Svatá Terezie od Ježíše:
Hrad v nitru
1. Stačí snad tyto milosti, aby se holubička či motýlek - nemyslete si, že jsem na ně zapomněla - tím spokojila a spočinula tam, kde má zemřít? Ani nápad! Ba naopak, její stav se zhorší, stále prolévá slzy a naříká. Ačkoli dostává tyto milosti už po mnoho let, přesto každá jen rozmnoží její trýzeň, neboť v ní lépe poznává velikost svého Boha. A její touha vzrůstá, vidí-li, že je od Něho oddělena a že Ho ještě zdaleka nevlastní, neboť její láska tím víc vzrůstá, čím více objevuje, jak si její velký Bůh a Pán zasluhuje být milován. Rok od roku tato touha vzrůstá, takže nakonec působí velkou trýzeň, o níž se chci nyní zmínit.
Mluvila jsem o letech, aby se to shodovalo se zkušeností zmíněné osoby, vím však dobře, že Bohu se nekladou hranice, neboť On může v jediném okamžiku povznést duši na nejvyšší stupeň, o němž zde budeme mluvit. Jeho Velebnost totiž může vykonat, co chce, a touží po tom, aby pro nás mohla vykonat mnoho.
2. Mám na mysli tedy ony úzkosti, slzy, vzdechy a prudké vzněty, o nichž jsem se zmiňovala: zdá se, že pocházejí z naší lásky, když ji hluboce prožíváme, nicméně tyto věci jsou jako oheň, jenž vydává hodně kouře, a ty se dají vždy snést, i když člověk přitom hodně zkusí, avšak nedají se vůbec srovnávat s tím, o čem budu nyní vyprávět.
Zatímco duše takhle uvnitř plane, stává se mnohdy, že kvůli nepatrné myšlence nebo zaslechne-li jediné slovo, že smrt nepřichází, zasáhne ji rána nebo ohnivý šíp - nikdo neví odkud a jakým způsobem. Netvrdím, že je to nějaký šíp: ať je to cokoli, je jasné, že to nepochází od nás samých. Říkám rána, ale není to žádná rána: a přece hluboce zraňuje. Zdá se mi, že to není cítit ani tam, kde se zakouší bolesti této země, nýbrž zcela uvnitř, v největší hlubině duše, kde tento závratně prchavý paprsek sežehne na popel všechno, co tam najde z této naší nízké přirozenosti, takže jsme jako bez sebe, dokud trvá. Mohutnosti jsou z toho tak ohromené, že nejsou ničeho schopny, kromě věcí, jež jsou s to rozmnožit naši trýzeň.
3. Nechtěla bych, abyste si myslely, že přeháním. Naopak, hodně se mírním, protože jde o věci, jež nelze vyjádřit. Smysly a mohutnosti jsou odtrženy ode všeho, co nepřispívá k růstu oné trýzně. Udržuje-li se rozum v činnosti, pak jen proto, aby chápal, jak se duše plným právem musí trápit, že je tak vzdálena od Boha. Přispěje k tomu i Jeho Velebnost, jež se dá tak živě poznat, že trýzeň zřeřaví, a proto osoba, která to zakouší, začne hlasitě křičet a nedokáže se ovládnout, i když je jinak velmi trpělivá a zvyklá na velké bolesti; tato muka se totiž necítí v těle, nýbrž v hlubině duše.
Tehdy ona osoba pochopí, oč větší jsou duševní trýzně než tělesné, a myslí si, že takové jsou asi tresty v očistci, kde duše trpí mnohem víc bez těla, než zde na zemi v těle.
4. Já jsem viděla jednu osobu v tomto stavu a opravdu jsem si myslela, že umírá. Ostatně není divu, zde je opravdu velké nebezpečí smrti. I když je tento jev velmi krátký, všechno v těle je po něm jako vykloubené, tep je tak slabý, jako by duše měla odejít k Bohu. Zmizí i tělesná teplota a duše žhne takovým způsobem, že jen trochu víc, a Bůh by naplnil svou touhu. V té chvíli tělo nic necítí, ani malou ani velkou bolest, ovšem údy jsou vykloubeny a dva nebo tři dny všechno hrozně bolí; nemá ani sílu něco napsat: myslím, že pokaždé tělo má méně síly než před tím.
