že se nikdy nebudeme dobře znát, jestliže se zároveň nebudeme starat o to, abychom poznaly Boha. Zahledíme-li se na Jeho velikost, objevíme vlastní ubohost; uvažujíce o Jeho čistotě, uznáme, kolik je v nás špíny; a před Jeho pokorou nahlédneme, jak jsme jí vzdáleny.
10. Z toho plyne dvojí prospěch: za prvé - položí-li se nějaká bílá věc vedle černé, jeví se bělejší, než položí-li se něco černého vedle bílého; a za druhé - náš rozum a vůle zaměřované hned na Boha, hned na nás se zušlechťují a jsou více disponovány pro dobro. Kdybychom se nikdy nepozvedly z bahna vlastní ubohosti, přineslo by nám to mnoho nepříjemností.
O těch, kteří jsou v těžkém hříchu, jsme řekly, že je nečisté a černé všechno, co od nich pochází. Tak i v našem případě,
I když ne - Bůh nás před tím uchraň! - tímtéž způsobem, vždyť se koneckonců jedná o prostý příměr.
Je však skutečností, že vězíme-li stále v přízemnosti, naše proudy se mohou zakalit ve styku s bahnem strachu, malomyslnosti, zbabělosti a myšlenek jako tyhle: "Dívají se na mne, nebo si mě nevšímají? Co se mi přihodí, půjdu-li touto cestou? Bude to pýcha, jestliže si troufnu začít toto dílo? Je to dobré, že se taková ubožačka jako já cvičí v tak vznešených věcech, jako je modlitba? Nebudou mě považovat za lepší, nepůjdu-li obyčejnou cestou? Jistě, přehánění není nikdy dobré, ani v případě ctností, nepadnu snad já, ubohá hříšnice, z ještě větší výšky, aniž bych pak měla odvahu udělat jediný krok? Nebudu snad dobrým na škodu? Ach ne, osoba jako já není stvořena pro výjimečnosti!"
11. Ach, běda, moje dcerušky, kolik duší musí satan tímto způsobem zničit tím, že jim namluví, že to všechno vyvěrá z pokory! A kolik jiných věcí bych vám mohla vyprávět, pocházejících z přílišného lpění na sebepoznání. Nakonec to zavádí na scestí, a já se tomu nedivím. Jestliže nikdy nevyjdeme samy ze sebe, musí dojít k tomuto, a ještě k horšímu. Proto, dcerušky, upřeme zrak na Krista, naše dobro, a na Jeho svaté, a tam se naučíme pravé pokoře. Tehdy se naše inteligence stane zkušenější a sebepoznání nás přestane ochromovat a dělat z nás zbabělce.
Tato komnata, přestože je první, je tak nádherná a vzácná, že nenechá jít dál, nevyhne-li se duše živočichům, kteří ji zaplňují. Zkušenost, jakou mám s těmito prvními komnatami, mně dovoluje popsat je, a vím, jak děsné a lstivé jsou nástrahy satana, aby zabránil duším poznat samy sebe a cestu, po níž kráčejí.
12. Nesmíme si tedy myslet, že těch příbytků je málo: je jich na miliony. Duše do nich vstupují mnoha způsoby a všechny s dobrým úmyslem. Poněvadž ale ďábel je zlý, musel rozestavit do každého pokoje legie sobě rovných, aby zabránil duším přejít z jedné komnaty do druhé, a tak chuděrky, jež o tom nic nevědí, jsou zapleteny do tisíce ok: to se tak snadno nestává oněm, jež jsou blíže královské komnatě. Tyto naopak, protože jsou ještě ve víru světských věcí, zapletené do jejich rozkoší a ztracené v honbě za poctami a ctižádostivými cíli, se dají snadno přemoci, protože jejich vazalové, jimiž jsou smysly a mohutnosti, jsou zbaveni oné síly, kterou na počátku dostali od Boha. Přesto však nechtějí urážet Pána a konají nějaké dobré skutky.
Ti, kteří jsou v tomto stavu, musí se všemožně snažit utíkat se často k Pánu a protože nemají schopné vazaly, kteří by je bránili, musí si vzít za přímluvce Matku Boží a Jeho svaté, aby za ně bojovali. Ostatně v každém stavu je zapotřebí Boží pomoci. A On ať nám ji ráčí udělit pro své nekonečné milosrdenství! Amen.
13. Jak ubohý je tento život!...
Protože jsem vám už jinde a ze široka5 hovořila o škodě, jež vzniká z chabého poznání toho, co se týká pokory a sebepoznání, nebudu se tím již zdržovat, i když je to velmi důležité téma. - Kéž se Bohu líbí, že jsem vám řekla něco užitečného!
