Svatá Terezie od Ježíše:
Hrad v nitru
1. Jak si může odpočinout ubohý motýlek uprostřed tolika trápení a jiných věcí, o nichž jsem se zmínila? To všechno přispívá k tomu, že touží kochat se Ženichem; a Pán, který zná slabost duše, posiluje její schopnosti hned tou, hned jinou věcí, aby se odvážila spojit se s Ním a vzít si Ho za Ženicha.
2. Snad se budete smát, když takhle mluvím, a bude se vám zdát, že slyšíte hloupost, neboť se domníváte, že k tomuto není zapotřebí mít odvahu, protože žádné ženě, ani z nejnižších vrstev, nechybí odvaha provdat se za krále; to bych si myslela i já, kdyby se jednalo o pozemského krále; avšak u Krále nebes je jí zapotřebí víc, než si myslíte, protože pro tak velké projevy přízně je naše přirozenost velmi bázlivá a nízká. Kdyby nám Bůh nedodal odvahy, pak jsem přesvědčena, že by to bylo nemožné, přes všechny výhody, které bychom v tom shledávaly.
Všimněte si nyní, jakým způsobem přichází Pán uzavřít zásnuby tím, že uvede duši do vytržení, které jí umožní uniknout z dosahu smyslů. Kdyby si totiž duše uchovala užívání smyslů, myslím, že by nemohla zůstat při životě, vidouc, že je blízko tak velké velebnosti. - Míním tím ovšem pravá vytržení a ne jisté slabosti, jež na nás ženy přicházejí a my je považujeme za extáze a vytržení. Jak jsem se už zmínila, některé mají tak slabou tělesnou konstituci, že se zdá, že umírají při prosté modlitbě klidu.
Protože jsem o tom hovořila s mnoha duchovními osobami, mohla jsem poznat různé druhy vytržení, a chci vám o tom něco říci. Nevím, zda to dokážu tak dobře vysvětlit, jak jsem to učinila v jiném spisu,1 v němž jsem mluvila i o jiných věcech, k nimž při tom dochází. Myslím, že z mnoha důvodů není zbytečné to opakovat i zde, když už kvůli ničemu tedy proto, abych shrnula vše, co se týká komnat.
3. Při jednom druhu vytržení duše, přestože se nemodlí, cítí, že se jí dotklo Boží slovo, jež jí přichází na mysl, anebo je slyší. Zdá se, že Pán, pohnut soucitem, když ji vidí už tak dlouhou dobu zmírat touhou po Sobě, rozžhaví v jejím nitru jiskru, o níž jsem už mluvila, takže duše uhoří v tom plameni, ale pak povstává k novému životu jako fénix,2 jsou jí odpuštěny všechny její viny, jak lze zbožně věřit, ovšem za předpokladu, že je k tomu disponována a že užívá prostředků, které nabízí Církev. Když je tak očištěna, Pán se s ní spojí, aniž kdo ví, jakým způsobem, kromě nich dvou. Ba ani duše to neví, ačkoli jí zůstane užívání vnitřních schopností; přestože to nejsou mdloby ani záchvat, při nichž člověk nevnímá nic z nitra ani zvenčí, duše nedokáže nic říci.
4. Pokud to chápu, duše nikdy nebyla tak vnímavá pro Boží věci ani nikdy neměla tolik světla a poznání Jeho velebnosti, jako v tomto případě. Bude se to zdát nemožné, vždyť jak může duše poznávat, co chápe, jestliže smysly a mohutnosti jsou tak utlumené, že je nutno říkat, že jsou jako mrtvé? Je to tajemství, jež nechápu, skryté snad jakémukoli tvoru a známé jen Stvořiteli, stejně tak i mnoho jiných věcí, k nimž dochází v tomto stavu, chci říci, v těchto dvou posledních komnatách, jež se ostatně mohou spojit, protože mezi nimi nejsou žádné zavřené dveře. Zdá-li se mi dobré rozdělit je, pak proto, že v poslední dochází k určitým jevům, které duše nepozná, nevstoupí-li tam.
