Svatá Terezie od Ježíše:
Hrad v nitru
1. Tyto tak velké milosti v duši roznítí živou touhu plně zakoušet Toho, který jí je uděluje, takže se pro ni život stane velkou trýzní, i když slastnou. Dychtí po tom, aby umřela, a v záplavě slz prosí Pána, aby ji vysvobodil z tohoto vyhnanství, kde ji všechno nudí. Nachází trochu úlevy, když se uchýlí do samoty, avšak ta trýzeň ji brzo dohoní a doprovází ji všude, proto také motýlek nenachází trvalý odpočinek. Poněvadž je plný lásky, stačí sebemenší příležitost, aby se vznítil její oheň, který mu dává vzlétnout. A to také vysvětluje, proč jsou v této komnatě vytržení velmi častá. A nedá se jim nijak vyhnout, ani když k nim dochází na veřejnosti. Z toho pak vznikají pronásledování a reptání. A přestože se duše nechce strachovat, přece jen někdy to nedokáže, neboť velmi mnoho lidí se jí bude snažit nahnat strach, zvláště zpovědníci.
2. Zatímco z jedné strany se zdá, že je velmi jistá, zvláště když je sama s Bohem, z druhé strany je velmi stísněna, neboť se obává, že ji ďábel tak oklame, že urazí Toho, kterého tolik miluje. O lidské řeči se příliš nestará, leda že ji zpovědník přísně pokárá, jako by za všechno mohla ona. Všechny žádá o modlitbu a naléhavě prosí Pána, aby ji vedl jinou cestou. Tak jí to totiž řekli, protože tato prý je velmi nebezpečná. Poněvadž však zakusila, jak jí to nezměrně prospělo, a nemůže se ubránit myšlenkám - podle toho, co čte a zná - že ten, kdo zachovává Boží přikázání, směřuje přímo k nebi, nedokáže chtít se z toho dostat přes všechnu svoji dobrou vůli, proto se odevzdá do Božích rukou.
A velmi ji to trápí, že to nemůže udělat, protože se jí zdá, že neposlouchá zpovědníka; ona totiž vidí v poslušnosti a úzkostlivé starosti neurazit Boha jediný prostředek, jak neupadnout do klamu. Nicméně by se nedopustila ani vědomého lehkého hříchu, i kdyby ji rozsekali na kusy. Tak se jí to aspoň zdá a náramně ji sužuje, že se neubrání tomu, aby se jich tolik nedopustila, aniž si to uvědomí.
3. Bůh dá této duši tak velikou touhu neznelíbit se Mu ani v nejmenších věcech a pokud možná vyhnout se jakékoli nepatrné nedokonalosti, že jen kvůli tomu by chtěla odejít daleko od lidí, i kdyby nebyly jiné důvody, a náramně závidí těm, kteří žijí na poušti nebo kteří tam žili. Zároveň by se též chtěla vrhnout do světa, aby dosáhla toho, že aspoň jedna jediná duše bude chválit Boha trochu víc. Mrzí ji, je-li to žena, že jí v tom její přirozenost brání, a závidí všem, kteří mohou všem veřejně hlásat, že toto je velký Bůh zástupů.
4. Ach, ubohý motýlku, spoutaný tolika řetězy, jež ti nedovolují letět, kam bys chtěl! Můj Bože, slituj se aspoň Ty nad ním a umožni mu, aby mohl aspoň zčásti vykonat ke Tvé cti a slávě to, po čem touží. Nehleď na jeho nepatrné zásluhy ani na ubohost jeho přirozenosti! Což, Pane, nejsi Ty ten Mocný, který přikázal moři, aby se rozestoupilo, a velkému Jordánu, aby zadržel své vody, aby mohli synové Izraele přejít?1
Proč ale mít soucit s tou duší? Což nedokáže snést velký počet protivenství, když je naplněna Tvou silou? Protože je tedy ochotná k tomu všemu a dychtí po tom, podej jí, Pane, svou mocnou ruku, aby nestrávila svůj život mezi tak nízkými věcmi. Kéž zazáří Tvá velikost na tak ženské a nízké bytosti, aby svět, který dobře ví, že sama nemůže nic vykonat, Ti vzdával své chvály. Ať to stojí co stojí, ona nechce nic jiného, než aby jedna duše Tě více chválila, i kdyby ji to mělo stát tisíc životů, kdyby jich tolik měla. Ano, a považovala by je za dobře uplatněné. Avšak vidí-li, že není ani hodna docela nepatrně pro Tebe trpět, obává se, že tím méně jí bude dáno zemřít.
