Svatá Terezie od Ježíše:
Hrad v nitru
1. Jiný druh vytržení nazývám let ducha: v podstatě je to totéž, avšak působí na duši velmi rozdílným způsobem.1
Člověk pocítí tak prudké hnutí duše, že se zdá, jako by duch byl unášen, a to takovou rychlostí a tak náhle, že na něho padá nemalý strach, zvláště na počátku. Proto jsem vám říkala, že kdo dostává tyhle milosti, potřebuje nejen velkou odvahu, ale i víru, důvěru a naprostou odevzdanost vůči tomu, co Pán bude od něho chtít. Myslíte si, že pro takovou osobu je to jen malý úlek, když cítí, jak je jí unášena duše a někdy i tělo, jak jsme o některých četly, aniž by věděla, kdo ji unáší a kam ji nese, neboť když tento náhlý pohyb začíná, nemá ještě jistotu, že je to od Boha?
2. Dá se snad nějak odporovat? Ne. Ba vím od jedné osoby, že je to horší, chce-li se odporovat. Poněvadž se duše tolikrát odevzdala do rukou Boha a ta se Mu upřímně s rozhodnou vůlí obětovala, zdá se, že Bůh jí chce ukázat, že už nemá vládu nad sebou, a uchvátí ji tak zřejmým a prudkým pohybem. A proto se ta osoba rozhodla být jako stéblo přitahované ambrou, jak jste snad někdy viděly, a odevzdat se do rukou Toho, Jenž je tak mocný; nahlíží přitom, že je nejmoudřejší udělat z nutnosti ctnost. - Řekla jsem stéblo, a je tomu tak. S jakou lehkostí zvedne obr stéblo, tak i náš velký a mocný Obr uchvátí ducha.
3. Nádrž oné fontány, o níž jsme mluvily - nevzpomínám si dobře, zda ve čtvrtých komnatách2 - se předtím naplňovala lahodně a jemně, aniž by se co pohnulo. Nyní naopak onen veliký Bůh, který je Pánem pramenů vod a nedovolí moři, aby překročilo vymezené hranice,3 jako by otevřel všechny přívody, takže se vzedme jako příboj mocná vlna a vynese loďku duše do výše. A to takovým způsobem, že všechny pokusy lodivoda a těch, kteří ovládají loď, nedokážou ji zastavit, kde by chtěli, když ji vlny uchvátily s takovou zuřivostí. Tak také se nemůže zastavit nitro duše, kde by chtělo, ani zabránit, aby se smysly a mohutnosti nevymykaly podnětům Toho, kdo jim přikazuje. - O těle zde ani nemluvím.
4. Přiznávám se vám, sestry, že při psaní o těchto věcech jsem celá užaslá nad závratnou mocí, jakou mi ukazuje náš velký Král a Vládce. A jaký bude ten, kdo to zakusí! Kdyby se Jeho Velebnost odhalila nejzvrácenějším lidem na světě, jako se odhaluje těmto duším, pak jsem přesvědčena, že by Ho už nikdo neurážel, když už ne z lásky, tedy pro velký strach, který by před Ním měl. Mnohem závažnější je tedy povinnost těch, kteří byli poučeni tak vznešeným způsobem, aby se všemožně snažili neurážet Boha. Vás, sestry, které dostáváte tyto a podobné milosti, zapřísahám pro lásku Boží, abyste se nikdy nezanedbávaly tím, že byste se spokojovaly s tím, že jen dostáváte. Vzpomeňte si, že musí mnoho splácet, kdo hodně dostal.4
5. Právě tato pravda budí palčivou obavu a duše se musí vyzbrojit velkou odvahou. Nedá-li jí Bůh odvahu, postupuje s bázní, neboť když uvážila, co jí Bůh udělil, zamyslí se nad sebou a vidí, že ve srovnání s tím, čím je Mu zavázána za tak mnohé, Mu slouží příliš málo, a i to málo je plné nedostatků, nedokonalostí a nesčetných vlažností. Udělá-li nějaký dobrý skutek, raději se snaží na něj ihned zapomenout, aby si nepřipomínala chyby, s nimiž jej vykonala. Myslí jen na své hříchy, a poněvadž nemá, čím by je usmířila, odevzdává se Božímu milosrdenství a dovolává se Jeho dobroty a laskavosti, jakou míval s hříšníky.
6. Tehdy jí snad Jeho Velebnost odpoví jako jisté osobě, která se z týchž důvodů trápila a uvažovala před jedním krucifixem, že nikdy neměla Bohu co dát ani pro Něho něco opustit. A ten ukřižovaný ji potěšil a říkal jí, že jí dává všechny bolesti a trýzně svého umučení, aby je považovala za své a obětovala je Otci.5 A ta duše se cítila tak bohatá a plná útěchy, že na to nikdy nezapomene. Kdykoli si uvědomila, jak je ubohá, stačilo, aby si na to vzpomněla, a hned ožila a vrátila se jí útěcha. Mohla bych vyprávět ještě o mnoha dalších případech, protože jsem se stýkala s mnoha svatými osobami a s lidmi oddanými modlitbě, takže jich znám hodně; ale nechám toho, abyste si nemyslely, že se jedná o mně. Uvedený příklad se mi zdál velmi užitečný, abyste mohly pochopit, jak se líbí Pánu, když se snažíme poznat se a je-li naší trvalou starostí měřit a znovu přeměřovat svou ubohost a chudobu s pevným přesvědčením, že nemáme nic, co by nepocházelo od Něho. Proto je nutno mít odvahu, ať již k tomuto, či k mnoha dalším věcem, k nimž dochází v tomto stavu, v němž Bůh udržuje duši. Ba je-li pokorná, potřebuje více odvahy v tomto stavu než v ostatních. - Ať nám Pán přispěje na pomoc, neboť je takový!
