Svatá Terezie od Ježíše:
Hrad v nitru
1. Řekly jsme si tedy, že motýlek je mrtvý, svrchovaně šťasten, že našel své odpočinutí a že Kristus žije v něm. Pohleďme nyní, jak žije a zda se jeho nynější život liší od předešlého; zda opravdu dostal milost, o níž byla řeč, to se pozná podle účinků. Podle mého názoru účinky jsou následující.
2. Především úplně zapomíná na sebe, a to tak dalece, že se domnívá, že už neexistuje. Duše cítí takovou proměnu, že se již nepoznává. Nemyslí ani na nebe, jež ji očekává, ani na život či pocty, nýbrž jen jak by co nejvíc usilovala o větší slávu Boha. Slova, jež jí řekl Pán, totiž aby se starala o Jeho záležitosti a On že se bude starat o její, způsobila asi to, co znamenají, takže ona se už o nic jiného nestará. Nechce být ničím v žádné věci kromě případu, kdy nahlédne, že může nějak přispět k tomu, aby vzrostla, byť jen o trochu, Boží čest a sláva: kvůli tomu by ráda obětovala i život. Avšak v ostatních věcech pociťuje tak divné zapomenutí, že se zdá, opakuji, jako by již neexistovala.
3. Nemyslete si proto, dcery, že kvůli tomu zanedbává jídlo a spánek, i když je to pro ni velké trápení, či že neplní své povinnosti, k nimž ji zavazuje její stav: zde mluvíme pouze o vnitřní dispozici. O vnějších skutcích není co poznamenat. A to ji právě trýzní, že musí vidět, jak její síly nejsou k ničemu. Může-li však něco vykonat a vidí, že je to k oslavě Pána, nic na světě ji nezadrží.
4. Druhým účinkem je velká touha trpět; ne však že by ji to znepokojovalo jak dříve. Dychtí pouze po tom, aby splnila Boží vůli, a proto považuje za dobré všechno, co Pán zařídí: chce-li, aby trpěla, jen ať a hned; nechce-li, nezneklidní jako dříve.
5. Je-li pronásledována, zakouší ve svém nitru úžasnou radost a mnohem hlubší mír než v předešlých stavech. Nejenže nezakouší nejmenší zášť vůči těm, kdo jí škodí nebo chtějí uškodit, ale ještě je zahrnuje pozornostmi; a vidí-li, že mají nějaké trápení, upřímně s nimi soucítí, takže je ochotna udělat vše, aby se jim ulevilo. Stále je doporučuje Pánu a ráda by se zřekla některých svých milostí, aby je Jeho Velebnost udělila jim, aby Ji už neuráželi.
6. Překvapuje mě však mnohem víc, že jste tyto duše viděly plné úzkosti a neútěchy kvůli tomu, že neumírají a že se netěší naším Pánem. Avšak nyní mají tak velkou touhu sloužit Mu a dosáhnout, aby Mu všichni sloužili, a namáhat se i třeba jen kvůli jediné duši, že dychtí po dlouhém životě, třeba i plném všemožných protivenství, jen když dosáhnou, aby Bůh byl o trochu víc chválen. I kdyby měly jistotu, že se duše bude těšit z Boha, sotvaže opustí tělo, nijak se jich to netkne, protože nemyslí na slávu svatých ani po ní netouží. Jejich sláva je v tom, mohou-li v něčem pomáhat Ukřižovanému, zvláště když vidí, jak je urážena a jak málo je těch, kteří se starají o Jeho čest, a všechno ostatní je nezajímá.
7. Pravda, někdy na to všechno pozapomenou a znovu vroucně vzdychají a touží po tom, aby se už mohly těšit z Boha a vyjít z tohoto vyhnanství, zvláště když vidí, jak Mu málo slouží. Avšak brzo se vzpamatují a protože si uvědomují, že Ho koneckonců mají stále s sebou, spokojí se s tím. Obětují Jeho Velebnosti svůj souhlas s tím, že budou žít, jako to nejcennější, co jí mohou dát. Nebojí se smrti víc než jako nějakého libého vytržení. A co udivuje, že původcem těchto citů je týž, který jim předtím dával tak dravé a trýznivé touhy. - Buď vždy chválen a veleben!
