Svatá Terezie od Ježíše:
Hrad v nitru
1. Nesmíte si myslet, sestry, že ty účinky, o nichž jsem mluvila, jsou stále stejně silné. Proto také říkám, pokud si vzpomínám, že tomu tak obyčejně je, protože někdy Pán ponechá duši její přirozenosti, a to pak se zdá, že se všechny jedovaté věci z okolí a z hradních komnat spojí, aby se jí pomstily i za tu dobu, kdy ji nemají ve své moci.
2. Ne, netrvá to dlouho: nejvíc tak jeden den či o něco víc. K této velké proměně dojde obyčejně při nějaké slavnostní příležitosti a tehdy ve zmatku, který zakouší, duše mnohem víc oceňuje, že je v tak dobré společnosti; díky jí Pán jí vlévá pevnost, aby se v ničem neuchýlila od Jeho služby a dobrých předsevzetí, jež naopak jen rostou, jak se zdá. Zkrátka, duše neustoupí v ničem od dobrých rozhodnutí, ani sebemenším hnutím.
Jak říkám, dochází k tomu jen občas, neboť Pán chce, aby duše nezapomněla na svou ubohost, aby zůstala pokorná, lépe chápala, jak mnoho Mu dluží, a děkovala Mu za veliký projev přízně, který přijala.
3. Tyto duše mají palčivou touhu a pevné předsevzetí nedopustit se nějaké nedokonalosti, ne však že by už kvůli tomu se jich nedopouštěly, a mnoha, jakož i hříchů. Ne však s plným vědomím, a v tom jim musí Pán velmi pomáhat.
Mám na mysli všední hříchy, ne smrtelné! Doufají totiž, že takové už nemají, i když si nejsou zcela jisté, neboť je možné, že mají nějaký skrytý, a to je velmi trápí.
Další trýzní je vědomí, jak mnoho duší se řítí do záhuby. Ačkoli mají poměrně velkou naději, pomyslí-li na nějakou postavu z Písma Svatého, o níž se zdálo, že ji Bůh zahrnoval svou přízní, jako Šalomoun, jemuž Jeho Velebnost toho tolik zjevila.1
Ta z vás, která se cítí bezpečnější, ať se obává víc, neboť David praví: "Šťastný, kdo se bojí Pána."2 Kéž nás vždy chrání! Největší bezpečnost je prosit Pána, aby nám dal, abychom Ho nikdy neurazily. - Budiž vždy veleben.
4. Bude dobré, sestry, abych vám řekla, proč Bůh uděluje takové milosti na tomto světě. Jestliže jste mě pozorně sledovaly, pochopily jste to z účinků, jež působí, nyní však vám to chci zopakovat, abyste neupadly do velkého omylu a nemyslely si, že tím pouze hýčká duše. Poněvadž Bůh nám nemůže prokázat větší přízeň, než že nám dá žít tak, abychom napodobovaly život Jeho milovaného Syna, proto považuji za jisté, že tyto milosti mají posílit naši slabost, abychom Ho následovaly v mnoha utrpeních - zdá se mi, že jsem o tom již několikrát mluvila.
5. Vždycky jsme viděly, že víc vytrpěli ti, kteří se víc přiblížili k našemu Pánu Ježíši Kristu. Zamyslete se nad tím, co vytrpěla Jeho nejsvětější Matka a Jeho slavní apoštolově. A svatý Pavel, jak dokázal snést tak velká protivenství! Na něm můžeme vidět, jaké účinky má opravdová kontemplace a vidění, jež pocházejí od Boha, a ne z představivosti nebo od ďábla. Snad se někde skryl, aby nebyl rušen a mohl se kochat těmi milostmi? Samy to víte: nedal si pokoje ve dne a ani v noci jej asi neměl, protože si musel vydělávat na živobytí.3
Velmi ráda si vzpomínám na svatého Petra, jemuž se na útěku z vězení zjevil náš Pán a řekl mu, že jde do Říma, aby se dal znovu ukřižovat. Při modlitbě hodinek, kdykoli se připomíná tato událost, zakouším zvláštní útěchu.4 Jak odpověděl svatý Petr na tuto Pánovu milost? Co udělal? - Šel přímo na smrt. A nebyla to nějaká malá milost, když si uvědomil, kdo mu ji dal.