Netrpí-li tělo v té chvíli, pak asi kvůli intenzitě vnitřní trýzně, jež brání duši vůbec si ho všímat. Asi jako když máme velmi ostrou bolest v jednom údu: i když nás leccos pobolívá jinde, pak se to tolik necítí. Já to sama zakusila velmi důkladně. V našem případě se necítí ani malá ani velká bolest a nemyslím, že by se cítila, i kdyby nás rozsekali na kousky.
5. Namítnete mi, že je to nedokonalost, protože se duše nepřizpůsobila vůli Boha, jíž se už tolikrát podrobila.
Dosud to dokázala, a proto také snášela život. Avšak nyní to už nedokáže, neboť její rozum není pánem sama sebe a musí myslet jen na to, čím se tak trápí. Proč má ještě žít odloučena od svého Dobra? Zakouší jakousi divnou osamělost a nebyla by jí k ničemu společnost všech pozemských tvorů, ba ani, jak si myslím, nebešťanů, kdyby nebyli s Tím, kterého miluje: spíše by ji to trýznilo. Vidí se jakoby ve vzduchu, nemůže se opřít o zemi, ani stoupat k nebi. Žhne žízní a nemůže dojít k vodě: nesnesitelná žízeň, jež dosahuje takových rozměrů, že ji nemůže utišit, leč voda, o které Pán mluvil Samaritánce.1 Jinou ani nechce a tuto nedostává.
6. Ach, Pane!... Jakými úzkostmi stíháš toho, kdo Tě miluje! A přece to všechno je nepatrné vůči tomu, co dáváš tak hojně. Ostatně je správné, že mnoho stojí mnoho, zvláště když to slouží k očištění duše, abys ji pak uvedl do sedmé komnaty, jako očistec očišťuje ty, kteří mají vstoupit do nebe, tím spíše při srovnání s velikostí cíle ona trýzeň se stane nepatrná jako kapka vody ve srovnání s mořem, přestože je to tak úzkostné trápení, že podle mého názoru překonává všechny pozemské trýzně. I ta osoba, o níž jsem mluvila, je považovala za nic ve srovnání s oněmi úzkostmi, přestože prodělala mnoho tělesných nemocí a duchovního utrpení. A přece si duše té trýzně tak cení, že se jí cítí nehodná a snáší ji ráda, a je ochotna snášet ji celý život, jestliže se to Pánu bude líbit. Avšak toto její smýšlení jí nepřináší úlevu, a proto by v uvedeném případě neumírala jen jednou, nýbrž by to byla trvalá agónie: přesně tak.
7. Sestry, zamysleme se chvíli nad těmi, kteří jsou v pekle. Jejich vůle není v souladu s Boží vůlí, nemají tuto radost a vnitřní uspokojení ani naději, že jejich trápení jim prospěje, zato neustále trpí a jejich bolesti bez přestání vzrůstají: říkám "bez přestání vzrůstají" co se týká vedlejších trestů. A tedy poněvadž utrpení duše je mnohem úděsnější než tělesné bolesti, a protože muka, jež se tam prodělávají, daleko překonávají ony, o nichž jsme mluvily, a k tomu ještě jsou věčné, co bude z těch nešťastných duší? A co lze dělat a vytrpět v tomto životě, jenž je tak krátký, abychom ušly pro takové nepravosti před oněmi strašnými a věčnými mukami?
Odvažuji se tvrdit, že není možno pochopit, jak strašné je utrpení duše a jak se propastně liší od tělesného: je nutno je zakusit. Dá-li nám to Pán pochopit, pak proto, abychom nahlédly, kolik Mu dlužíme za to, že nás povolal do tohoto stavu, v němž se pro Jeho milosrdenství kojíme nadějí, že nás uchrání před peklem tím, že nám odpustí všechny naše hříchy.
