Svatá Terezie od Ježíše:
Hrad v nitru
1 - Možná vás, sestry, napadne, že duše, jimž se Bůh tak důvěrně sděluje, jsou si už jisté, že se Jím budou stále těšit a že nemají už důvod, proč se obávat ani proč oplakávat své hříchy. To je však obrovský omyl. To si snad mohou myslit ti, kdo nedostali takové milosti; jestliže je však zakusili a jestliže to byly pravé milosti od Boha, pochopí, o čem budu nyní hovořit.
Bolest nad hříchy vzrůstá úměrně s projevy přízně, které Bůh uděluje; a domnívám se, že nepřestane, leč na tom místě, kde nás nemůže trápit žádná věc.
2 - Pravda, bolest je někdy palčivější, jindy méně a člověk ji necítí stále stejným způsobem. Duše ani tak nemyslí na trest, který zasloužila za své hříchy, jako spíše na nevděčnost, jíž se provinila vůči Tomu, jemuž tolik dluží a který zasluhuje, aby Mu bezvýhradně sloužila. V projevech přízně, jimiž ji zahrnuje, objevuje hlavně velikost Boha, padá na ni strach, když nahlíží, jak byla nerozvážná, oplakává nedostatek úcty, ve své smělosti rozpoznává nepochopitelné šílenství a při myšlence, že opustila tak nezměrnou velebnost pro tak ubohé věci, její nářek nemá konce. Častěji vzpomíná na tohle než na obdržené milosti, ačkoli jsou tak veliké, jak jsem říkala a jak ještě vyložím. Zdá se, že jsou to pomíjivé věci, které tu a tam přináší prudká řeka; avšak vzpomínka na její hříchy je stále před jejíma očima jako hnojiště; a to je pro ni velkým křížem.
3 - Znám jednu osobu, která toužila zemřít nejen proto, aby viděla Boha, nýbrž také aby unikla trýzni pocitu, že je vždy tak nevděčná vůči Tomu, jemuž byla zavázána a také musela být. Zdálo se jí, že její nepravosti se nedají srovnat s nepravostmi žádného jiného tvora; nedokázala si totiž představit, že by Bůh někoho jiného tak snášel a zahrnoval tolika milostmi.
Z pekla nemají vůbec žádný strach. Řídkým zjevem, i když trýznivým je obava, že ztratí Boha. Jejich jedinou starostí je, že Bůh odtáhne svou ruku a připustí, aby Ho urážely a upadly tím do nešťastného stavu, v němž se nacházely předtím. Nezáleží jim ani na trápení ani na budoucí slávě; a touží-li po tom, aby nebyly dlouho v očistci, pak spíše kvůli tomu, aby nebyly vzdálené Bohu, než kvůli mukám, jež tam trpí.
4 - Nepovažuji to za příliš bezpečné, když duše, sebevíc vyznamenaná, zapomíná na nešťastný stav, v němž se snad nějaký čas viděla, neboť tato vzpomínka hodně pomáhá, přestože je trýznivá. Možná, že tak smýšlím, protože jsem bývala tak špatná, a že právě kvůli tomu nikdy na to nedokážu zapomenout. Tak tomu nebude u toho, kdo byl ctnostný, i když nikdo není bez chyb, dokud žije v tomto smrtelném těle.
Myšlenka, že Bůh odpustil naše viny a zapomenul na ně, nejenže není úlevou v té trýzni, nýbrž ji jen zvětší tím, že staví před svrchované Dobro, jež nepřestává zahrnovat svými milostmi toho, který zasloužil jen peklo. Tato myšlenka musela mučit svatého Petra i Magdalénu, neboť zaníceni láskou a zahrnuti tolika milostmi, chápali lépe velikost a velebnost Boha: jejich trýzeň musela být obrovská, avšak doprovázená nejhlubšími city.
