Svatá Terezie od Ježíše:
Hrad v nitru
1. Zaměřme se nyní na božský a duchovní sňatek, i když se tato velká milost nenaplní dokonale, jak myslím, neboť stačí, abychom se vzdálily od Boha, a hned ztrácíme milost.
Když ji Pán uděluje poprvé, těší Ho ukázat duši své nejsvětější lidství v nějakém obrazném vidění, aby Ho poznala a pochopila, jak veliké dobro jí hodlá udělit. Jiným osobám se snad ukáže v jiné podobě, ale té, o níž mluvíme, se zjevil hned po svatém přijímání, zalit velkou září, a řekl jí, že je na čase, aby se starala o Jeho věci, jako by to byly její vlastní, zatímco On že se bude starat o její. A dodal ještě jiná slova, jež se dají spíše slyšet než je vyslovit.1
2. Bude se zdát, že to nebylo nic nového, neboť Pán se jí tak zjevil vícekrát. Avšak tentokrát to učinil takovým způsobem, že zůstala jako bez sebe a byla zavalena strachem: zaprvé, protože toto vidění mělo ohromující sílu; za druhé kvůli slovům, jež jí řekl, a konečně protože neměla dosud jiná vidění kromě toho, o němž jsem se zmínila.2
Uvědomte si, že je obrovský rozdíl mezi předešlými viděními a oněmi z těchto komnat: stejně veliký rozdíl je mezi duchovními zásnubami a duchovním sňatkem, jako je mezi dvěma snoubenci a těmi, kteří se už nemohou odloučit.
3. Už jsem vám říkala, že je nutno se uchylovat k těmto příměrům, protože neexistují jiné vhodnější. Je však nutno si uvědomit, že zde se nemyslí na tělo, jen asi tak jako by duše byla od něj oddělena a byla pouhým duchem. Tím méně pak při duchovním sňatku, neboť k tomuto tajemnému spojení dochází v samém středu duše, kde má přebývat sám Bůh, jenž nepotřebuje žádné dveře, aby tam vstoupil.
Jestliže jsem řekla, že nemá zapotřebí žádné dveře, pak kvůli tomu, že při milostech, jež jsem dosud popisovala, používá smyslů a mohutností jako prostředků, když se zjevuje ve svém nejsvětějším lidství. Docela jinak je tomu při spojení v duchovním sňatku. Pán se zjeví ve středu duše - a ne v obrazném vidění, nýbrž v intelektuálním - daleko lahodnějším způsobem, než při zmíněném již zjevení apoštolům, když prošel zavřenými dveřmi a řekl jim: Pax vobis.3 A to je tak veliké tajemství, tak mocná slast a tak úchvatný a náhlý projev přízně, že nevím, k čemu bych to přirovnala. Zdá se, že Bůh chce ukázat duši nebeskou slávu, ale mnohem úchvatnějším způsobem než při jakémkoli vidění nebo duchovním zážitku. Dá se říci jen toto: že duše, či lépe její duch, se sjednotí s Bohem, nakolik se to dá pochopit. Když nám chce Bůh, který je také Duch, ukázat, jak nás miluje, dává některým osobám poznat, kam až dokáže jít Jeho láska, abychom chválily Jeho velikost, jež se ráčí tak spojit s nějakým tvorem, že už se nikdy od něho nechce odloučit, jako se už nemohou oddělit ti, kteří uzavřeli manželství.
4. Při duchovním zasnoubení je tomu jinak, neboť při něm se ti dva často odloučí, stejně tak i při spojení, při němž se dvě věci stávají jednou, nicméně se mohou oddělit a existovat každá sama o sobě. Obyčejně totiž tato Pánova milost rychle pomine, takže duše nezakouší Jeho blízkost. Naopak při duchovním sňatku tomu tak není, neboť duše zůstává stále v onom středu se svým Bohem.