5. Když je duše v tomto útlumu3 a Pán považuje za vhodné odhalit jí nějaké své tajemství jako určité nebeské věci nebo jí udělí obrazná vidění,4 pak to dokáže velmi dobře sdělit, neboť se jí to tak vryje do paměti, že na to už nemůže zapomenout. Avšak není tomu tak u intelektuálních vidění, protože není vhodné, abychom během svého života zde na zemi měli takové poznání, abychom o tom mohli mluvit. Poněvadž ale v té době musí mít úchvatná vidění, duše může z nich něco sdělit, když opět nabyla užívání svých smyslů.
Možná, že některá ještě neví, co je to vidění, a zvláště intelektuální. Časem se o tom zmíním, protože mi to přikázal, kdo má na to právo. - I když se vám to zdá pošetilé, snad to některé duši prospěje.
6. Vy mi však namítnete: Jestliže z těchto tak úchvatných milostí nezůstane ani vzpomínka, co z toho duše má, že je dostala? Ach, dcerky! Tak závratněji to prospívá, že to nedokáže dost vynachválit. Jde o dobra, která zůstávají vrytá do největší hlubiny duše: nelze je vyjádřit, ale ani na ně nelze zapomenout.
Ale jak si na ně vzpomenout, když je nedoprovází žádný obraz a mohutnosti je nechápou. To nevím. Nicméně vím, že určité pravdy, týkající se Boží velikosti, zůstanou tak vtisknuté do duše, že i kdyby nebylo víry, která jí říká, kdo to je, a zavazuje ji uznat Ho za svého Boha, klaněla by se Mu jako takovému od té chvíle, jak to učinil Jakub, když spatřil žebřík.5 V onom vidění musel pochopit mnoho jiných tajemství, které pak nedokázal sdělit, neboť kdyby viděl jen žebřík, po němž sestupovali a vystupovali andělé, a neměl přitom větší vnitřní světlo, jistě by nepochopil tak veliká tajemství.
Nevím, zda jsem se strefila tím, co říkám: slyšela jsem to vyprávět a ani nevím, zda si na to dobře vzpomínám.
7. Ani Mojžíš nedokázal říct všechno, co viděl v trnovém keři;6 řekl jen to, co mu Bůh dovolil. Kdyby mu Hospodin neukázal tajemství a s takovou jistotou, že uvěřil a viděl, že On je Bůh, pak by se Mojžíš jistě nevrhl do tolika a tak těžkých trápení. Trny toho keře mu dávaly pochopit velké věci, jež mu dodávaly odvahu ke všemu, co pak vykonal pro lid Izraele. A proto se, sestry, musíme vystříhat toho, abychom chtěly pochopit skryté Boží věci a vyhledávat jejich důvody. Jako věříme, že je všemohoucí, pak také musíme věřit, že červíčci s tak malými schopnostmi, jako jsme my, nemohou chápat Jeho velikost. Vzdávejme Mu velkou chválu, aby se Mu zalíbilo dát nám něco z ní pochopit.
8. Ráda bych našla nějaký příměr, abych trochu osvětlila, co říkám. Myslím, že nejsou žádné vhodné. Nicméně aspoň tento.
Vstoupíte-li do jedné z těch síní, jaké mívají králové a velcí páni, kteří se myslím nazývají komorníci; tam je vystaveno mnoho věcí z křišťálu, keramika a mnoho jiných předmětů. Jsou tak dobře umístěny, že hned upoutají pozornost, sotvaže se vstoupí. Jednou jsem byla uvedena do jedné takové síně v paláci vévodkyně z Alby; představení mi totiž na její naléhání přikázali, abych se tam během jedné své cesty zastavila.7 Sotva jsem tam vstoupila, byla jsem velmi překvapena a ptala jsem se sama sebe, k čemu je dobré takové nahromadění věcí; viděla jsem totiž, že ty rozmanité předměty mohly sloužit k Boží chvále. Teď mě opravdu těší, že toho mohu použít při této příležitosti. Zdržela jsem se tam hezkou dobu, ale bylo tam k vidění tolik věcí, že jsem hned všechno zapomněla: ani jeden předmět mi nezůstal v paměti, jako bych je ani neviděla, proto bych ani nedokázala vylíčit, jak vypadaly. Vzpomínám si jen, že jsem je viděla.