5 - Někdy vás napadne, že ten, kdo se těší těmito svrchovanými věcmi, už se nemá zdržovat rozjímáním o tajemstvích nejsvětějšího lidství našeho Pána Ježíše Krista, nýbrž cvičit se jen v lásce. O tomto tématu jsem široce psala na jiném místě.1 Někteří mi namítali, že se v tom nevyznám, že jsou různé Boží cesty, a když už duše mají za sebou počátky, je lepší, aby se odlučovaly od tělesných věcí a cvičily se pouze v těch, jež se týkají božství. Nicméně nikdy mě nedonutí vyznat, že to je dobrá cesta. Je docela možné, že se mýlím nebo že všichni mluvíme o téže věci, avšak já vím, že se mě právě tímto způsobem ďábel snažil oklamat; a já se tak spálila, že si myslím, že tu jen opakuji, co jsem říkala na jiných místech,2 abyste postupovaly s velkou prozíravostí a nevěřily - hleďte, co se odvažuji říci! - tomu, kdo vám tvrdí opak. Budu se to snažit lépe vysvětlit, než jsem to učinila na jiných místech. Vždyť ten, kdo slíbil, že o tom pojedná písemně, by udělal dobře, kdyby se tím zabýval důkladněji, neboť nepříliš chápavým osobám může povšechný výklad velmi uškodit.
6 - Některé duše si myslí, že nejsou schopny myslet na utrpení Páně: tím méně na Nejsvětější Pannu a životy svatých, jejichž památka nám přináší takový prospěch. Já sama nechápu, nač myslí. Odloučit se od tělesného a stále žhnout láskou, to je možné andělským duchům, ne nám, kteří žijeme v smrtelném těle. Musíme-li jednat s těmi, kteří jsou jako my a kteří konají velkolepá díla pro Boha, myslet na ně a dát se jimi doprovázet, tím spíše se nesmíme odlučovat od nejsvětějšího lidství našeho Pána Ježíše Krista, jediného našeho dobra a léku.
Nemohu tomu uvěřit, že si tak někteří počínají. Asi se neznají, zato však škodí jak sobě, tak druhým. Není-li nic jiného, tak je jisté, že nikdy nevstoupí do posledních dvou komnat, neboť po ztrátě vůdce, jímž je dobrý Ježíš, nenajdou tam cestu. Už to bude mnoho, budou-li moci pobývat bezpečně v ostatních. Což neříká Pán, že On je cesta?3 Netvrdí také, že je světlo?4 A že "Kdo vidí mne, vidí Otce?"5 Budou říkat, že se tato slova musí chápat jinak. Neznám jiný výklad: s tímto jsem vždy klidná a má duše cítí, že je pravdivý.
7 - Některé duše - mnohé z nich o tom mluvily se mnou - sotva jsou povzneseny k dokonalému nazírání, chtějí nemožné: totiž dlít stále v tom stavu. Po té milosti jako by byly neschopny přemýšlet jako předtím o tajemstvích utrpení Páně a Jeho života. Já sama nevím, čím to je, ale stává se to často a rozum je jakoby neschopen rozjímat.
Podle mého názoru příčina je následující: Poněvadž celé úsilí v meditaci je zaměřeno na hledání Pána, a když Ho tedy jednou duše nalezla a zvykla si hledat Ho úkony vůle, nechce se trápit s rozumovou analýzou. Možná také, že vůle je již zapálena a nechce se už opírat o rozum. Kdyby mohla, nebylo by v tom nic zlého: ale to nemůže, zvláště když ještě nedospěla do těchto úchvatných komnat, a tak to není nic jiného než ztráta času. - Často je zapotřebí rozumu, aby se zanítila vůle.
8 - Všimněte si, sestry, této důležité věci, kterou vám chci důkladně vysvětlit. Nějaká duše chce ze všech sil milovat; ničím jiným se nechce zabývat, ale nedokáže to, ať se snaží sebevíc. Dokud totiž vůle neodumře, je vyhaslý oheň, jímž obyčejně plane, a je nutno, aby někdo do něho foukal, aby se vznítil. Bylo by snad dobré, aby duše zůstávala v oné vyprahlosti a čekala jako náš Otec Eliáš, až sestoupí oheň z nebe a stráví oběť, kterou přináší Bohu?6 Jistě ne! Není dobré doufat v zázraky. Zalíbí-li se někdy Pánu udělat je, jak jsme si už řekly a ještě později řekneme, přesto chce, abychom o sobě měly to nejmenší mínění a byly přesvědčeny, že jich nejsme hodny a že si pomáháme, jak jen dokážeme. A to nesmíme v tomto životě nikdy zanedbat, ať už je naše modlitba jakkoli vysoká.