8. Zkrátka, tyto duše netouží zakoušet nějaké slasti nebo duchovní útěchy, protože jsou stále se svým Pánem, který v nich žije. Poněvadž však Jeho život byl jediný řetězec muk, je jasné, že i náš se stane takový aspoň v touhách, když už ne ve skutečnosti, kde se přizpůsobuje naší slabosti; někdy však přispěje na pomoc svou silou, když vidí, že je to nutné.
Takové duše nelpí na ničem, dychtí jen po tom být samy a pracovat pro spásu duší. Neprodělávají ani vyprahlosti ani vnitřní trýzně a chtěly by jen chválit našeho Pána, jímž se zabývají s veškerou něhou. Upadnou-li do roztržitosti, pak je Pán sám vyburcuje tak, jak jsem o tom už vyprávěla. Impuls, který je vyburcuje - nemám jiné slovo, jímž bych to vyjádřila - vyvěrá z jejich nitra, jak jsem vám to vysvětlovala u vznětů, ale s velkou lahodností; není plodem myšlení či paměti nebo jakékoli jiné věci, jež by mohla vzbudit domněnku, že se na tom podílí sama duše. Jako oheň, ať je sebemocnější, nikdy nešlehá svými plameny dolů, nýbrž vždycky vzhůru, tak i zde: ono vnitřní hnutí vyvěrá ze středu duše a stoupá, aby vyburcovalo mohutnosti.
9. Opravdu, i kdybychom z toho neměly žádný jiný užitek na této cestě modlitby, než že zakusíme, jak Bůh stojí o to, aby se nám sdělil, a jak nás prosí - ano, říkám "prosí" - abychom zůstaly s Ním, byly bychom až příliš odměněny za všemožná trápení těchto Jeho doteků lásky, jež jsou tak slastné a pronikavé. Jistě jste je zakusily i vy, sestry, neboť myslím, že když jste jednou dospěly k modlitbě spojení, Pán vám dá, abyste Ho takto zakoušely, jestliže ovšem my nepřestaneme zachovávat Jeho příkazy. Když k tomu u vás dojde, vzpomeňte si, že to pochází z vnitřní komnaty, kde ve vás přebývá Bůh, a vzdávejte Mu velké chvály. Je to Jeho poselství, lístek psaný s velkou láskou, o jehož původu nelze pochybovat a jemuž jen vy můžete rozumět, co od vás žádá. A vy - v žádném případě neváhejte s odpovědí Jeho Velebnosti, ať se zabýváte jakoukoli vnější činností, ano i třeba při rozhovoru s různými osobami. Ano, mnohdy se stává, že náš Pán vám udělí tuto skrytou milost na veřejnosti; protože však musíte dát odpověď v nitru, můžete Mu ji dát velmi snadno, neboť je to úkon lásky či vyjádřeno slovy sv. Pavla: "Co chceš, Pane, abych učinil?"1 Je to týž příhodný čas, v němž, jak se zdá, nám Pán naslouchá, aby nás učil, jak se Mu máme víc líbit: k tomu obyčejně velmi dobře disponuje tento jemný dotek a vzbudí rozhodnou vůli.
10. Tato komnata se odlišuje tím, že v ní téměř vůbec nedojde k vyprahlosti nebo vnitřním nepokojům, jež se tu a tam zakoušejí v ostatních komnatách. Duše je téměř stále klidná a je si jista, že tato milost pochází od Boha a že to nemůže být ďábelský klam, protože myslím, že se ďábel neodváží a Bůh to nepřipustí, aby vstoupil do této komnaty, kam Jeho Velebnost pozvala duši, aby se jí zjevila a byla s ní; a není to ani mámení smyslů či mohutností, protože zde, jak už jsem řekla, nemají co dělat; ani nepochází z duše samé, neboť při této milosti nemůže dělat nic jiného než se bezvýhradně oddat Pánu.
11. Bůh obohacuje a poučuje v této modlitbě duši tak mile a klidně, že to připomíná budování Šalomounova chrámu, během něhož nebylo slyšet nejmenšího lomozu.2 Tak i v tomto Božím chrámě, v této Jeho komnatě Bůh a duše se kochají v sobě v hlubinném tichu. Rozum nemá co hledat ani se něčím namáhat. Pán, který jej stvořil, chce, aby si odpočinul a kontemploval jako malou škvírou, co se děje. Tu a tam bude mu odňato i tohle a nebude nic vidět, ale jen krátce, neboť tu se mohutnosti neztratí, nýbrž jsou tam v hlubokém usebrání.
