Svatá Terezie od Ježíše:
Hrad v nitru
1. Přicházíme nyní k obrazným viděním, o nichž říkají - a musí to být správné - že do nich ďábel může zasahovat mnohem snadněji než do předešlých. Pocházejí-li však od Boha, myslím, že nám jsou užitečnější, neboť více odpovídají naší přirozenosti: s výjimkou těch, které Bůh uděluje v poslední komnatě, jimž se nemůže vyrovnat žádná.
2. A nyní, jak se ukazuje Pán ve vidění, jež jsem popsala v předešlé kapitole.
Předpokládejme, že máme u sebe zlaté pouzdro, v němž nosíme nějaký drahokam, který má velkou cenu a podivuhodné účinky. Nikdy jsme ho neviděly, ale jsme si jisté, že jej máme, a protože jej nosíme u sebe, nepřestáváme zakoušet jeho účinky a oceňujeme jeho moc, protože nás uzdravil z jistých chorob, pro jejichž léčení je vhodný.1 Avšak neodvažujeme se na něj zadívat ani otevřít pouzdro. Ba ani to nemůžeme, neboť jen jeho majitel ví, jak se otevírá. On nám je totiž půjčil, abychom si jím pomohly, ale ponechal si klíč. Až bude chtít ukázat nám drahokam, otevře pouzdro jako svou věc; a když bude chtít, odnese si je pryč, jak to dělává.
3. Možná, že je tu a tam náhle otevře, aby povzbudil toho, jemuž je půjčil. Je jasné, že ho to nezměrně nadchne, když si vzpomene na úchvatný jas drahokamu, a ten se mu tím více vryje do paměti. Tak i zde. Když se Pánu zalíbí zahrnout někoho svou přízní, jasně mu ukáže své nejsvětější lidství, a to způsobem, jakým On chce, buď tak jak žil na zemi, nebo po svém vzkříšení; a někdy s takovou rychlostí, že to můžeme srovnat se zábleskem. Nicméně vryje svůj obraz do paměti tak živě, že nemůže být smazán až do dne, kdy se jím bude těšit bez konce.
4. Mluvila jsem o obrazu, ne však jako by byl namalovaný, nýbrž jako opravdu živá bytost, jež někdy hovoří s duší a odhaluje jí úchvatná tajemství. Nicméně i když zjevení trvá nějakou chvíli, nelze se na ně déle zahledět než jako do slunce, a proto je duše vidí jen velmi krátce, přestože jeho jas nezraňuje její oči, jako sluneční jas tělesné oči. - Mluvím o očích duše, protože zde se nevnímá než jimi.
A co se týká vidění tělesnýma očima, o tom nic nevím, protože zmíněná osoba, od níž jsem se dověděla tolik podrobností, nic takového nezažila: je velmi obtížné mluvit o tom, co člověk nezná ze zkušenosti.
Jas onoho obrazu je jako vlité světlo, asi jako kdyby se slunce přikrylo něčím tak průzračným, jako je diamant; a jeho šaty se zdají jako z holandské látky. Když však Pán udělí tuto milost, duše téměř vždy upadne do vytržení, protože lidská slabost nemůže snést tak úděsnou podívanou.
5. Říkám - úděsnou - protože je tak závratně velebná, že to duši naplní strachem, ačkoli je to nejkrásnější a nejlahodnější podívaná, jakou by si někdo uměl představit; nikdy by to nedokázal takhle, i kdyby se o to úporně snažil tisíc let, protože to přesahuje schopnosti naší fantazie i našeho rozumu. Zde není třeba se ptát, jak se pozná, že je to On. Nemusí nám to ani někdo říkat, neboť se dá poznat jako Pán nebe i země: naproti tomu králové tohoto světa zůstanou nepovšimnuti, nedoprovází-li je jejich dvůr či neřekne-li se, kdo jsou.