Můžeme to přirovnat ke spojení dvou voskových svic, jež jsou tak dobře spojené, že hoří jediným plamenem nebo jako by knot, oheň i vosk byly jen jedinou věcí. Přesto však ty svíce se mohou oddělit, takže budeme mít zase dvě svíce a dva knoty. Avšak v našem případě je tomu jako s vodou, jež padá z nebe do nějaké řeky nebo pramene, kde se tak dokonale smísí, že nejde rozlišit říční vodu od té, jež padala z nebe; nebo jako potůček, který se vlévá do moře, od něhož jej nelze oddělit; nebo jako veliké světlo, jež padá do nějaké místnosti dvěma okny: padá tam rozděleno, ale uvnitř se stává jediným světlem.
5. To asi měl na mysli svatý Pavel, když říkal: "Kdo se však oddá Pánu, je s ním jeden duch."4 Naráží na tento úchvatný sňatek, při němž se předpokládá, že Jeho Velebnost se tak přiblížila k duši, aby se s ní spojila. Apoštol dále říká: "Vždyť pro mne život je Kristus a smrt zisk."5 Zdá se mi, že tak může hovořit i duše, neboť zde motýlek umírá s velkou radostí, protože jeho životem je Kristus.
6. Časem se chápe tato věc lépe podle účinků, které se zakoušejí a mnohem jasněji se projeví jistou skrytou snahou sloužit Bohu, který dává naší duši život; a ta snaha je většinou tak živá, že vylučuje jakoukoli pochybnost. Nedokáže to sice vyjádřit, ale moc dobře to cítí. A někdy už nemůže udržet své city a derou se jí na rty výrazy něžnosti jako: "Ach, Živote mého života! Ach, Pomocníku, který mě podpíráš!" a jiné podobné. Mezitím z božských prsů, jimiž Bůh, jak se zdá, stále živí duši, vyvěrají mléčné paprsky, jež posilují všechny obyvatele hradu, jako by Pán chtěl, aby se i oni podíleli na slastech duše a aby z nezměrné řeky, v níž se studánka ztratila, tryskalo několik vodních zřídel, z nichž by mohli čerpat ti, kteří se starají o tělesné potřeby ženicha a nevěsty. Je tomu jako u osoby, jež byla náhle polita vodou, takže to nemůže přehlédnout, i kdyby v té chvíli byla roztržitá, stejně tak, ba s ještě větší jistotou si uvědomí tyto účinky, o nichž hovořím. Vždyť jako nelze stříkat vodu bez mocného zdroje, tak je tomu i v našem nitru v případě účinků, o nichž jsem mluvila: musí tam být někdo, kdo vystřeluje ty šípy, kdo dává život takovému životu, závratně zářivé slunce, jehož světlo proniká z nitra duše do všech mohutností. Duše se však ze svého středu nepohne, ani neztrácí svůj pokoj. Ten, který dal pokoj apoštolům, když byli pohromadě, může jej dát i jí.6
7. Myslím, že tento Pánův pozdrav, stejně jako slova, jimiž propustil v pokoji slavnou Magdalénu,7 vykonaly mnohem víc, než jak jen znějí, protože Boží slova v nás jsou slova i díla.
V těch disponovaných duších působily takovým způsobem, že je zbavily lpění na tělesných věcech, a tak vnitřně očištěny mohly se skrze tento nebeský svazek spojit s nestvořeným Duchem, když je naprosto jisté, že Pán nás naplňuje Sebou, čím více se vyprázdníme od stvořených věcí a čím méně na nich lpíme z lásky k Němu. A proto Ježíš Kristus, náš Pán, při jedné modlitbě prosil za své apoštoly - nevzpomínám si při jaké příležitosti - aby byli jedno s Otcem a s Ním jako On, Ježíš Kristus, náš Pán, je v Otci a Otec v Něm.8 Nevím, zda je možná větší láska. I my jsme v tom zahrnuty, neboť Pán řekl: "Prosím nejen za ně, ale také za ty, kdo uvěří ve mne."9 A dodal ještě: "Já jsem v nich."10
8. Ach, vzdávejme díky Bohu za to, jak jsou tato slova pravdivá a jak je chápe duše v této modlitbě. I my bychom je chápaly, kdyby tomu nebránila naše vina, neboť slova Ježíše Krista, našeho Krále a Pána, nemohou chybit. Poněvadž ale chybujeme my, tím že se nedisponujeme a vyhýbáme se všemu, co může zachytit toto světlo, proto nedokážeme vidět se v tomto zrcadle, do něhož je vtisknut náš obraz.
