Svatá Terezie od Ježíše:
Hrad v nitru
1. Těmito zjeveními se Pán sdílí duši za různých okolností: k některým dochází, když je duše ztrápená, k jiným, když má na ni přijít nějaká velká zkouška, a opět jiné, když se Jeho Velebnost chce z ní těšit a zahrnovat ji svou přízní. Avšak není nutné sestupovat do takových podrobností, neboť nakolik to sama chápu, chci vám dát poznat různé milosti, jež se na této cestě dostávají, abyste věděly, v čem spočívají a jaké účinky zanechávají, aniž bychom se přitom klamaly a považovaly každou fantazii za vidění. A nadto vás to ani neznepokojí ani na vás nepadnou úzkosti, když tím budete vyznamenány, neboť budete vědět, že se koneckonců jedná o docela možné věci. Satan získává mnoho a náramně se mu líbí, vidí-li, že duše je ztrápená a plná neklidu, protože ví, že takový stav jí brání, aby se snažila ze všech sil milovat a vzdávat chválu Pánu.
Jeho Velebnost se sdílí ještě jinými způsoby, daleko vznešenějšími a méně nebezpečnými, které ďábel nemůže zfalšovat, jak se domnívám. Poněvadž však jde o věci velmi tajemné, není tak snadné o nich mluvit jako o obrazných viděních, jež se dají mnohem lehčeji vylíčit.
2. Stává se, chce-li Bůh, že duše, zatímco je hluboce ponořena do modlitby, se náhle ocitne v útlumu a Pán jí dává chápat velká tajemství, o nichž si ona myslí, že je vidí v Bohu.
Řekla jsem "vidí", ale ve skutečnosti nic nevidí, protože nejde o nějaké vidění nejsvětějšího lidství, ba ani o nějaké obrazné vidění, nýbrž o jakési velmi intelektuální, při němž chápe, jakým způsobem se věci vidí v Bohu a jak je všechny v sobě udržuje. Především nás zahrne velkým zahanbením tím, že nám dá nahlédnout zlobu našich hříchů, jichž se dopouštíme, zatímco jsme v Bohu: ano, v Něm.
Chci vám to přiblížit příměrem, dokážu-li to jen. I když je tomu tak a i když jde o pravdu, kterou někdy zakoušíme, přesto buď na ni nemyslíme, nebo ji nechceme pochopit: kdybychom ji totiž dobře pochopily, zdá se, že bychom nemohly být tak nerozvážné.
3. Představme si tedy, že Bůh je jako nějaký obrovský a nádherný pokoj nebo palác a že tento palác je sám Bůh. Což může hříšník vyjít z tohoto paláce, aby spáchal své nepravosti? Nikoli. Všechny ty odporné věci, zločiny a podlosti, jež my hříšníci pácháme, se odehrávají v onom paláci, to je v samém Bohu. Ach, úděsná pravda, jež zasluhuje důkladnou úvahu! Jak je prospěšná pro nás, jež toho málo víme a nikdy se o tom dost nepřesvědčíme. Což bychom pak ještě mohly být tak šíleně nerozvážné?
Uvažujme, sestry, o velkém Božím milosrdenství a Jeho trpělivosti, že nás na místě neztrestá, a vroucně Mu za to děkujme. Styďme se za to, že jsme tak citlivé na to, co o nás říkají druzí nebo co proti nám podnikají. Není to snad nepochopitelná ničemnost být dotčený nějakým slovíčkem, řečeným někdy v naší nepřítomnosti a snad i bez zlého úmyslu, zatímco vidíme, jak Bůh, náš Stvořitel, snáší, aby Jeho tvorové páchali tolik urážek přímo v Něm?
4. Ach, lidská ubohost! Kdy konečně, dcery, budeme trochu napodobovat tohoto našeho velkého Boha? Ne, ať nás ani nenapadne, že konáme něco velkého, když snášíme nějakou křivdu! Rády všechno trpme a milujme ty, kteří nás urážejí, neboť tento velký Bůh nás nikdy nepřestal milovat navzdory našim mnoha hříchům. Ano, právem žádá, abychom všechny odpouštěly jakoukoli urážku.
I když toto vidění trvá jen velmi krátce, přesto vám říkám, dcery, že je to velká milost od našeho Pána, jestliže z ní duše umí načerpat prospěch tím, že si ji často připomíná.
5. Někdy se stane, že Bůh náhle a nevysvětlitelným způsobem ukáže v sobě takovou pravdu, že zastíní všechny, jež jsou ve tvorech, a tak dá velmi jasně poznat, že jen On je pravda a že nemůže lhát. Tehdy lze pochopit, co říká David v jednom žalmu: totiž, že každý člověk klame1 - tato slova by nebylo lze nikdy tak dobře pochopit, i kdyby se slýchala mnohokrát. Bůh je pravda, která nemůže selhat. Myslím si, že Pilát požadoval příliš,2 když se ptal našeho Pána během Jeho utrpení, co je pravda. A my, jak málo známe tuto svrchovanou pravdu! Chtěla bych se tím zabývat důkladněji, ale není to možné.
6. Vezměme si z toho, sestry, poučení, že se musíme snažit vždycky žít v pravdě, abychom se nějak podobaly našemu Bohu a Ženichovi. Neříkám jen, že se nesmí lhát: v tom si, díky Bohu, dáváte velký pozor, aby se v těchto domech nesahalo ke lži kvůli žádné věci na světě; nýbrž kráčejme v pravdě před Bohem i před lidmi v kterékoli situaci, zvláště nechtějme, aby nás považovali za víc, než jsme, a abychom v tom, co konáme, dávaly Bohu, co je Boží, a sobě, co je naše. Snažme se ve všem hledat pravdu, a nebudeme si tolik cenit tento svět, který je skrz naskrz prolhaný a falešný, a proto také pomíjivý.
7. Jednou jsem dumala nad tím, proč Bůh miluje tolik pokoru, a napadlo mi náhle, bez jakékoli předešlé úvahy, že tomu tak musí být, protože On je svrchovaná Pravda a že pokora je pravda.
A je to velká věc, uvědomujeme-li si, že samy ze sebe nemáme nic dobrého, jen ubohost a nicotu. Čím víc to kdo chápe, tím je milejší svrchované Pravdě, neboť v Ní kráčí. - Kéž nám dá Bůh, sestry, aby v nás nikdy nezesláblo toto sebepoznání! Amen.
8. Náš Pán uděluje duši tyto milosti, protože ji už považuje za svou opravdovou nevěstu, jež je odhodlána ve všem plnit Jeho vůli, a proto jí chce odhalit něco ze své velikosti a ukázat jí, v čem Mu má vyhovět.
Není nutné, abych se o tom více šířila. Zabývala jsem se těmito dvěma milostmi, protože se i zdály velmi užitečné. V nich není žádný důvod ke strachu, nýbrž jen ke chvále Pána, jenž je dává. Podle mého názoru se tam ďábel ani fantazie nemohou tak snadno vetřít a duše při nich zakouší velkou útěchu.