6. Ach, mé sestry! Jak má duše, jež žije tak úzce spojena s Pánem, zapomínat na vlastní odpočinek! Jak se nemá starat o pocty! Jak jí má být vzdálena touha být nějak oceňována! Ano, je-li stále s Ním, jak to má být, téměř si na sebe ani nevzpomene, stará se výhradně o to, aby Ho uspokojila a jak by Mu projevila svou lásku. To je vlastní cíl modlitby, mé dcery. K tomu směřuje duchovní sňatek: z něho se rodí nová a nová díla, neboť to je pravé znamení, jak jsem řekla, podle něhož se pozná, že jsou to projevy Boží přízně a milosti od Boha.
7. Vždyť také co by mi pomohlo být v ústraní hluboce usebraná, zabývat se jen úkony ctnosti před Bohem, dělat si předsevzetí a slibovat, že vykonám úchvatné věci v Jeho službě, kdybych pak při první vhodné příležitosti dělala pravý opak toho, co jsem slíbila?
Nemyslete si však, že se tím nic nezíská, vždyť nezměrně nám prospívá čas, který strávíme s Bohem. Brání-li nám naše slabost uskutečnit naše předsevzetí, pak nám někdy Jeho Velebnost může dát milost splnit je i navzdory našemu odporu, a to se stává často. Vidí-li totiž nějakou velmi malomyslnou duši, sešle na ni proti její vůli nějaké velké trápení a dá jí, aby z něho vyšla vítězně; to pak z ní spadne všechen strach a obětuje se Bohu s větší odvahou.
Chtěla jsem říci, že nám to pomáhá málo ve srovnání s tím, jak mnoho bychom získaly, kdyby naše skutky odpovídaly předsevzetím a slovům. A proto, kdo to nemůže vykonat naráz, ať to plní krok za krokem. Chce-li mít užitek z modlitby, ať se snaží přemáhat svou vůli. Příležitosti nechybí ani v těchto malých klášterech.
8. Uvědomte si, že na tomhle záleží mnohem víc, než dokážu vyjádřit. Upřete svůj pohled na Ukřižovaného a všechno bude pro vás snadné. Jestliže nám Pán dokázal svou lásku tak velkými skutky a tak hroznými mukami, proč Ho chceme uspokojit pouze slovy? Víte, co to znamená být opravdu duchovní? To znamená stát se Božími otroky, označenými Jeho železem, totiž křížem, takže je může prodat, jak se prodávají otroci ve světě, neboť tak byl prodán i On. A nijak by nám nekřivdil, nýbrž by nám prokázal nemalou milost, protože za nás obětoval svou svobodu. Kdo neučiní toto pevné rozhodnutí, nikdy mnoho nezíská, tím si může být jist, neboť, jak jsem řekla, pokora je základem budovy, a Pán ho nikdy mnoho nepovznese, nebude-li řečená ctnost opravdu pevná. A je to ve vašem vlastním zájmu, aby se tak předešlo tomu, že se to všechno zřítí.
Chcete-li, sestry, aby se vaše budova tyčila nad dobrým základem, pak se snažte být posledními a otrokyněmi všech, zabývajíce se tím, jak byste mohly lépe vyhovět druhým a sloužit jim. A tak z toho vytěžíte daleko víc vy samy než ty druhé, neboť budete klást do základů tak pevné kvádry, že se pak hrad nezřítí.
9. Proto vám znovu říkám, že je nutné, abyste se snažily nevytvářet své základy pouze z ústních modliteb a kontemplací, neboť nezískáte-li ctnosti a necvičíte-li se v nich, zůstanete stále trpaslíky. A kéž se líbí Bohu, abyste jenom nerostly, neboť na této cestě, jak víte samy, kdo neroste, zakrňuje. Považuji totiž za nemožné, aby se láska spokojila stále s týmž stavem, máte-li jí aspoň trochu.