5. Nevím, co jsem tím zamýšlela ani proč to říkám: učinila jsem to jen tak mimochodem. Prostě toto jsou účinky oněch extází a útlumů a není možné o nich pochybovat. Nejsou to žádné prchavé touhy, nýbrž trvalé, a když se naskytne příležitost k jejich prověření, ukáže se, že nejsou předstírané.
Proč říkám, že jsou trvalé, když se duše mnohdy cítí tak zbabělá a bázlivá, že se jí zdá, že nemá odvahu k ničemu, ani k těm nejsnadnějším věcem?
Ponechá-li ji Pán její vlastní přirozenosti, pak je tomu tak, podle mého názoru, k jejímu většímu dobru. Tehdy pozná, že jestliže měla k něčemu odvahu, pak ji dostala od Jeho Velebnosti; a vidí to tak jasně, že je tím zdrcena, a tím více chápe milosrdenství a velikost Toho, který chtěl projevit svou moc na tak nízkém tvoru. - Avšak obyčejný stav duše je takový, jak jsme o tom už mluvily.
6. Při těchto velkých touhách vidět našeho Pána si musíte, dcery, všimnout jedné: totiž, že jsou mnohdy velmi prudké a tehdy je třeba je spíše potlačovat než jim napomáhat. To říkám pro ten případ, že můžete, neboť v určitých případech, o nichž se zmíním později, je to vyloučeno, jak samy uvidíte. Avšak zde je to někdy možné, neboť rozum zůstává činný a může se přizpůsobit Boží vůli a opakovat slova svatého Martina.2 Je nutno odpoutat pozornost, zvláště jsou-li touhy žhavé; protože se jedná o osoby s velkým vnitřním bohatstvím, je možné, že je vyvolal ďábel, abychom si myslely, že už jsme tak dokonalé, ale v tomhle je dobré postupovat s bázní. Nicméně nemyslím, že by zlý duch mohl způsobit, aby skrze tuto trýzeň zavládl v duši pokoj a odpočinutí; on může jen rozhýbat vášeň stejnou, jakou cítí člověk, když se trápí pro nějakou věc tohoto světa. Kdo nezakusil oboje, snad je nedokáže rozlišit a bude myslet, že ony touhy jsou něco velikého, a bude se snažit jim všemožně napomáhat; ohrozí tím jen své zdraví, neboť působí stálou trýzeň, nebo aspoň velmi častou.
7. Někdy se stává, že příčinou podobných trýzní je slabé zdraví, zvláště u jistých přecitlivělých osob, jež pláčou kvůli každé věci; ty pak i tisíckrát dávají najevo, že pláčou pro Boha, ale klamou se. Když se člověku v určité době, při nejmenší zmínce o Bohu či sebenepatrnější myšlence na Něho začnou řinout hojné slzy, takže je nemůže zadržet, je možné, že k tomu dochází víc kvůli jistým pocitům, jež se nakupily v srdci, než z lásky k Bohu, takže se zdá, že nelze přestat plakat. A ty osoby, když pochopily, že jsou to dobré slzy, nejenom že se je nesnaží potlačovat, nýbrž je všemožně podporují a netouží po ničem jiném. - Tím ďábel sleduje svůj záměr oslabit je, takže nemohou konat modlitbu a zachovávat pravidla.
8. Protože nacházím všude nebezpečí, ba že i tak vynikající věc, jako jsou slzy, vás může oklamat, zdá se mi, že se mě chce zeptat, co se tedy má dělat anebo spíše, nemýlím-li se já. I to je možné. Avšak vězte, že nemluvím, aniž bych viděla, že některé osoby upadly do takového klamu. Já však jistě ne, protože já nejsem nijak přecitlivělá, spíše mám srdce tak tvrdé, že mě to leckdy trápí. Nicméně když je vnitřní oheň prudký, pak srdce jakkoli tvrdé taje a kape z něho jako z křivule. Pocházejí-li slzy z tohoto zdroje, nemůže vám to ujít, neboť ty, místo aby zneklidňovaly, posilují a uklidňují a jen zřídka škodí. Ostatně i když je to jen iluze, je na tom vždy to dobré, že škodí jen tělu a ne duši, ovšem vždy za předpokladu, že je člověk pokorný. - Nebude nijak na škodu žít stále v bázni, i když člověk nic takového neprodělá.