6. Ach, Pane...! Jak málo Tě křesťané znají! Jak tomu bude, až nás přijdeš soudit, když se zde zakouší takový strach při pohledu na Tebe, zatímco Ty přicházíš s takovou laskavostí jednat se svou nevěstou? Ach, dcery! Co vůbec bude, až hrozným hlasem pronese slova: "Pryč, zlořečení, od mého Otce!"2
7. Kéž zůstane vryta do paměti milost, kterou Bůh prokázal duši, a to nám nemálo prospěje. Ačkoli svatý Jeroným byl světec, nespouštěl ji se zřetele. A také nám se bude zdát maličkostí přísný řád, který jsme přijaly. I kdyby jeho přísná odříkání trvala dlouho, ve srovnání s věčností by byly něco jako okamžik.
Mohu vás ujistit, že navzdory své ubohosti jsem nikdy neměla takový strach z pekelných trestů, abych je vůbec brala v úvahu, jako když jsem si vzpomněla na hrůzu zavržených, když spatří ty krásné, sladké a milosrdné oči Pána plné hněvu. Zdá se mi, že by je mé srdce nemohlo snést. A to mě provázelo celý život. Čím více se Ho bude bát osoba, jíž se takto ukázal, když už jenom to, co zakouší, způsobí, že je celá bez sebe. Toto je asi důvod, proč zůstane duše v útlumu. Avšak Pán přijde na pomoc její slabosti, takže se spojí s Jeho velikostí v tomto úchvatném sdílení se s Bohem.
8. Může-li se duše dlouho zabývat kontemplací Pána, myslím, že se nejedná o vidění, nýbrž o nějakou podobu, vytvořenou fantazií při velmi intenzivní úvaze: srovná-li se s podobou, o které mluvím, pak nám to bude připadat jako něco mrtvého.
9. A tohle se stává některým osobám. Vím, že je to pravda, neboť nehovořily se mnou o tom jen tři, čtyři osoby, nýbrž mnoho.
Ty se totiž kvůli své slabé fantazii anebo tak bystrému rozumu či já nevím kvůli jakému jinému důvodu tak ponoří do své obrazotvornosti, že jsou si jisté, že vidí to, nač myslí. Avšak pochopily by svůj omyl ihned, kdyby měly nějaké pravé vidění, neboť zůstávají mnohem chladnější, než kdyby viděly nějaký zbožný obraz, protože samy vytvářejí, co vidí ve fantazii. - Proto je nutno nevšímat si toho. Ostatně se na to zapomene mnohem dříve než na nějaký sen.
10. V našem případě tomu tak není. Zatímco duše je velmi vzdálená tomu, že by měla něco vidět, a ani ji to nenapadne, náhle se dostaví vidění, jež uvede ve zmatek mohutnosti i smysly a naplní je velkou bázní, ale nakonec v nich zanechá slastný klid. Podobně jako když svatý Pavel byl sražen k zemi, na obloze se zablýskalo a zahřmělo, tak v tomto vnitřním světě. Nejprve se tam všechno rozbouří, ale pak náhle se to uklidní a duše pochopí tak velké pravdy, že nemá zapotřebí žádného učitele, neboť pravá Moudrost ji zbavila její neznalosti, aniž by se musela nějak namáhat.
Nějakou dobu má duše takovou jistotu, že tato milost pochází od Boha, že ji nic nemůže přimět k tomu, aby se obávala, že žije v klamu, i kdyby jí říkali opak. Jestliže však později se ji zpovědník snaží zastrašit, Bůh dopustí, aby o tom pochybovala v domnění, že to může být trest za její hříchy. Avšak není o tom přesvědčena. Je jí asi jako při pokušeních proti víře: ďábel ji může zneklidňovat, avšak kvůli tomu nepřestává věřit. Spíše naopak, čím více na ni ďábel útočí, tím více ji přesvědčuje, že tak velká dobra nemohou pocházet od něho. On totiž v nitru duše mnoho nezmůže: v jeho představách není nikdy tolik pravdy a velebnosti, ani nemají takové účinky.
11. Poněvadž je to něco, co zpovědníci nemohou vidět, a osoba, které Pán udílí tuto milost, to neumí vyjádřit, mají všechny důvody obávat se. A proto je třeba postupovat opatrně a vyčkat, zda se časem projeví plody, zda se duše stane pokornější a víc utvrzená ve ctnosti. Je-li to od ďábla, brzo se objeví jeho příznaky a dá se přistihnout při tisíci lžích. Zkušený zpovědník, který zakusil tyto věci, si to brzo uvědomí. Už při vyznání uvidí, zda to působí Bůh, obrazotvornost nebo ďábel, zvláště dostal-li od Pána dar rozlišování duchů. - Bude-li mít tento dar a důkladné vzdělání, jasně to rozpozná i bez zkušenosti.
