Svatá Terezie od Ježíše:
Hrad v nitru
1. Bude se vám zdát, sestry, že po tom, co už bylo řečeno o této duchovní cestě, už není co dodat. Ale takový názor je bláhový, neboť jako nemá hranice Boží velikost, tak není nijak omezena Jeho činnost. Kdo dokáže někdy vylíčit všechna Jeho milosrdenství a Jeho velkolepá díla? Jistě nikdo. A proto se nedivte tomu, co bylo řečeno, ani tomu, co vám ještě sdělím, neboť koneckonců to je pouze písmenko vzhledem k tomu, co se dá říci o Bohu.
Už to je Jeho velké milosrdenství, že sdělil tyto věci osobám, od nichž se je můžeme dovědět, neboť tak lépe chválíme Jeho velikost, když lépe poznáváme, že se sdílí tvorům, a snažíme se vážit si duší, v nichž nachází takové zalíbení. I my máme duši, stvořenou k Božímu obrazu a podobě, ale neumíme si jí vážit, jak si zasluhuje, a proto také neznáme velká tajemství, jež jsou v ní. Ať se líbí Bohu - je-li to k Jeho slávě - aby vedl mé pero a naučil mě, jak vám mám vysvětlit něco z toho mnohého, co ještě zbývá říci a co Bůh odhaluje duším, které uvedl do této komnaty. Na tento úmysl jsem se již mnoho modlila. Ráda bych, jak Bůh ví, aby Jeho milosrdenství nezůstalo skryto a aby Jeho Jméno bylo velebeno a bylo Mu vzdáváno více chvály. A doufám, že mě vyslyší, ne tak kvůli mě, jako kvůli vám, abyste pochopily, jak je to důležité, aby vaší vinou Ženich neupustil od slavení duchovního sňatku s vámi, neboť to je zdroj nezměrného užitku.
2. Velký Bože! Jsem celá rozechvělá, mám-li já, ubohá, mluvit o věci, jejíž chápání tak málo zasluhuji. Jsem z toho celá zmatená a napadá mi, zda by nebylo lepší pojednat o této komnatě jen stručně, neboť se mi zdá, že je nutno předpokládat, že to znám ze zkušenosti, a protože se znám, působí mi to nevýslovné zahanbení a děsí mě to. Z druhé strany se mi zdá, že by to bylo pokušení a slabost, kdybych to neučinila. A tak se vzdávám navzdory tomu, co o tom budete soudit. Ať na mne křičí třeba celý svět, jen když je můj Bůh trochu víc chválen a poznáván. A pak, až bude tento spis uveřejněn, já už možná budu mrtva. - Buď veleben Ten, který žije a bude žít po všechny věky! Amen.
3. Když se náš Pán ráčí slitovat nad touto duší, kterou už duchovně přijal za svou nevěstu a jež se tolik trápí a už se natrápila touhou po Něm, uvede ji do své komnaty, do této sedmé, dříve než se dokoná duchovní sňatek.
Tak jako ji má Bůh v nebi, tak ji musí mít i duše, aby tam sama přebývala jako v druhém nebi. Pro nás, sestry, je velmi důležité, abychom si nemyslely, že naše duše je něco temného. Poněvadž neznáme jiné světlo než to, jež padá do našich očí, představujeme si obyčejně, že v našem nitru žádné není a že v naší duši vládne jakási temnota. Tak je tomu u duší, které nežijí v milosti; to však není vina Slunce Spravedlnosti, jež je v nich jako dárce bytí, nýbrž protože nejsou schopny přijímat Jeho světlo; zdá se mi, že jsem o tom mluvila v první komnatě, s poukazem na to, jak to pochopila jistá osoba. Tyto nešťastné duše jako by byly v jakémsi temném žaláři, se svázanýma rukama i nohama, neschopné jakékoli záslužné činnosti, a jsou slepé a němé. Právem je můžeme litovat a připomínat si, že i my jsme snad kdysi byly v podobné situaci a že Bůh se může smilovat i nad nimi.
4. Mějme o ně, sestry, velikou starost a nikdy nezanedbávejme prosit za ně Pána. Modlit se za ty, kdo žijí v těžkém hříchu, je úžasná almužna, větší než kdybychom viděly nějakého křesťana připoutaného ke kůlu velkým řetězem a s rukama svázanýma vzadu, jak umírá hladem, ne však proto, že by mu chyběla potrava, vždyť ji má kolem sebe a velmi vybranou, nýbrž proto, že si ji nemůže vzít a dát do úst. Ba dokonce se mu oškliví, a tak umírá, ne však časnou smrtí, nýbrž věčnou. A nebylo by to kruté, jen se zastavit a okukovat ho, nepodat mu však do úst žádný pokrm? A co říci, kdyby pro vaše modlitby mu byla rozvázána pouta? Ale vy mi už rozumíte ... proto vás zapřísahám pro lásku Boží, abyste ve svých modlitbách nikdy nezapomínaly na tyto uhohé duše!...
5. O těch však nemíníme mluvit, nýbrž o jiných, které z Božího milosrdenství konaly pokání za spáchané hříchy a nyní jsou v milosti.
Můžeme uvažovat o každé z těchto duší nejen jako o něčem těsném a omezeném, nýbrž jako o vnitřním světě, který je rozdělen na tolik úchvatných komnat. A právem je tomu tak, neboť mezi nimi má svou komnatu Pán. Když tedy Jeho Velebnost ráčí udělit duši milost tohoto božského sňatku, začíná ji uvádět do své komnaty, ne však jako jindy, kdy ji uváděl do vytržení.
