Svatá Terezie od Ježíše:
Hrad v nitru
1. Nyní snad, sestry, lépe vidíte, že chce-li to Bůh, nemůžeme dělat nic jiného, než být stále s Ním. To vám umožní jasněji chápat pravdu o tom, co jsem vám říkala, že totiž čím více nějaká duše pokročí, tím vytrvaleji je doprovázena dobrým Ježíšem. Zjistí se to podle různých způsobů, jimiž se sdílí duším a projevuje nám lásku, jakou k nám má, a to některými viděními a úchvatnými zjeveními, o nichž vám něco krátce povím, bude-li se líbit Bohu, abych to dokázala vysvětlit, abyste se nezalekly, kdyby vám bylo nějaké dáno, tím spíše, že tyto milosti napomáhají k tomu, aby byl Pán chválen, i když se nám jich nedostane; ukazují totiž Jeho nezměrnou dobrotu, jež se neváhá sdílet takovým způsobem nějakému tvoru, přestože je tak mocný a vznešený.
2. Stává se, že se duše zabývá všemožnými myšlenkami kromě té, že by mohla mít takové milosti - a já nikdy nemyslela, že bych si zasloužila - cítí, že náš Pán Ježíš Kristus je jí blízko, aniž by Ho viděla tělesnýma očima či očima duše. A toto - nevím proč - se nazývá intelektuální vidění.
Jedna osoba, jíž se dostalo této milosti spolu s mnoha jinými, o nichž se zmíním později, byla tím velmi ohromena, protože nechápala, co to je, nic neviděla, a přesto tak jasně chápala, že je to Kristus, jenž se jí zjevoval, takže o tom nemohla pochybovat: říkám pochybovat o tom, že jde o vidění, protože měla vždy velkou bázeň, zda pochází od Boha či ne, ačkoli velké účinky, jež ji obohacovaly, ji nakláněly k přesvědčení, že bylo od Boha. Ona totiž nejenže nikdy neslyšela mluvit o intelektuálních viděních, ale ani nevěděla, že existují. Avšak jasně chápala, že Ten, jehož přítomnost zakoušela, je týž, který k ní mluvil řečeným způsobem, zatímco dříve nevěděla, kdo k ní mluví, ale jen chápala slova.
Toto vidění nadto není jako obrazné, jež rychle pomíjí, nýbrž trvá po mnoho dní, a někdy i víc než rok.
3. Vím také, že tato osoba, celá ustrašená tímto viděním, šla ke zpovědníkovi, protože ji to náramně trápilo. On jí řekl, že nevidí-li nic, jak může vědět, že je to náš Pán, a vyptával se jí, jaký měl obličej. Ona mu odpověděla, že to nevěděla, že neviděla obličej a že nedokáže říci víc, než co už vypověděla. Věděla pouze, že ten, kdo k ní mluvil, byl On, že si tím byla jista.
Nemohla o tom pochybovat, ani když jí nahnali hodně strachu, zvláště když jí řekl: "Neboj se, Já jsem to!" Tato slova byla tak mocná, že ihned zmizely všechny pochybnosti a Jeho blízkost ji naplnila radostí a odvahou. A to jí hodně pomáhalo stále myslet na Pána a usilovat o to, aby Ho ničím neurazila, neboť se jí zdálo, že na ni stále hledí. A kdykoli s Ním chtěla jednat, ať už v modlitbě či mimo ni, zdálo se jí, že je jí tak blízko, že jí musí naslouchat.
Jeho slova neslýchala, když se jí zachtělo, nýbrž náhle, když bylo zapotřebí. Cítila, že kráčí po jejím pravém boku, ovšem bez těch smysly vnímatelných znamení, které nám umožňují uvědomit si, že někdo je v blízkosti, nýbrž daleko úchvatnějším způsobem, který se nedá popsat: avšak s toutéž jistotou, ba větší, neboť smysly nás mohou klamat, zatímco zde je to nemožné.
Kdyby to byl důsledek melancholie, pak by z toho duše neměla tak velký prospěch a nebyla by plná tolika vnitřních účinků. A ani ďábel v tom nemůže mít prsty, protože by duše nezakoušela takový pokoj ani tak trvalou touhu líbit se Bohu ani tak hluboké pohrdání ke všemu, co ji nepřibližuje k Němu.