8. Vraťme se k našemu předmětu, totiž k velké trýzni, v níž jsme zanechaly duši. To strnutí netrvá dlouho: Nejvíc tak tři čtyři hodiny. Myslím, že déle to ani není možné, kromě zázrakem, neboť naše slabá přirozenost by to nedokázala snést.
Té osobě se to jednou přihodilo, ale netrvalo to víc než čtvrt hodiny, a byla i tak z toho celá rozlámaná. Bylo to v poslední den velikonočních svátků.2
Strávila je v takové vyprahlosti, že si sama ani neuvědomila, že byly velikonoce. A tu v rekreaci - a říkám čistou pravdu - sotva zaslechla jediné slovo o tom, jak se protahuje život, zachvátila ji ta trýzeň takovou silou, že byla bez sebe. A pak si představte, zda je možno odporovat! Asi jako kdyby nějaká osoba padla do ohniště a chtěla zabránit plamenům, aby ji nespalovaly.
Tyto pocity se nedají skrýt. Kolemstojící nemohou vědět, co se odehrává v duši. Vidí však, že je v nebezpečí smrti. A zůstávají-li s ní, pak se jí jeví jen jako stíny. Všechny věci pozemské se jí zdají být stíny.
9. Je možné, že i vy se někdy ocitnete v tomto stavu. Tehdy pak nezapomeňte, že v tom může mít prsty i naše přirozená slabost.
Jak jste viděly, duše tak roztává, že nic nechybí, aby opustila tělo. To se pak může stát, že se opravdu nebojí a že dychtí chvíli setrvat v trýzni, aby nezemřela. Naše přirozená křehkost nám dává zakoušet, jak se bojí. Nicméně dychtivost neustává a není možno najít lék na taková muka, dokud je Bůh neodejme. Obyčejně k tomu dochází při nějakém velkém vytržení nebo vidění, jímž pravý Utěšitel naplňuje duši útěchou a posiluje ji, aby odevzdaně žila, dokud bude On chtít.
10. V tomto stavu duše hodně vytrpí, ale vytěží z něho hojný užitek, takže už nemá strach z jakýchkoli útrap, neboť už ji nemůže nic zastrašit, když prodělala tuto trýzeň. Ba když shledává, co získala, ráda by to vytrpěla ještě víckrát. To však není v její moci, neboť jako se nedokáže tomu vzepřít anebo vyhnout, když to přichází, tak si to také nemůže nijak obstarat. Protože zjistila, že žádná pozemská věc jí tehdy nemohla být posilou, cítí nyní vůči světu větší pohrdání než předtím; a protože pochopila, že ji může potěšit a ukojit její žízeň pouze Stvořitel, tím víc přestává lpět na tvorech; a protože nahlédla, že On ji může naplnit útěchou, ale i dát jí trpět, vzbudí se v ní větší bázeň a snaží se mnohem bedlivěji neurážet Ho.
11. Podle mého mínění v této duchovní oblasti dvě věci uvádějí do nebezpečí smrti: první je trýzeň, o níž mluvíme; ta je opravdu nebezpečná a žádná maličkost; druhá, jakási radost či nezměrné opojení, že se ocitne v takovém extrému, že se zdá, že umírá: jen ještě trochu a opustila by tělo a byla by přitom nemálo šťastná. Posuďte samy, sestry, nemám-li pravdu, když tvrdím, že je zde třeba mít odvahu, a prosíte-li tedy Boha o tyto milosti, zda se vás právem netáže, jako kdysi Zebedeových synů, můžete-li pít Jeho kalich.3
12. Jsem si jista, že všechny odpovíme, že ano, a plným právem, neboť vidí-li Pán, že někdo potřebuje povzbuzení, neopomene to učinit.
Takové duše hájí ve všech věcech a jsou-li tupeny či pronásledovány, odpovídá za ně, ne-li slovy, pak tedy skutky, jak to učinil v případě Magdalény. A pak ... dříve než zemřou, splatí jim všechno rázem, jak nyní uvidíte. Buď vždy veleben a ať Ho chválí všechno tvorstvo! Amen.