9 - Ovšem ti, které Bůh uvedl do sedmé komnaty, mají jen zřídka zapotřebí takového úsilí, ba téměř nikdy. Vysvětlím tam z jakého důvodu, jestli si na to vzpomenu. Vždyť oni jsou stále s Kristem, naším Pánem, i když podivuhodným způsobem, protože On je zároveň Bůh i člověk.
A tedy, jestliže vůle neplane tím ohněm, o němž jsem mluvila, necítíme přítomnost Pána, je to Boží vůle, abychom Ho hledaly jako nevěsta ve Velepísni.7 Ptáme se tvorů, jak tomu učí svatý Augustin - myslím v Meditacích nebo ve Vyznáních8 - kdo je stvořil; nestůjme tam jako pošetilci, ztrácejíce čas čekáním na to, co nám jednou bylo dáno. Na počátcích je možné, že Pán se nevrátí ani po roce, ba někdy ani po mnoha letech. On ví proč, a my se nemáme snažit to vypátrat, vždyť k tomu nemáme důvod. Víme přece, že Mu máme sloužit na cestě přikázání a rády. Jděme tedy touto cestou co nejvěměji, mysleme na život a smrt našeho Pána a na to, kolik Mu dlužíme: ostatního se nám dostane, když se Mu zlíbí!
10 - Snad mi odpovíte, že v této věci se nelze zastavit; a můžete mít i pravdu, jak jsme už řekly. Vězte však, že přemítat rozumem je jedna věc a druhá je nazírat pravdu, kterou paměť předkládá rozumu. Snad mi namítnete, že mi nerozumíte, a možná že i já si nerozumím, abych se dokázala vyjádřit. Nicméně to řeknu, jak jen umím.
Nazývám meditací, když člověk přemítá rozumem následujícím způsobem. Začínáme myslet na milost, kterou nám udělil Bůh, když nám dal svého jediného Syna, pak projdeme bez zastávky všechna tajemství Jeho slavného života; nebo začneme Jeho modlitbou v Getsemanech a sledujeme Ho v myšlenkách až k ukřižování; nebo vezmeme úryvek z Jeho utrpení, např. jeho zatčení, a probíráme toto tajemství, uvažujíce podrobně o každé okolnosti, jež nás upoutá, jako Jidášova zrada, útěk apoštolů a ostatní věci. - Je to opravdu krásná modlitba a velmi záslužná.
11 - A přece, opakuji, o této modlitbě prohlašují duše, které Bůh povznesl k nadpřirozeným stavům a k dokonalému nazírání, že ji nedokážou konat. Nevím proč, ale bývá tomu tak a mají pravdu. Klamou se ovšem, když tvrdí, že se nemohou soustředit na toto tajemství, zvláště když je katolická Církev slaví; vždyť je to nemožné, aby duše po tolika milostech, jež dostala od Boha, zapomínala na tak vzácné projevy lásky, neboť jsou to žhavé jiskry, jež jsou s to zanítit ji stále větší láskou k našemu Pánu. Ne, ty duše si nemohou rozumět, neboť duše chápe tato tajemství závratným způsobem. Rozum je předkládá tak živě a paměť je tak ohromena, že jen pohled na Pána, který se modlí v Getsemanech, zalit oním úděsným potem, stačí, abychom se jím zabývali ne jen hodinu, nýbrž po mnoho dní po sobě. Prostým pohledem člověk vidí, kdo je On, a jak nezměrná je naše nevděčnost vůči tak veliké bolesti. Ihned se přidá vůle, i když bez nějaké něhy, ale už s touhou v něčem odpovědět na takovou milost a trochu trpět pro Toho, který tolik vytrpěl, a jiné podobné touhy, jimiž se obírá paměť a rozum. - Toto je podle mého názoru důvod, proč se duše nedokáže dlouho zamýšlet nad utrpením Páně, a to ji pak vede k závěru, že se tím nedokáže zabývat.