4. Časem se vidění oné osoby projevovalo stále lépe a ona pochopila, že nepochází od ďábla. To vše ji naplňovalo někdy obavami a jindy hlubokými rozpaky, neboť nevěděla, odkud pochází tolik dobra. Já a ona osoba jsme byly jako jedna bytost a nic se v jejím nitru neodehrálo, co bych nevěděla, a proto mohu věrohodně svědčit. Můžete mi tedy věřit, že je pravda, co jsem vám o ní vyprávěla.1
Tato Pánova milost vnáší do duše velkou zkroušenost a pokoru. Kdyby to bylo od ďábla, bylo by tomu právě naopak. Ani lidské úsilí v tom nemá prsty, neboť působení Boha je tak zřejmé, že duši ani nenapadne, že toho dobra dosáhla vlastními silami, nýbrž že jí je dala Boží ruka. Myslím, že některé milosti,
o nichž jsem vám vyprávěla, jsou větší, avšak tato přináší duši zvláštní poznání Boha a z Jeho stálé blízkosti se rodí velmi něžná láska k Němu, spojená s tak mocnou touhou zcela se oddat Jeho službě, že to nedokáži vyjádřit, a také velkou čistotu svědomí, neboť Ten, kterého má stále před očima, ji upozorňuje na každou věc. Ovšem i když víme, že Bůh je s námi při všem, co konáme, mnohokrát opomineme na to myslet. Zde však je něco takového nemožné, protože pozornost duše je upoutána Bohem, který je s ní. Proto se jí dostává častěji milostí, o nichž jsme mluvily, neboť duše se musí stále zabývat láskou k Tomu, kterého vidí a cítí tak blízko.
5. Koneckonců se pozná podle užitku, který zanechává, že je to velká milost, jíž je si nutno velmi vážit. Duše děkuje Pánu, že jí ji dává bez její zásluhy, a nevyměnila by ji za žádný poklad či rozkoš této země. Když Pán považuje za dobré, aby ji neměla, upadá do velké osamělosti a nic nepomáhají pokusy znovu ji získat, protože Bůh ji uděluje, kdy chce, a neexistuje žádný prostředek, kterým by si ji člověk mohl opatřit.
6. Někdy je to přítomnost nějakého svatého, a i tehdy má z toho velký prospěch.
Vy mi ale namítnete: Když se nic nevidí, jak se chápe, že je to Kristus či Jeho nejsvětější Matka nebo nějaký svatý?
Duše to nedokáže vyjádřit, nechápe, jak to poznává, a přesto je si tím naprosto jistá. Zdá se mi, že je to snadnější, když je to Ježíš, který mluví; když se však jedná o svaté, kteří nemluví a jako by duši jen pomáhali a dělali jí společnost, to pak velmi udivuje. Jsou ještě jiné duchovní věci, jež nelze vysvětlit, které však nám slouží k tomu, abychom poznaly, jak je naše přirozenost neschopná chápat nekonečnou velikost Boha, když už nechápe tyto. Ať se duše spokojí s tím, že je obdivuje, ať velebí Pána a upřímně Mu děkuje. Poněvadž to nejsou milosti, které by dostávali všichni, duše si jich musí velmi vážit a snažit se lépe sloužit Pánu, který jí je dává právě kvůli tomu.
Z toho pochází přesvědčení, že není něco víc než ostatní, ba že ona slouží Pánu ze všech nejméně. Zdá se jí, že má mnohem větší povinnost než druzí, a jakákoli chybička, které se dopustí, jí prošlehne nitrem, a také právem.
7. Koho z vás povede Bůh touto cestou, ta dokáže rozpoznat tyto účinky, zda je to klam nebo čirá fantazie; myslím totiž, že je nemožné, aby to trvalo dlouho a s takovým užitkem pro duši, kdyby to pocházelo od ďábla. To nemá ve zvyku. Tak zlovolná bytost by nemohla způsobit tolik dobra, i kdyby to chtěla, protože jisté kouře sebezalíbení by nám hned vnucovaly myšlenky, že jsme lepší než druzí.