12. Naplňuje mě údivem, že duše, jež dospěla až sem, neupadá do žádné extáze, aspoň ne do takové, při níž se ztrácí vědomí. Dojde-li ještě někdy u ní k extázi, pak nikdy s oněmi úchvaty a lety ducha, o nichž jsem se zmiňovala. Ostatně k tomu dochází velmi zřídka a téměř nikdy na veřejnosti: což dříve bylo téměř pravidelné. Nijak jí nepomohou ony velké příležitosti, jež dříve zaněcovaly její zbožnost jako nějaký zbožný obraz, hudební melodie nebo kázání, které potom téměř neposlouchala. Protože ten ubohý motýlek byl plný úzkosti, lekal se každé věci a ulétal pryč. Nyní však, sestry, už tomu tak není, ať už že našla místo, kde si odpočinout, ať už že viděla v této komnatě tolik, že ji nic neudiví, ať už že našla takovou společnost, že se necítí tak sama jako dříve, anebo kvůli nějaké jiné věci, o níž nevím. Když Bůh začne uvádět duši do této komnaty a ukazovat jí její divy, zcela se vytratí její předešlá slabost, jež ji tak trápila. Snad proto, že ji Pán tak posílil a rozvinul její schopnosti anebo možná chtěl z jistých důvodů, jež zná Jeho Velebnost, zveřejnit to, co jí uděloval ve skrytu. Prostě Boží úsudky přesahují jakoukoli naši představu.
13. Bůh působí v duši tyto účinky, když se s ní spojí oním polibkem, o který nevěsta prosila, a nyní, jak se zdá, je splněna její prosba.3 Je třeba k nim připojit všechny ty, jež jsme označily na různých stupních modlitby za dobré. Zde se kochá v Božím svatostánku.4 Zde holubička, vyslaná Noemem, aby zjistila, zda už potopa skončila, nachází konečně olivovník, jenž je pro ni znamením, že uprostřed vod a bouří tohoto světa konečně objevila pevnou zemi.5
Ach, Ježíši, kéž bych znala všechna místa Písma Svatého, jež umožňují pochopit, jaký je pokoj této duše. Protože vím, jak je důležitý, dej, můj Bože, aby jej všichni křesťané usilovně hledali, a uchovej ho ve svém milosrdenství těm, jimž jsi ho dal, i když víme, že musíme žít stále s bázní, dokud nám nedáš pravý pokoj tím, že nás uvedeš tam, kde už nemůžeme skončit. Říkám "pravý pokoj", ne že by nebyl pravý ten, o němž hovořím, nýbrž že můžeme upadnout do předešlých bojů, vzdálíme-li se od Boha.
14. Ach, co jen budou zakoušet tyto duše, když si uvědomí, že jsou ještě s to ztratit takové dobro! A proto postupují mnohem opatrněji a snaží se vytěžit sílu ze své slabosti, aby neopomenuly ani jedinou příležitost líbit se Bohu. Čím více shledávají, že je zahrnuje svou přízní, tím více se obávají samy sebe, takže někdy nemají ani odvahu pozvednout oči jako celník z evangelia,6 neboť při nazírání Boží velikosti lépe poznaly svou krajní ubohost a závratnou zlobu svých hříchů. Jindy opět plny dychtivosti být si už jisté, vzdychají po smrti, ale krátce nato, pohnuty svou láskou k Bohu, touží po životě, aby Mu mohly lépe sloužit, a tak se ve všem, co se jich týká, odevzdávají Jeho Božskému milosrdenství. Někdy je naplňuje zahanbením vědomí, jak mnoho milostí dostaly, neboť se obávají, aby to s nimi nedopadlo jako s těmi válečnými loďmi, jež se potopily, protože byly přetížené.
15. Ne, sestry, ani tyto duše nejsou bez kříže. Ovšem netrápí se tím ani neztrácejí vnitřní pokoj: všechno pomíjí rychle jako nějaká vlna či jako nějaká bouřka, po níž přichází krásné počasí. Přítomnost Pána, který v nich přebývá, jim dává na všechno zapomínat. - Buď vždycky veleben a ať Ho chválí všichni tvorové! Amen.