10. Pomyslíte si snad, že se obracím k začátečnicím a že po nějakém čase si mohou pohovět. Já však vás na to již upozornila, že jestliže tyto duše mají vnitřní klid, pak jej navenek nemají, leč jen trochu, a ani po něm netouží. A tedy podle vašeho názoru, jaký je důvod oněch vnuknutí či lépe řečeno oněch snah, o nichž jsem mluvila, oněch poselství, jež duše vysílá ze svého vlastního nitra k obyvatelům vyšší části hradu a komnat, jež obklopují její příbytek? Snad proto, aby šli spát? Ne, ne, ne; z onoho vlastního nitra rozpoutá válku, aby zabránila smyslům, mohutnostem a všemu tělesnému hovět lenivosti. Je to mnohem tvrdší boj než předtím, když spolu s nimi trpěla. Tehdy snad ještě nechápala, jak jsou náramně užitečná protivenství, ačkoli Pán ji přivedl až sem právě skrze ně. Avšak nyní se těší ze společnosti, jež jí dodává větší síly než kdy jindy. Však také, jak říká David - "se svatými budeme svatí"5 - není divu, že duše, jež se v tomto vznešeném spojení ducha s Duchem stala jednou věcí se Silným, nutně se podílí na Jeho síle, tak jako jsme viděly, že to dávalo sílu svatým trpět a zemřít.
11. Je naprosto jisté, že odtud pochází síla všech obyvatel hradu, dokonce i těla. Mnohdy se zdá, že tělo z toho nic necítí, avšak síla, kterou získala duše pitím vína ve sklepě, do něhož ji uvedl Ženich a z něhož jí už nedá vyjít, pronikne její slabostí asi jako pokrm, jenž přišel do žaludku, posiluje hlavu a všechny údy. A přesto, dokud tělo žije, má to velmi těžké, neboť jeho velká námaha se zdá ničím ve srovnání s velkou vnitřní silou a válkou, kterou mu vypověděla duše. Odtud pocházejí velké kající skutky, jež konali svatí, zvláště slavná Magdaléna, i když vyrostla v tolika rozkoších; odtud také horlivost pro Boží slávu, jakou měl náš otec Eliáš,6 a dychtivost, s jakou sv. Dominik a sv. František shromažďovali duše, aby chválily Boha. Museli nemálo vytrpět, když dokázali tak na sebe zapomínat.
12. Moje sestry, ráda bych, abychom usilovaly o toto. Mějme vytrvalou touhu po modlitbě a věnujme se jí, abychom měly sílu sloužit Pánu, a ne abychom si užívaly. Nechtějme kráčet po neznámé cestě! Brzičko bychom se ztratily. Bylo by to opravdu divné myslet si, že dostaneme tyto milosti od Boha na jiné cestě než na Jeho, po které šli všichni Jeho svatí. Ať nás to ani nenapadne! Věřte mi, že Marta a Marie musí svorně hostit Pána, dobře s Ním zacházet, dát Mu jíst, aby Ho měly stále u sebe. Jak Mu mohla Marie, sedící u Jeho nohou, dát najíst, kdyby jí její sestra nepomáhala? - Dát najíst Pánu, to znamená všemožně se snažit získat mnoho duší, neboť ty, jestliže se spasí, budou Ho věčně chválit.
