Svatá Kateřina Sienská:
Dialog s Boží Prozřetelností
Ještě ti musím povědět o plodech slz, které jsou prolévány se svatou touhou, a o tom, co působí v duši.
Avšak nejdřív budu mluvit o pátém druhu slz, o němž jsem se zmínil na počátku, tedy o slzách těch, kdo ve světě žijí ubohým způsobem a vytvořili si svého boha z druhých lidí, ze stvořených věcí a vlastní smyslnosti, z níž pochází veškerá újma duše i těla.
Vysvětloval jsem ti, že každá slza pochází ze srdce, a to je pravda, protože srdce trpí v takové míře, v jaké miluje. Světští lidé pláčou, když jejich srdce cítí bolest, tedy když ztratí to, co milovalo. Ale jejich pláč se velmi liší od pláče Mých služebníků. Zdalipak víš jak moc? Stejně jako je odlišná jejich láska. A protože kořen je zkažený smyslnou láskou, je zkažené i všechno, co z něj vzejde.
Smyslná láska je jako strom plodící jen plody smrti: páchnoucí květy, skvrnité listí, větve skloněné až k zemi, zmítané mnoha větry. Tímto stromem je duše: všichni jste stromy lásky, a proto bez lásky nemůžete žít, neboť z Lásky jste byli Mnou stvořeni.
Ctnostně žijící duše zapouští kořeny svého stromu do údolí opravdové pokory, ale ti, kdo žijí uboze, jimi obepínají horu pýchy. Jejich strom je špatně zasazen a neplodí plody života, nýbrž smrti. Plody jsou skutky otrávené mnoha nejrůznějšími hříchy, a i když plodí nějaký dobrý čin, stejně bude nakonec špatný, protože vyrůstá ze zkaženého kořene. To se děje s duší, která se nachází ve smrtelném hříchu: žádný její dobrý skutek nemá hodnotu pro věčný život, protože není vykonán ve stavu milosti.
Nikdo však nesmí dobré skutky opomíjet, neboť každé dobro je odměňováno a každá vina trestána. Dobro vykonané mimo stav milosti nestačí ani neplatí pro získání věčného života, jak jsem řekl; ale Má Božská Dobrotivost a Spravedlnost umožňují určitou nedokonalou odměnu. Někdy bývá odměňováno časnými věcmi, jindy časem k nápravě, jak jsem ti to už dřív vysvětloval. Někdy mu udělím život milosti prostřednictvím některých svých služebníků, kteří Mi jsou milí a vítaní, jako jsem to učinil apoštolu Pavlovi, který díky modlitbám svatého Štěpána zanechal nevěry a pronásledování Křesťanů. Takže jasně vidíš, že člověk nemá nikdy opomíjet konání dobra, ať je jeho stav jakýkoliv.
Říkal jsem ti, že ony květy páchnou, a je to pravda. Těmito květy jsou páchnoucí hnutí srdce, která jsou Mi protivná, a nenávist a neláska k bližnímu. Ona duše se jako zloděj zmocnila Mé Cti, Cti svého Stvořitele, a přiřkla ji sobě.
Tento květ páchne nespravedlivým a ubohým soudem, odsuzujícím dvěma způsoby: na jedné straně soudí Mě, když bezbožně posuzuje to, co je v Mých úradcích a v každém Mém tajemství skryté. Nenávistně posuzuje to, co jsem pro něj učinil z lásky, lživě to, co jsem učinil z pravdy, a smrtelně to, co dávám k životu. Tak odsuzují a měří všechno podle svých nemocných myslí, protože zaslepili zrak intelektu svou smyslnou láskou a zakryli si zřítelnici víry, takže nemohou pravdu vidět ani poznávat.
Na druhé straně soudí svého bližního, kterého často velmi poškodí. Ten ubohý člověk totiž nezná ani sám sebe, a přesto si myslí, že zná srdce a cit tvora obdařeného rozumem, a podle skutku, který spatří, nebo podle slov, která vyslechne, bude chtít soudit cit srdce. Moji služebníci soudí vždy v dobrém, protože jsou zakotveni ve Mně, Nejvyšším Dobru. Ale tihle neustále soudí ve zlém, protože jsou zakotveni v ubohé špatnosti. Z jejich soudů často vzchází nenávist, vraždy, neláska k bližnímu a zvětšování odstupu od lásky ke ctnostem, kterou chovají Moji služebníci.
Tak postupně vyrůstají i listy, jimiž jsou slova vycházející z úst a hrubě napadající Mě a Krev Mého Jednorozeného Syna a poškozující bližního. Nestarají se o nic jiného, než aby proklínali a odsuzovali Mé skutky nebo kleli a pomlouvali každého tvora obdařeného rozumem, protože je k tomu vede jejich úsudek. A ti nešťastníci si ani neuvědomují, že jazyk je stvořen jen k tomu, aby Mi vzdával chválu, vyznával jejich chyby a pracoval z lásky ke ctnostem a ke spáse bližního. To jsou listy poskvrněné jejich bídnou vinou, protože srdce, z něhož vyrůstají, nebylo čisté, ale silně poskvrněné obojakostí a velkou bídou.