9. Vraťme se k tomu, o čem jsme hovořily. Bůh uvádí duši do téhož příbytku, jenž je středem samotné duše. A tedy jako nejvyšší nebe,11 kde je náš Pán, se nepohybuje jako ostatní nebesa, jak se tvrdí, tak i tento příbytek, do něhož byla duše uvedena, není už podrobena vlivům mohutností a obrazotvornosti, nebo aspoň jí neškodí, ani ji neruší.
Zdá se, že chci tvrdit, že duše, jež dosáhla této milosti, je už si jistá věčnou spásou a už nikdy nepadne. Ne. Kdekoli naznačím něco o takové jistotě, je třeba tomu rozumět, dokud Bůh drží duši ve svých rukou a ona Ho neurazí. Co se týká oné osoby, vím zcela jistě, že byla vzdálena představě, že už si může být jista, přestože žila v tomto stavu několik let, ba nyní si počíná s větší bázní než předtím a vyhýbá se i té nejmenší chybě. Má vroucí touhu sloužit Bohu, ale, jak řeknu později, když vidí, jak málo dokáže ve srovnání s tím, co by měla vykonat, proniká jí stále palčivý pocit trýzně a zahanbení: A to není malý kříž, nýbrž velké pokání.
A čím více kajících skutků koná, tím více v nich nachází zalíbení. Avšak opravdovým pokáním je pro ni, když jí Pán vezme zdraví a síly potřebné k tomu, aby je mohla konat. Tato trýzeň je mnohem větší, jak už jsem se zmínila na jiném místě, a musí to pocházet z kořene, na němž vyrůstá. Je-li nějaký strom zasazen na břehu proudících vod, je mnohem svěžejší a dává více ovoce, proto se nelze divit této duši ani jejím touhám, neboť její vlastní duch se spojil s nebeskou vodou, jak jsme o tom už mluvily.
10. Zaměříme-li se na to, o čem jsem mluvila, pak není nutno si myslet, že mohutnosti, smysly a vášně se ani nepohnou. Duše naproti tomu ano, i když v jejích nižších komnatách dochází tu a tam k válkám, urputným střetnutím a utrpení; to všechno ji není s to vytrhnout z jejího místa ani narušit její pokoj, aspoň běžným způsobem.
Vysvětlit, co je to střed naší duše či náš duch, a věřit tomu je tak obtížné, že se obávám, že budete v pokušení nevěřit mi, protože vám to nedokážu tak vyložit, abyste to pochopily. Není to snad divné, tvrdím-li, že duše zakouší trýzně a protivenství a zároveň že zůstává v pokoji? Napadá mi však jeden nebo dva příměry. Kéž se líbí Bohu, abych jimi dokázala něco sdělit. Nicméně vím, že mluvím pravdu, i když nejsou nějak zvlášť vhodné.
11. Jako nějaký král neopustí své místo, je-li jeho království stíháno mnoha válkami či pohromami, tak i zde: i když v ostatních komnatách je plno jedovatých bestií, velký zmatek a je odtud slyšet lomoz, duše zůstává na svém místě a nic jí nepohne. Hluk, který slyší, ji může trochu obtěžovat, ale nezneklidní ji, neztratí kvůli němu pokoj, protože vášně jsou přemoženy a obávají se vstoupit k ní, aby nemusely odcházet ještě více pokořeny.
Anebo - bolí nás celé tělo, ale hlava ne. Přece nás nemusí bolet hlava, když nás bolí celé tělo!. Usmívám se těm příměrům, nijak mě neuspokojují, ale neznám jiné. Myslete si o tom, co chcete. Je to však čirá pravda, co říkám.