14. Co se týká světla, jež vyzařuje královský palác, musíte si uvědomit, že první komnaty ho dostávají velmi málo. Ačkoli nejsou černé a temné, jako když je duše ve hříchu, nicméně jsou v jakémsi přítmí, a ani ti, kdo v nich pobývají, je nemohou dobře vidět; není to vinou příbytku, nýbrž kvůli mnoha škodlivým věcem, hadům, zmijím a jedovatým zvířatům, jež pronikla do duše a brání jí zpozorovat světlo. Nevím, jak bych se vyjádřila, ale je to, asi jako když někdo vstoupí do pokoje zalitého sluncem a má oči tak zalepené bahnem, že je téměř nemůže otevřít. Sál je osvětlen, ale on se nekochá jeho jasností kvůli tomu, co mu překáží, nebo, v našem případě, kvůli dravým zvířatům a hadům, jež ho tak zaslepují, že mu nedovolují vidět nic jiného než je. Zdá se mi, že tak je tomu s duší, která sice není ve špatném stavu, nicméně je tak zabořena do světských věcí, tak zavrtaná do pracovního shonu a do honby za poctami, že se cítí neschopna uvažovat o sobě a kochat se po libosti svou vlastní krásou, neboť se jí přinejmenším zdá, že se nedokáže zbavit tolika zábran. A přece, aby se člověk dostal do druhých komnat, je nutné, aby se oprostil od všech starostí a záležitostí, jež nejsou nezbytně nutné nebo jež neodpovídají jeho stavu. To je tak důležité, že nezačne-li na tom hned pracovat, nejenže nedosáhne hlavní komnaty, nýbrž bude také nemožné, aby bez velkého ohrožení zůstávala v komnatě, kde přebývá, ačkoli je už v zámku: mezi tolika jedovatými zvířaty je nemožné, aby ji dříve nebo později některé nepokousalo.
15. My nešťastné, dcerušky, kdybychom potom, co jsme překonaly tyto překážky a hodně postoupily ke skrytějším komnatám, měly z nich vlastní vinou vyjít a vrhnout se znovu do zmatku! Je to kvůli našim hříchům, jestliže mnoho duší nechá vlastní vinou bídně uhynout tolik milostí, které dostalo. Navenek jsme svobodné. Kéž se líbí Bohu, abychom byly i vnitřně! Jinak, ať nás osvobodí On!
Mé dcerušky, nikdy se nevměšujte do záležitostí druhých. Pomyslete na to, že jen v málo komnatách hradu není třeba zápasit s ďáblem. Jistě, jak jsem řekla, v některých mohutnostech, jež je střeží, mají dost síly, aby mu čelily, avšak musíme si dát velký pozor, abychom odhalily ďáblovy nástrahy a vyhnuly se tak nebezpečí, že nás oklame tím, že se přemění v anděla světla, neboť nám může uškodit nesčetnými způsoby; vetře se totiž nenápadně, takže si neuvědomíme zlo, až když jsme se ho dopustily.
16. Už jsem vám kdysi řekla, že ďábel je jako "hluchý" pilník, který je třeba přistihnout hned na počátku,6 a abych vám to lépe objasnila, chci teď připojit ještě něco jiného.
Vnukne nějaké sestře tak mocné touhy konat pokání, že ji přesvědčí, že nebude mít klid, dokud se nebude trýznit. Až sem, nic zlého. Avšak tu představená rozkáže nedělat pokání bez jejího dovolení. Ďábel jí tedy namluví, že v tak dobré věci si může dovolit trochu svobody. A ona se potají umrtvuje, až si pokazí zdraví a nemůže pak zachovávat řeholi. - Vidíte, kde končí taková horlivost!
Jiné vnukne zanícenou horlivost po vyšší dokonalosti. I zde není nic lepšího. Ale z toho může vzejít, že dotyčná považuje za velké přestupky každou malou chybičku spolusester a bedlivě pozoruje, zda se jich dopouštějí, aby to mohla hlásit představené. Může se stát, že kvůli zvýšené horlivosti v zachovávání řehole si neuvědomí své přestupky, a proto jí to ostatní, které nevědí o jejím úmyslu, zato ale vidí, jak se stará o to, co se jí netýká, mají za zlé.
17. Co tu satan zamýšlí, není jistě maličkost. Jeho cílem je, aby ochladla láska i ta vzájemná, a to je velmi závažné. Uvědomme si, mé dcerušky, že pravá dokonalost spočívá v lásce k Bohu a k bližnímu. Čím přesněji budeme zachovávat tato dvě přikázání, tím budeme dokonalejší: naše pravidla a konstituce jsou koneckonců jen prostředkem, abychom je lépe dodržovaly. Zanechejme takové neuvážené horlivosti, jež může být pro nás velmi škodlivá, a každá ať se stará sama o sebe. - Poněvadž jsem již o tomto tématu mluvila dlouze na jiném místě,7 nechci se o tom dále šířit.
18. Je to tak důležité, abyste se měly navzájem rády, že byste na to neměly nikdy zapomenout. Číhat na určité drobnosti -jež někdy nejsou ani nedokonalostí, které nám však naše nevědomost dává vidět jako velmi závažné - škodí pokoji v duši a zneklidňuje sestry. To by byla příliš drahá dokonalost!
Ďábel by mohl podnítit toto pokušení i ve vztahu k představené, a to by bylo mnohem nebezpečnějí. Nicméně je třeba jednat rozvážně, neboť jde-li o věci proti řeholi a konstitucím, nemá se to vždy přehlížet, ale dotyčnou upozornit, a nenapraví-li se, zpravit o tom představeného. A toto je láska. Podobně i u sester, ať řekne o věcech určité důležitosti. Dát jim průchod ze strachu, že je to pokušení, to by bylo pokušení samo.
Avšak musíte si dát dobrý pozor a nedat se oklamat satanem, abyste o těchto věcech mluvily mezi sebou. Zlý duch by z toho mohl mnoho vytěžit tím, že byste si zvykly na pomlouvání. Ať se o tom mluví jen s tím, kdo může zjednat nápravu. Zde, díky Bohu, není třeba se bát takového nebezpečí, neboť se zachovává téměř trvalé mlčení. - Je však dobré být stále ve střehu.