12. Je to velmi důležité, sestry, abyste říkaly zpovědníkovi otevřeně celou pravdu, a to nejen při vyznávání svých hříchů, jak jste povinny, nýbrž i když mu vydáváte počet ze své modlitby. Jinak bych vás nemohla ujistit, že jdete dobře, ani že je od Boha to, čemu vás učí. Pánu se líbí, když jsme upřímné a otevřené k Jeho zástupcům, jako bychom byly vůči Němu, toužíce vyjevit jim své myšlenky a především své skutky, i ty nejmenší. Počínáte-li si takhle, zaženete všechen strach a uklidníte se. I kdyby vidění nebyla od Boha, vůbec vám neuškodí, budete-li mít pokoru a dobré svědomí. Bůh dokáže vyzískat dobro právě z toho, čím vás ďábel mínil zničit, když totiž budete přesvědčeny, že vás Bůh tak vyznamenává, a proto se budete snažit více se Mu líbit a stále se zabývat Jeho obrazem.
Jeden velký teolog říkával, že ďábel je velký malíř, a kdyby mu ďábel ukázal velmi živý obraz Pána, že by ho to netrápilo, ba naopak že by jím oživil svou zbožnost a bojoval s ďáblem jeho vlastními zbraněmi. Nemá se pohrdat obrazem malíře jen proto, že vede špatný život, vytvořil-li obraz Toho, jenž je naším jediným Dobrem.
13. Kromě toho onen teolog přísně káral ty, kteří radí vysmívat se začínajícímu vidění; říkával, že máme uctívat obraz našeho Krále, kdekoli jej vidíme. Myslím si, že má pravdu.3 Ostatně i mezi námi, když se dvě osoby mají rády a jedna z nich se doví, že ta druhá zahrnuje její portrét nadávkami, jistě ji to nebude těšit. Tím spíše je nutno mít úctu ke krucifixu nebo k obrazu našeho svrchovaného Vládce, ať jej spatříme kdekoli. I když jsem o tom už psala na jiných místech, přece jsem považovala za dobré to opakovat, protože jsem poznala jednu osobu, které uložili, aby tak postupovala při vidění, a ona se tím velmi trápila. Nevím, kdo na to přišel, když to jen trýzní duši, která si myslí, že skončí špatně, nebude-li poslouchat zpovědníka, a proto se ho snaží poslouchat. Dají-li však takové rady i vám, mám za to, že se jimi nemáte řídit, nýbrž vyložit s pokorou tyto důvody. - Mne samu plně přesvědčily pádné důvody, které mi uvedl dotyčný, když se mnou jednal v takové situaci.
14. Tato milost úžasně prospívá duši, neboť ta myslí na Pána, zabývá se Jeho životem a Jeho utrpením, připomíná si Jeho líbeznou a nezměrně krásnou tvář a zakouší závratnou útěchu, asi jako když někdo zakouší větší slast při vzpomínkách na osobu, kterou zná, než na jinou, kterou nikdy neviděl. Říkám vám, že je to milá vzpomínka, jež hodně potěší a posílí. Přináší s sebou mnoho dalších dober; protože však jsem už hovořila o účincích, jež působí tyto věci a o nichž ještě budu mluvit na jiném místě, nechci zde unavovat ani sebe ani vás. Jen vám naléhavě doporučuji: dovíte-li se nebo uslyšíte-li, že Bůh udělil někomu tyto milosti, nikdy neproste ani netužte po tom, aby vás jimi vyznamenal. I když se vám to zdá velmi dobré a že je nutno si toho náramně vážit, přesto to není zapotřebí z několika důvodů.