13. Vy mi však namítnete dvě věci: zaprvé, že podle svědectví našeho Pána Ježíše Krista Marie si vyvolila nejlepší úděl.7
Ano, ale ona už vykonala Martinu službu, když Pánu umyla nohy a utřela je svými vlasy.8 Myslíte, že to bylo málo pro takovou dámu jít těmi uličkami, a snad i sama - protože vnitřní žár jí nedal pomyslet na to, jak jde - vstoupit tam, kde nikdy nebyla a snášet tam reptání farizea a mnoho jiných trýznivých věcí? Jak se musela změnit taková žena, když se vydala městem takovým způsobem a mezi tak špatnými lidmi, jimž stačilo vědět, že Pán, kterého nemohli ani vidět, patří mezi její přátele, aby si vzpomněli na její minulý život a říkali, že chce dělat svatou (je to přece jasné, změnila šat i všechno ostatní!). Jestliže se dnes pomlouvají mnohem méně známé osoby, jak na tom musela být ona! Ano, sestry, nejlepší úděl jí byl dán po tvrdých protivenstvích a umrtvováních, včetně nesnesitelné trýzně, když viděla, jak je její Mistr nenáviděn. A co pak říci o těch, které musela vytrpět, když viděla Pána umírat? Myslím, že jestliže se jí nedostalo mučednictví, pak jen proto, že je vytrpěla na Kalvárii, když viděla umírat svého Mistra. A jak musela být plná úzkosti následující léta, když si uvědomovala, že je od Něho vzdálena! Z toho je patrno, že nebyla stále u nohou Pána ve slastném nazírání.
14. Snad mi namítnete dále, že nemůžete získávat duše pro Boha, protože nemáte dostatečné prostředky; že byste to velmi rády udělaly, ale že nevíte jakým způsobem, když nemáte ani učit ani kázat jako apoštolově.
Na tuto obtíž už j sem několikrát odpověděla písemně9 a nevím, zda jsem to už neučinila i v tomto "Hradu". Protože je to však věc, jež vám asi táhne myslí zároveň s touhami, které vám dává Pán, neopomenu to opakovat zde.
Jak jsem vám řekla na jiných místech, ďábel nám někdy vnuká velké touhy, abychom se spokojovaly s tím, že toužíme po nemožných věcech a zanedbávaly ve službě Bohu to, co je pro nás možné. I když vaše modlitba prospívá celému světu, přesto na to nemyslete, nýbrž spokojte se s tím, aby prospívala těm, jež žijí s vámi a jimž jste také více zavázány. A tak bude vaše dílo mnohem větší, vždyť to není málo, dosáhnete-li svou pokorou a umrtvováním, svou službou sestrám a láskou k nim a svou láskou k Bohu, že se stanete ohněm, který je všechny zanítí, a že je budete stále podněcovat svými ctnostmi. Bude to pro vás náramně užitečné a prokážete tím Pánu velmi vítanou službu. A bude-li Pán vidět, že využíváte každou příležitost, pozná, že jste ochotny vykonat mnohem víc, a odmění vás, jako byste Mu získaly mnoho duší.
15. Řeknete, že tím nikoho neobracíte, neboť vaše sestry jsou už ctnostné. A co je vám do toho? Čím budou dokonalejší, tím příjemnější budou jejich chvály Bohu a tím víc bude jejich modlitba pomáhat bližnímu.
Zkrátka, sestry, - a tím končím - střežme se toho, abychom stavěly věže bez základu. Pán totiž více hledí na lásku, s jakou se konají, než na velkolepost děl. Uděláme-li, co závisí na nás, dá nám i konat to stále lépe. Nesmíme se však hned unavit, nýbrž vnitřně i navenek přinášet Bohu jakoukoli oběť, jakou jen můžeme v tomto krátkém životě - snad mnohem kratším, než si myslíme. On ji připojí k tomu, co za nás obětoval na kříži, aby měla hodnotu, jež jí zasloužila naše vůle, i když se ten skutek zdá být nepatrný.
16. Kéž se líbí Bohu, mé sestry a dcery, abychom se shledaly všechny na onom místě, kde Ho budeme navěky chválit! A mně ať udělí milost, abych dělala, čemu vás učím: prosím Ho o to pro zásluhy Jeho Syna, který žije a kraluje po všechny věky věků. Amen.
Cítím hluboké zahanbení, a proto vás zapřísahám ve jménu Pána, abyste nikdy nezapomněly na tuto ubohou nešťastnici.