12 - Nemůže-li však opravdu, pak je vždycky dobré, když se o to snaží, protože vím, že toto cvičení nepřekáží ani nejvyšší modlitbě. Ne, nepovažuji to za dobré, když se někdo vyhýbá tomu, aby se v tom často cvičil. Jestliže mu Pán přitom utlumí mohutnosti, pak je to v pravý čas, neboť mu odejme i proti jeho vůli to, čím se zabýval. Já jsem si však jistá, že kdo takhle jedná, nejen že neklade překážky, nýbrž náramně pomáhá všemu dobrému. Takovou překážkou by bylo, kdyby se všemožně snažil pokračovat v přemítání, o němž jsem mluvila na počátku, přestože mu to není možné, když už dospěl mnohem výš. (Snad by to i mohl dělat, neboť Pán má mnoho cest, po kterých vede duše.) Ať tedy nad sebou neláme hůl, kdo nemůže jít tudy, ani ať si o něm nikdo nemyslí, že není schopen zakoušet veliká dobra skrytá v tajemstvích našeho krále Ježíše Krista. Avšak nikdo, byť by byl sebeduchovnější, mě nedokáže přesvědčit, že je dobré toho zanechat.
13 - Některé duše si myslí, a to jak na počátku, tak i tehdy, když trochu pokročily, sotvaže začaly okoušet modlitbu klidu a těšit se z darů a slastí, které jim Pán uděluje, že nemusí dělat nic jiného než je vychutnávat. Avšak ať se tím příliš neopájejí, jak jsem vysvětlila na jiném místě,9 neboť život je dlouhý a plný trápení, a máme-li je snášet dokonale, je třeba stále přihlížet k tomu, jak je snášel Kristus, náš vzor, Jeho apoštolově a světci. Být s dobrým Ježíšem a s Jeho nejsvětější Matkou, to je příliš krásné, než abychom se od nich chtěly odloučit! Líbí se Mu, když tu a tam prožíváme spolu s Ním Jeho trýzně na úkor našich radostí a útěch, tím spíše když slasti, pocházející z modlitby, nejsou nikdy nepřetržité, aby nebylo dost času na všechno. Kdyby některá z vás tvrdila, že je stále v témže stavu - považovala bych její stav za velmi pochybný. I vy jej považujte za takový a snažte se zbavit tohoto klamu tím, že se budete všemožně rozptylovat. A nestačí-li to, řekněte to představené, aby vám přidělila práci s takovými starostmi, že vás to hned vytrhne z onoho nebezpečí, neboť trvá-li takový stav příliš dlouho, může velmi uškodit jak hlavě, tak rozumu.
14 - Myslím, že jsem dostatečně zdůraznila, jak prospívá sebeduchovnějším osobám nemít takový strach z tělesných věcí, aby se nám zdálo, že nám může být na škodu i nejsvětější lidství Ježíše Krista. Namítají, že Ježíš řekl svým učedníkům: "Je to pro vás dobré, abych já odešel."10 Tohle nesnáším. Jistěže to neřekl své nejsvětější Matce, protože měla silnou víru, věděla, že je Bohočlověk, a přestože ji miloval víc než ostatní, Jeho láska byla tak dokonalá, že Jeho přítomnost jí spíše pomáhala. Naopak apoštolově neměli tak pevnou víru - tu měli až později, a jakou nyní máme mít i my. Říkám vám, dcery, že je to nebezpečná cesta a že by nás ďábel na ní mohl přivést k tomu, že ztratíme úctu k Nejsvětější svátosti.
15 - U mne tento klam, do něhož jsem asi také upadla, nedosáhl takového stupně: jen mě už netěšilo myslet na našeho Pána Ježíše Krista, takže jsem se nenořila do opojného čekání na ony slasti. Protože jsem se jimi nemohla stále kochat, mé myšlenky se toulaly hned tam hned onde a duše byla jako pták, který poletuje a nemá kde si sednout. Ztrácela jsem mnoho času, ve ctnostech jsem nedělala žádné pokroky, ani má modlitba se neprohlubovala, a přitom jsem nechápala proč a nikdy bych to nepochopila, protože to, co jsem konala, se mi zdálo velmi bezpečné. Vysvětlil mi to jeden dobrý Boží služebník, s nímž jsem mluvila o své modlitbě, a tehdy jsem nahlédla, že jsem na scestí. A nyní mne stále trápí, že jsem nepochopila, že s tak velkou ztrátou nelze získat nic než velké zlo. Ne, teď už nechci žádné dobro, i kdybych mohla, leč jen skrze Toho, od něhož pochází všechno dobré. - Buď vždycky veleben! Amen.