Ačkoli se Bůh spojuje s duší i ve vytrženích a při modlitbě, kterou jsme nazvaly modlitbou spojení, nicméně nezdá se, že tyto věci jen zvou duši, aby vystoupila do svého středu, jak k tomu dochází v této komnatě, nýbrž jen aby vystoupila do své vyšší části. Na tom ostatně málo záleží. Rozhodující je, že se Pán spojuje s duší, takže ji oslepí a oněmí jako sv. Pavla při jeho obrácení1 a zabrání jí, aby poznala milost, kterou zakouší a jak ji zakouší. Velká radost, která ji zaplaví, pochází z toho, že se vidí blízko Bohu, zatímco spojí-li se s ní, nechápe nic, neboť mohutnosti se ztratí.
6. Ale zde je tomu zcela jinak. Náš dobrý Bůh jí chce odstranit šupiny z očí,2 aby viděla a chápala něco z milosti, kterou jí uděluje, a to podivuhodným způsobem.
Když je uvedena do této komnaty, zjeví se jí v intelektuálním vidění3 tři Osoby Nejsvětější Trojice jako jakási velebná reprezentace pravdy, uprostřed žáru, který je podoben závratně rozžhavenému mraku, jenž se blíží k jejímu duchu. Tři Osoby je vidět odděleně a duše, jíž je dáno jakési úžasné chápání, poznává s naprostou jistotou, že všechny tři Osoby jsou jediné podstaty, jediná moc, jediná moudrost a jediný Bůh. Čemu věříme ve své víře, ona poznává téměř na vlastní oči, i když ne tělesnýma ani duševníma očima, neboť to není obrazné vidění. Tři Osoby se jí tu sdílejí, mluví s ní a dávají jí pochopit slova, jimiž Pán vyjádřil v evangeliu, že On přichází do duše s Otcem a Duchem Svatým a přebývá v ní, když Ho miluje a zachovává Jeho přikázání.4
7. Ach, Bože, jaký je to rozdíl slyšet tato slova a věřit jim, proti pochopení té pravdy způsobem, jak jsem vyložila! Úžas duše den ze dne roste, neboť se jí zdá, že tři Božské Osoby ji už neopouští. Vidí, jak přebývají v jejím nitru zmíněným způsobem, a prožívá Jejich božské společenství ve své nejintimnější části jakoby v bezedné hlubině, kterou nedokáže vyjádřit pro své nedostatečné vzdělání.
8. Podle toho, co jsem vám řekla, se vám bude zdát, že duše není plně při sobě, nýbrž že je tak opojena, že nic nechápe. A přece je daleko víc při sobě, co se týká Boží služby, takže sotva vykoná své povinnosti, uchyluje se do oné sladké společnosti, zatímco Pán jí dává stále zakoušet svoji přítomnost a nikdy ji neopustí, leč že by Ho ona sama dříve opustila. Má velkou důvěru, takže Bůh nepřipustí, aby ji ztratila, když jí udělil tuto milost. A tak také může smýšlet, i když se nepřestává všemožně snažit, aby Ho v ničem neurazila.
9. Je nutno vědět, že vědomí této Boží přítomnosti není stále tak intenzivní - míním, tak jasné - jako když se poprvé projevilo nebo když Pán ráčí znovu udělit tuto milost. Kdyby tomu tak bylo, bylo by nejen nemožné zabývat se něčím jiným, nýbrž i žít mezi lidmi. I když tedy nemá stále tak jasné světlo, nepřestává si uvědomovat, že je v této společnosti.
Je to asi jako, když nějaká osoba je v nějaké sluncem zalité síni s mnoha dalšími. Když se zavřou okenice, nastane tma. Ta osoba si tedy nepřestane uvědomovat, že ostatní jsou tam s ní jen proto, že není světlo a že je nevidí a že je neuvidí, dokud se nerozsvítí. Mohla by vyvstat otázka, zda může spatřit osoby, když se rozsvítí na její žádost. Ne, to není v její moci: je třeba, aby se Bohu líbilo otevřít okenice rozumu. Avšak je to již projev Jeho velkého milosrdenství, nevzdálí-li se od ní a dovolí-li jí, aby Ho chápala tímto způsobem.
10. Zdá se, že Boží Velebnost chce touto podivuhodnou společností disponovat duši pro daleko vznešenější věci. To jí totiž bude velmi pomáhat, aby pokročila v dokonalosti a zbavila se strachu, který jí někdy nahánějí jiné Boží milosti.
Tak tomu bylo i u oné osoby, jež shledala, že se ve všem polepšila, a zdálo se jí, že navzdory trampotám a vyřizování obtížných záležitostí podstata její duše se už nehnula z oné komnaty; ba dokonce někdy měla dojem, jako by duše byla rozdělena, takže když po udělení té milosti prodělávala těžká protivenství, stěžovala si na ni jako Marta na Marii5 a vytýkala jí, že se jen kochá oním klidem a ji nechá v takových trýzních a starostech, jež jí zabraňují přidružit se k ní.
11. Bude se vám to zdát divné, dcery, ale je tomu tak. Víme, že duše je jedna, a přece neříkám nic zvláštního, nýbrž docela prostou skutečnost. Což jsem vám neříkala, že podle určitých vnitřních účinků lze jasně rozeznat, že musí být rozdíl mezi duší a duchem,6 i když jsou jedno a totéž. Někdy se však tak jemně odlišují, že se zdá, že každý pracuje svým způsobem podle toho, jakou lahodností zahrnuje Pán jednoho či druhého. Někdy se mi zdá, že duše se liší od svých potencí a že to není jedno a totéž.7 Zkrátka v našem nitru je tolik a tak delikátních tajemství, že by to byla ode mne velká domýšlivost, kdybych je chtěla vysvětlovat. Uvidíme je na věčnosti, dá-li nám Pán ve svém milosrdenství, abychom jí dosáhly, neboť tam je pochopíme.