Tak i zde. Duše se úplně spojila s Bohem a nachází se v pokoji opravdového nebe, jež musíme mít v nitru své duše, neboť Bůh přebývá v nás; je tedy jasné, že máme aspoň některou z těch komnat. Jestliže tedy Pán neodhalí duši pokaždé svá tajemství, když je ve vytržení, protože jí stačí už jen velké dobro, že se jím kochá v usebranosti, někdy však se Mu zalíbí utlumit jí ono potěšení, aby se rychle rozhlédla, kolik je toho v pokoji. A tehdy pak, když se vrací k sobě, si odnáší dojem, jak veliké věci viděla; nedokáže však o nich nic říci, ani její přirozenost nemůže dosáhnout dál, než kam jí Bůh nadpřirozeným způsobem chtěl dát vidět.
9. Řekla jsem "vidět": tedy je to obrazné vidění? Ne, zde hovořím jen o intelektuálních viděních, protože však jsem nevzdělaná, má neohrabanost se neumí lépe vyjádřit. A proto, jestli jsem o této modlitbě řekla něco správného, pak je jasné, že to není ze mne.
Jestliže při těchto vytrženích duše nechápe žádné tajemství, pak se podle mého názoru nejedná o pravá vytržení, nýbrž o jisté přirozené slabosti, jež přicházívají na křehké osoby, jako jsou ženy, které jsou hned jako by bez sebe, sotvaže duch působí trochu silněji než normálně; zdá se mi, že jsem o tom mluvila při výkladu o modlitbě klidu. Tyto jevy nemají nic společného s vytrženími, protože při těch, věřte mi, Bůh uchvátí k sobě celou duši a ukáže jí kousek království, které pro ni, pro svou snoubenku a své vlastnictví získal, aby Mu sloužila. Ať je ten kousek jakkoli malý, vždycky je nesmírný, jako všechno, co je v tak velikém Bohu. Nechce být přitom ničím vyrušován, ani smysly, ani mohutnostmi. Proto přikáže, aby se zavřely dveře všech komnat, a zůstanou otevřeny jen ty, jež vedou do komnaty, kde bydlí On, aby tam duše mohla vstoupit. - Buď velebeno tak veliké milosrdenství! A právem bude zlořečen ten, kdo toho nevyužije, neboť ztratí Boha navždy.
10. Ach, mé sestry, co jsme opustily, není opravdu nic. A nicotné je také to, co děláme nebo můžeme dělat pro Boha, který se takto sděluje červu. A můžeme-li už v tomto životě doufat v takové dobro, sestry, co učiníme, kde se zastavíme? Co nás odvádí, abychom hledaly tohoto Pána jako nevěsta na ulicích a na náměstích? Ach, vždyť všechno na světě je klam, jestli nám v tom nepomáhá! I kdyby jeho rozkoše, bohatství a slasti trvaly neomezeně a kdyby jich bylo tolik, že by si to nikdo nedokázal představit, nebyly by než hnůj a ošklivost ve srovnání s poklady, kterými se člověk má těšit bez konce. A přesto ani tyto se nedají srovnávat s vlastněním Pána všech pokladů, Pána nebes a země.
11. Ach lidská slepoto! A jak dlouho, jak dlouho budeme mít oči zamazané zemí? Ačkoli mezi námi, zdá se, tomu tak není, aby nás země zcela oslepovala, vidím však plevy a kamínky, jež by nám mohly škodit, kdyby se nechaly růst. Pro lásku Boží, sestry, použijme těchto chyb aspoň k tomu, abychom prohloubily vědomí, jak jsme ubohé, a abychom měly lepší zrak jako onen slepec od narození, jemuž náš Ženich pomazal oči blátem a uzdravil ho.8 Když si uvědomujeme svou velkou nedokonalost, modleme se naléhavěji o to, aby Pán vytěžil z našich ubohostí dobro, a tak abychom Ho dokázaly uspokojit v každé věci.
12. Zase jsem odbočila, aniž bych si to uvědomila! Odpusťte mi, sestry! Když jsem dospěla k těmto velikým darům Boha - míním mluvit jen o nich - nemohu nenaříkat, když vidím dobro, které ztrácíme vlastní vinou. Jistě, Bůh je uděluje komu chce; kdybychom Ho však milovaly, jak nás miluje On, dal by je i nám, aniž by se kvůli tomu zmenšilo Jeho bohatství.