Přivádí ho k zuřivosti, že duše zůstává stále s Bohem a stále se Jím zabývá, že se ji někdy snaží oklamat; nedělá to však často. A pak - Bůh je věrný a nedovolí ďáblu, aby měl takovou moc nad duší, jež dychtí jedině po tom, aby se Mu líbila a aby obětovala i život pro Jeho čest a k Jeho oslavě: naopak, dá jí, že rychle prohlédne onen klam.
8. Mám a budu mít vždy tento názor: od chvíle, kdy duše zakouší tyto účinky, jež jsou vlastní Boží milosti, někdy snad Bůh připustí, aby ji ďábel pokoušel, ale ona tím jen získá a zlý duch bude zahrnut zahanbením. A proto, dcery, jde-li některá touto cestou, ať se nedá zastrašit. Je však dobré, abyste postupovaly s bázní a s velkou bedlivostí. Nemyslete si, že si můžete dovolit nějakou nedbalost, protože jste zahrnuté takovými projevy přízně: bylo by to znamení, že vaše milosti nejsou od Boha, a tedy jako byste ty účinky vůbec nezakusily. Na počátku bude dobré, když to svěříte pod zpovědním tajemstvím nějaké velmi učené osobě - ony nám to totiž mají vyložit - nebo nějaké velmi duchovní. Dávejte však přednost velmi učeným, není-li duchovní život té druhé opravdu hluboký. Ba lépe: budete-li moci, poraďte se s oběma. Řeknou-li vám, že je to jen vaše představivost, netrapte se tím, protože představivost vaší duši ani nijak neškodí, ani nijak neprospívá. Spíše se doporoučejte Boží Velebnosti, aby nedopustila, že upadnete do klamu.
Řeknou-li vám, že je to ďábel, bude vás to víc trápit. Avšak neřekne vám to nějaký velmi učený člověk, uvidí-li účinky, o nichž jsme mluvily. I kdyby vám to řekl, pak by vás Pán, který je s vámi, naplnil útěchou a dal by světlo duchovnímu vůdci, aby vás lépe pochopil.
9. Jestliže Pán nevede dotyčného touto cestou, i když se věnuje modlitbě, hned se zalekne a odsoudí to. Proto vám radím obrátit se na nějakého velkého teologa, pokud možná velmi duchovního. Představená ať to dovolí, už kvůli dobrému životu, který ta duše vede, a když vidí, jak prospívá. Je povinna to dovolit, aby obě postupovaly s jistotou. Když se však poradila, musí se uklidnit a vystříhat se stále nových porad, neboť ďábel může vnukat tak přehnané a nerozumné obavy, že se nespokojí s jedinou. K tomu dochází zvláště tehdy, když zpovědník nemá velkou zkušenost, projeví svou bázlivost, anebo on sám ji přiměje, aby se poradila. Tak se začnou šířit jisté věci, které by měly zůstat v tajnosti. To se pak ocitne duše ve víru pronásledování a úzkostí. Myslela si, že její milosti jsou skryté, a zatím vidí, že se to rozneslo, což pro ni i pro řád přináší mnoho nepříjemností, jak tomu bývá v těchto dobách. Proto je nutno jednat s velkou opatrností; představeným to kladu na srdce.
10. Ať si nemyslí, že nějaká sestra, obdařená takovými milostmi, je lepší než druhé. Pán vede každou podle toho, co je pro ni lepší. Je-li pravda, že ony projevy přízně napomáhají stát se velkými služebnicemi Boha, jestliže se jim otevřou, stejně pravdivé je, že je někdy Pán uděluje těm nejslabším. A proto je nutno ani neschvalovat, ani neodsuzovat, nýbrž hledět na ctnosti. Víc svatá bude ta, jež bude Pánu sloužit s větším umrtvováním, pokorou a čistotou svědomí. Avšak protože zde na zemi lze mít jen relativní jistotu, je třeba počkat, až pravý Soudce dá každé, co si zaslouží. A tehdy budeme překvapeny, jak rozdílný je Jeho soud ve srovnání s tím, jak jsme zde dokázaly hodnotit. - Bud vždycky veleben! Amen.