15. Za prvé: je to nedostatek pokory chtít, abyste dostaly, co jste si nezasloužily; a já myslím, že má opravdu málo pokory, kdo po tom touží. Asi jako nějaký chudý nádeník ani zdaleka netouží po tom být králem, protože se mu to zdá nemožné, neboť to nezasluhuje, tak má být každý pokorný vůči těmto milostem. Myslím, že Pán nedává tyto milosti hned, nýbrž nejprve hluboké sebepoznání. - Kdo má takové touhy, jak může být přesvědčen, že mu Pán prokazuje mnohem větší milosrdenství, nedrží-li ho již v pekle?
Za druhé: je naprosto jisté, že už žije v klamu nebo je ve velkém nebezpečí do něj upadnout, má-li někdo takové touhy. Ďáblovi stačí, jsou-li pootevřeny i ty nejmenší dveře, aby nám nastražil tisíce léček...!
Za třetí: je-li touha palčivá, přidruží se fantazie a tehdy ta osoba snadno uvěří, že vidí a slyší, po čem touží, jako se stává lidem, že v noci sní o tom, nač během dne úporně mysleli nebo po čem toužili.
Za čtvrté: je velmi nerozvážné chtít si sama zvolit cestu, když nedokážu rozlišit, která je pro mne prospěšnější, místo abych se odevzdala Bohu, který mě důkladně zná a vedl by mě cestou, jež je pro mne lepší, abych tak ve všem plnila Jeho vůli.
Za páté: myslíte si snad, že jsou lehoučké trýzně duší, které Bůh tak vyznamenává? Ne, naopak, jsou obrovské a všeho druhu. A jak teď víte, že jste schopny je snášet?
Za šesté: možná najdete svou zkázu tam, kde jste mínily vyzískat, jak se stalo Saulovi, protože byl králem.
16. Konečně, sestry, jsou ještě jiné důvody, a věřte mi, že je bezpečnější chtít jen to, co chce Bůh, který nás zná lépe než my samy sebe a miluje nás. Odevzdejme se do Jeho rukou, aby se v nás plnila Jeho vůle, a neupadneme do omylu, budeme-li se jí pevně držet.
Uvědomte si také, že kvůli těmto darům si nezasluhujete větší slávu, vždyť čím více jste dostaly, tím více musíte sloužit. Každý má na dosah ruky, co přináší větší nebo menší zásluhu; to nám Pán nikdy neodnímá. Mnoho svatých duší nikdy nezakusilo, co to znamená dostat jedinou z těchto milostí; jiné je dostávají a nejsou svaté.
A pak, nemyslete si, že tyto milosti jsou nepřetržité. Naopak kvůli jediné, kterou Pán udělí, se zakusí velmi mnoho trýzně; a proto duše nemyslí na to, zda je dostane vícekrát, jako spíše na to, jak na ně odpovědět.
17. Je pravda, že musí být velkou pomocí, jak udržet ctnosti na nejvyšší úrovni; avšak ctnosti získané vlastním úsilím zasluhují větší odměnu. Znám jednu osobu, ba dvě - jedna z nich je muž - jimž Pán udělil tyto milosti. Tak vroucně toužily sloužit Bohu na vlastní účet, bez takových projevů přízně, a tak živě dychtily trpět z lásky k Němu, že si Mu stěžovaly, proč je tak vyznamenává, a byly ochotny je odmítat, kdyby bývaly mohly.4 - Mluvím jen o slastech, jež Pán udílí v kontemplaci, ne ve viděních, protože těchto je si nutno velmi vážit, neboť se z nich načerpá velký užitek.
18. Domnívám se, že tyto touhy jsou nadpřirozené a zaněcují se v duších, jež jsou bez sebe láskou; chtěly by tak projevit Bohu, že Mu neslouží kvůli odplatě.
Snaží-li se Mu bezvýhradně sloužit, pak ne kvůli slávě, jíž budou odměněny, na to vůbec nemyslí, nýbrž aby vyhověly lásce, jejímž přirozeným rysem je pracovat tisícerým způsobem. Kdyby to bylo možné, duše by vymyslela nové prostředky, jen aby se mohla stravovat láskou. A kdyby to sloužilo k větší oslavě Boha, aby byla na věky zdeptána, udělala by to s velkým potěšením. - Buď vždy veleben Ten, který chce ukázat svou velikost tím, že se sdílí tak ubohým tvorům. Amen.