13. Abych se vrátila k tomu, o čem jsem mluvila, Ženich tedy přikáže zavřít dveře komnat i hradební bránu. Vždyť také, když začíná vytržení, zastaví se dýchání, člověk nemá sílu mluvit, i když si ji ostatní smysly uchovají o něco víc. Někdy naopak ihned omdlí; tělo i duše tak ztuhnou, že se zdá, jako by už neměl duši, takže se někdy ani neví, zda ještě dýchá. To však netrvá dlouho - míním ve stejné intenzitě - neboť tělo trochu oslabí onen velký útlum a vrátí se poněkud k sobě a oživne, avšak aby se vrátilo k odumírání a aby dalo duši víc života. - Tato ohromná extáze ovšem netrvá dlouho.
14. Po skončení extáze se však stává, že vůle zůstává tak zahloubaná a rozum tak rozptýlený, že člověk vězí v tomto stavu celý den, někdy i víc dní, aniž by byl schopen, nakolik se zdá, zabývat se jinými věcmi než těmi, které mají vůli k tomu, aby milovala: proto je duše velmi bdělá, zatím co je otupělá při rozhodování, týkajícího se stvořených věcí.
15. Ach, jaký zmatek zakouší duše, když přichází k sobě! Jaké má ohnivé touhy angažovat se v Boží službě, jakýmkoli způsobem si to On přeje. Jestliže z předešlých druhů modlitby vyplývaly účinky, jak jsem je vylíčila, jaké teprve vyplynou z tak vznešené, jako je tato. Člověk by chtěl mít tisíc životů, aby je použil pro Boha, a touží, aby všechny pozemské věci byly jednotlivými jazyky, které chválí Boha naším jménem. Dychtivě touží konat pokání, nijak zvlášť přitom netrpí, neboť velká síla lásky mu brání pociťovat, co koná. Proto také duše při pomyšlení na mučedníky vidí jasně, že při snášení svých muk nevykonaly něco velikého, protože s takovou Boží pomocí je všechno snadné. - A tak si tyto duše stěžují Bohu, když nic netrpí.
16. Duše si cení této milosti mnohem víc, když ji dostane ve skrytosti, neboť když je jí udělena v něčí přítomnosti, upadne do rozpaků a je velmi zahanbena, takže kvůli tomu téměř zapomene, čím se kochala; trápí ji totiž a zneklidňuje, co řekne tomu, kdo ji viděl. Protože zná zlomyslnost světa, obává se, že to bude přičítáno úplně jiné příčině, a tak to, co mělo sloužit ke chvále Pána, bude vítanou příležitostí pro nerozvážně úsudky.
Avšak zdá se mi, že tento trýznivý pocit zahanbení ukazuje na určitý nedostatek pokory. Je pravda, že se mu duše nemůže ubránit, ale dychtí-li po tom, aby jí lidé pohrdali, co jí na tom záleží? Pán řekl jedné osobě, která se tím trápila: "Netrap se, neboť buď budou chválit Mé jméno, nebo budou reptat proti tobě; v obou případech ty jen získáš."9 A tato slova, jak jsem se pak dověděla, ji potěšila a velmi povzbudila, proto jsem považovala za dobré napsat je tu, aby se poučili ti, kteří se ocitnou v týchž trápeních. Zdá se, že Pán chce, aby všichni chápali, že ta duše je Jeho a že se jí nikdo nesmí dotknout. Ať se útočí na její tělo, na její čest, na její statky, a to ať je s Boží pomocí, vzejde z toho oslava Pána; avšak na její duši ne. Tu bude bránit proti celému světu a proti celému peklu, vždy ovšem za předpokladu, že duše vlastní vinou neopustí svého Ženicha.
17. Nevím, zda se mi podařilo vysvětlit vám, co je to vytržení, vždyť je ostatně nemožné vyložit to úplně. Ovšem mluví-li se o tom, nic se neztratí: budeme umět rozlišovat pravá vytržení od falešných, jejichž účinky jsou velmi odlišné.
Nenazývám je falešné, protože by duše chtěla klamat, nýbrž protože je sama oklamána. A protože příznaky a účinky neodpovídají velikosti projevené přízně, je tak roznícena, že pak už nevěří, a právem, těm, kterými ji zahrnuje Pán. - Jemu je třeba vždy děkovat a velebit Ho. Amen. Amen.