7. Vracím se k náhlému povznesení ducha, o němž jsem se zmínila. Dochází k němu takovým způsobem, že si člověk myslí, že se duch opravdu odlučuje od těla. Ačkoli ta osoba neumírá, přesto prožívá chvíle, kdy nedokáže říci, zda je duše v těle nebo mimo tělo. Myslí si, že je celá přenesena do jiné krajiny velmi rozdílné od naší, kde v jakémsi světle, jež se nedá srovnávat s naším, jsou jí ukázány tak velké věci, že by si je ani nedokázala představit, i kdyby se tím lopotila celý život. A tak se stává, že je jí v jediném okamžiku vysvětleno nezměrné množství tajemství, z nichž by nepoznala ani tisícinu, ani kdyby mnoho let namáhala rozum a fantazii, aby je uspořádala.
Toto je obrazné vidění, ne intelektuální. Očima duše se vidí mnohem lépe než očima těla, stejně jako se chápe mnohem víc věcí bez pomoci slov: chci říci, že se vidí někteří svati a poznají se tak dobře, jako bychom se s nimi často stýkaly.
8. Jindy se zároveň s věcmi, jež se vidí očima duše, představují jiné v intelektuálním vidění, zvláště velký počet andělů, jež provázejí svého Boha. Tyto divy a mnoho dalších, jež není možno vylíčit, se představují skrze jakési podivuhodné poznání, jež neumím vysvětlit a při němž se nic nevidí ani tělesnýma očima ani očima duše. Lépe to dokáže vysvětlit, kdo bude mít větší zkušenosti a schopnosti, i když se mi to zdá velmi obtížné.
Nevím, zda je duše v těle nebo mimo tělo, když dochází k těmto věcem. Netvrdila bych pod přísahou, ani že je duše v těle, ani že tělo je už bez duše.
9. Mnohokrát jsem přemýšlela o tom, jakou sílu má slunce, že bleskurychle vysílá své paprsky na zem, aniž by se pohnulo ze svého místa na obloze, tak i duše - jež se ztotožňuje s duchem jako slunce se svými paprsky - může se silou tepla, které k ní přichází z pravého Slunce Spravedlnosti, pozvednout nad sebe prostřednictvím nějaké své vyšší části, aniž by opustila své místo. Koneckonců já nevím, co říkám. To však je jisté, že jako koule vyletí s velkou rychlostí z arkebuzy, když se k ní přiloží oheň, tak v nitru začne jakýsi let, který nenadělá hluk, přesto však je to tak zřejmý pohyb, že je nemožné se klamat. A zatímco je duše mimo sebe, jsou jí ukazovány velké věci, a když přijde k sobě, zjistí, jak jí to náramně prospělo. Pozemské věci se jí zdají hodné pouze pohrdání a ve srovnání s tím, co viděla, pouhé smetí. Od té doby je pro ni život na zemi trápením, protože tu není nic, co by ji mohlo ještě zajímat a co ji dříve tolik přitahovalo. Zdá se, že jí Pán ukázal něco ze země, kam má jít - jako ukázali znamení zaslíbené země ti, které tam Izraelský lid poslal na výzvědy6 - aby tak mnohem klidněji snášela námahy tohoto těžkého pochodu, znajíc místo, kam si jde odpočinout.
10. Z toho je vidět, že to nepochází od ďábla, a tím méně z vlastní fantazie. Tak ušlechtilé účinky nemohou být od ďábla. Ne. Pokoj, posílení a obohacení, jež duše zakouší, nemohou pocházet od něho. Tím méně, když se tyto tři věci zakoušejí v tak ohromující míře: Za prvé: poznává, jak je Bůh velký, neboť čím víc Jeho velikosti vidí, tím se mu zdá velkolepější; za druhé: sebepoznání a pokora, když vidí, že tak podlá bytost se odvážila urazit Stvořitele tolika divů a ještě se odvažuje na Něho pohledět; za třetí: pohrdání všemi věcmi země, kromě těch, jež pomáhají sloužit tak velkému Pánu.
11. Tyto radosti začíná Ženich dávat nevěstě: jsou to tak cenné radosti, že je nebude moci nikdy promrhat, leč pro nějaký svůj těžký hřích, protože to, co viděla, jí zůstane tak vryto, že na to nebude moci zapomenout, dokud se jimi nebude těšit na věčnosti. Avšak Ženich, který ji tak vyznamenal, může jí dát milost, že je nikdy neztratí.
12. Vracím se k odvaze, kterou je nutno mít. Zdá se vám to nicotné, když si člověk uvědomí, že ztrácí užívání smyslů, aniž by věděl z jakých důvodů, ba když se mu zdá, že se duše opravdu odděluje od těla? Avšak to vyžaduje odvahu, kterou může dát jen Ten, který dává ostatní.
Vy však poznamenáte, že ten strach stojí za to. To říkám také já!! - Budiž vždy chválen Ten, který může udělovat takové dary! A kéž se líbí Bohu, abychom si zasloužily Mu sloužit! Amen.