Svatý Jan od Kříže:
Temná noc
Krátce se osvětluje třetí píseň.
V té noci, ve štěstí
ukrytá, že neviděl mne nikdo,
nespatřila jsem nic,
bez strážce, ani světlo,
jen to, co v srdci mi žhnulo.
1. V pokračování duše ještě přirovnává a připodobňuje svou noc ducha k noci časné a postupně vypočítává a vyvyšuje dobro bohatství,1 které v ní je a které prostřednictvím noci nalezla a převzala, aby v krátkosti a s jistotou dosáhla svého vytouženého cíle. Tři z nich zde předkládá.
2. První je, říká, že v této šťastné noci patření kontemplace Bůh duši unáší v takové osamocenosti a v tajemném řádu kontemplace, tak vzdáleném a cizím smyslům, že k ní nepronikne žádná věc, ani žádný dotek stvořeného k ní nemůže dosáhnout tím způsobem, aby ji vyrušil a zadržel na cestě sjednocení v lásce.
3. Druhé dobro, o němž hovoří, je způsobeno duchovními temnotami této noci, v níž jsou všechny tvůrčí schopnosti vyšší stránky duše zastřeny tmou;
duše nespatří, ani nemůže nic spatřit
a u ničeho, kromě Boha se nepozdrží, aby k Němu dospěla, a tak jde osvobozena od (překážek) tvarů a podob i od přirozeného vnímání, které jsou tím, co duši obvykle přesycuje, a ona se pak nespojí s Bohem ve věčné Bytí.
4. Třetí (dobro) má, třebaže není podpírána ani nějakým částečným niterným světlem porozumění, ani zvnějšku nemá žádného průvodce, aby spokojeně šla po této výsostné cestě, o to všechno je oloupena zastřenými temnotami; ale sama láska, která v tomto čase žhne a v srdci snažně prosí o Milovaného, je tím, co duši nyní střeží a uvádí do pohybu a dává jí letět k jejímu Bohu cestou samoty, aniž ona sama ví jak a jakým způsobem. Následuje verš:
V té noci, ve štěstí.