9. Nemysleme si, že jsme udělaly všechno, když proléváme hojné slzy. Spíše přiložíme ruku k dílu a cvičíme se ve ctnostech: hlavně těmito věcmi se máme zabývat. Ať přijdou i slzy, když nám je Bůh pošle; samy však nepodnikejme nic, abychom je měly. Ba čím méně se budeme o ně starat, tím lépe budeme zalévat svou vyprahlou půdu a pomáhat jí vydávat plody vodou, která padá z nebe, která se vůbec nedá srovnávat s vodou, již najdeme při kopání studní. Ba naopak, budeme kopat, unavíme se, často nenajdeme ani kaluž, natož pak pramen. Proto, sestry, považuji za prospěšnější, abychom se postavily před Pána a zahleděly se na Jeho milosrdenství a velikost, ale i na svoji velkou ubohost. On ví, co nám víc prospívá, a ať nám dá, co chce: vodu nebo vyprahlost. Tak budeme kráčet v pokoji a ďábel nebude mít tolik možností klást nám nástrahy.
10. V průběhu těchto věcí, jež jsou jak sladké tak i trýznivé, Pán někdy sesílá jistá hnutí jásotu a jakousi divnou modlitbu, jejíž povaha se nedá pochopit. Avšak mluvím vám o ní proto, abyste věděly, že je možná a velmi chválily Pána v případě, že se vám jich dostane.
Podle mého názoru se jedná o jakési velké spojení mohutností, kterým však Bůh ponechá svobodu těšit se tou radostí, aniž by chápaly z čeho se těší anebo jakým způsobem. A stejně je tomu se smysly. Zdá se to jako hatmatilka, ale je tomu tak. Duše zakouší takovou radost, že se z ní nechce těšit sama, a dychtí, aby ji všichni poznali, aby jí pomáhali chválit Pána, jenž je cílem každého jejího pohybu. Ach, jaké svátky by slavila a jaké slavnosti pořádala, jen aby ukázala všem svou radost! Zdá se, jako by se znovu našla a že chce všechny pozvat na hostinu, jako otec marnotratného syna,3 neboť vidí, že dospěla na místo, o němž nemůže pochybovat, aspoň nyní že si tím musí být jista. A to právem, neboť je podle mého názoru nemožné, aby ďábel vyvolal v největší hlubině duše tak velikou radost, doprovázenou takovým pokojem, že ji to má k tomu, aby vzdávala Pánu chvály.
11. Je to krušné, dokáže-li skrýt takový nával radosti, a nemalá trýzeň, dokáže-li mlčet. Toto asi prožíval svatý František, když potkal na svém putování krajinou lupiče a s jásotem jim říkal, že je poslem velkého Krále. A kolik světců se uchýlilo do pouště, aby mohlo jako svatý František vykřičet své chvály Bohu! Já znala jednoho, nazýval se bratr Petr z Alkantary, kterého považuji za světce, protože takový byl jeho život. I on to tak dělával a ti, kteří to viděli, ho považovali za blázna. Ach, svaté bláznovství, sestry! Kéž by je Pán udělil i nám! Mezitím uvažujte o milosti, kterou vám prokázal, když vás přijal do tohoto místa, kde v případě, že vám udělí tuto milost a vy ji tak projevíte, budete spíše povzbuzovány, a ne kritizovány jako ve světě, kde k tomu dochází tak zřídka, že se nelze divit, když to vzbuzuje reptání.
12. Ach, v jaké nešťastné době žijeme a jak ubohý život! Někdy mívám úžasnou radost, když jsme všechny shromážděny, a vidím, když každá z mých sester s velikou radostí vzdává chvály Pánu za to, že je v klášteře: tyto chvály, jak je vidět, pocházejí přímo ze srdce. Ráda bych, abyste to dělaly často. Začne-li jedna, ostatní ji budou následovat. A čím hezčím by se mohl zabývat váš jazyk, když jste pohromadě, než chválou Pána! Vždyť máte k tomu tolik důvodů!
13. Kéž se líbí Bohu, aby nám dal často se takto modlit, neboť je to velmi nebezpečná a prospěšná modlitba.
Svými silami ji nemůžeme dosáhnout, protože je nadpřirozená. Může se stát, že někdy trvá celý den. To se pak duše podobá člověku, který mnoho pil, ale ne zas tolik, aby byl bez sebe; nebo nějaké melancholické osobě, jež sice neztratila úplně svůj úsudek, ale má tak utkvělou představu, že ji nikdo od ní nedokáže odvést. Tyto příměry jsou příliš hrubé pro tak vznešené jevy, ale když já nedokážu najít lepší. Nicméně je tomu tak. Radost tak zaplaví duši, že zcela na sebe zapomene, i na ostatní věci; nevšímá si ničeho ani nedokáže o ničem jiném mluvit, než co se týká její radosti, totiž Boží chvály. Mé dcery, pomáhejme této duši všechny! K čemu lepšímu chceme používat svého rozumu? Je snad na světě větší potěšení? Všichni tvorové ať se přidají po všechny věky věkův! Amen, amen, amen.