Jak velké nebezpečí časné újmy jim kvůli tomu hrozí, kromě duchovní újmy, kterou jim působí odnětí milosti z duše! Viděli jste a slyšeli, že slova rozvrátila státy, zbořila města a způsobila spoustu dalšího zla a vražd, neboť slovo vstupuje do srdce toho, vůči komu je vyřčeno: dostane se až tam, kam nedosáhne nůž.
Tento strom má sedm větví, sklánějících se až k zemi, z nichž raší květy a listy způsobem, který jsem ti vysvětlil. To je sedm smrtelných hříchů, které jsou plné rozmanitých a četných hříchů spojených kořenem a stonkem se sebeláskou a pýchou. Ta dala jako první vyrašit větvím a květům mnoha hnutí, po ní přichází list slov a plod špatných skutků. Větve se kloní až k zemi, to znamená, že větve smrtelných hříchů nesměřují k ničemu jinému než k zemi všech porušených a neuspořádaných věcí světa a že neusilují o nic jiného, než jak se touto zemí nenasytně krmit, protože jí nikdy nemohou být nasyceny. Jsou nenasytné a nesnesitelné samy sobě, a proto nikdy nenacházejí klid a touží po tom, co jim stále přináší jen lačnost, a chtějí to, jak jsem ti řekl.
Důvodem, proč se nemohou nasytit, je to, že neustále touží po konečné věci, ale sami jsou jako bytosti nekonečné, jejich bytí nikdy nekončí, může skončit jenom jejich setrvání v milosti, a to vinou jejich smrtelného hříchu. Člověk stojí nade vším stvořeným, a nikoli stvořené věci nad člověkem, proto se nemůže nasytit ani najít pokoj, jestliže nenajde něco většího, než je on sám. Větší než on jsem tu jen Já, Věčný Bůh, a proto ho jen Já mohu nasytit. A protože Mě spáchanou vinou ztratil, ocitá se v nekočícím trápení a bolestech. Po bolesti přichází pláč, a když se objeví větry,1 začnou bičovat strom lásky k jeho vlastní smyslnosti, na níž všechno založil.
Je čtvero větrů: blahobytu, protivenství, strachu a svědomí.
Vítr blahobytu živí pýchu velkou domýšlivostí, vysokým smýšlením o sobě a podceňováním bližního. Dostane-li se k moci, vládne velmi nespravedlivě a je provázen marnivostí srdce, nečistotou těla a duše, namyšleností a mnoha dalšími neřestmi, které je následují a které by tvůj jazyk nedokázal vypočítat. Je vítr blahobytu sám o sobě špatný? Ne, není, ale špatný je hlavní kořen stromu, takže se z něj šíří špatnost na všechno ostatní. Všechny věci, které sesílám a které jsou, pocházejí ode Mne a Já jsem nanejvýš dobrý, proto je dobré i to, co přináší tento vítr blahobytu. Ale po něm následuje pláč, protože srdce onoho člověka se jím nenasytí; touží po tom, co mít nemůže, a proto se trápí a ve své bolesti pláče. Jak už jsem ti říkal, oko se snaží vyhovět srdci.
Potom přichází vítr otrocké bázně, v němž se člověk bojí svého stínu a má strach, že ztratí milovanou věc. Buď se bojí, že ztratí svůj vlastní život či život dětí nebo jiných tvorů; nebo že z lásky k sobě ztratí svůj stav nebo stav jiných lidí, čest nebo bohatství. Kvůli tomuto strachu si nemůže pokojně užívat milované věci, protože ji v souladu s Mou Vůlí nevlastní, a proto se u něj probouzí ustrašená bázeň otroka, stává se ubohým otrokem hříchu a lze ho považovat za takového, jaká je věc, které slouží.2 Hřích znamená nemít, takže on nic nemá.
Ještě neustal vítr bázně, a už na něj dolehne vítr trápení a protivenství, kterého se bál, a zbaví ho toho, co měl, někdy nějaké konkrétní věci a jindy všeobecně. Všeobecně je ztrácí, když přichází o život, protože smrt mu odnímá všechny věci. Jindy mu je odňata nějaká konkrétní věc, jednou ta, podruhé ona: zdraví, děti, majetek, stav, pocty, podle toho, co já, citlivý lékař, vidím jako prospěšné pro vaši spásu - vždyť proto jsem vám je předtím dal. Ale protože vaše porušenost je zcela zkažená a nemá pravé poznání, zničí ovoce trpělivosti. Naopak dává vzklíčit netrpělivosti, pohoršení a reptání, nenávisti a nelásce ke Mně a k Mým tvorům. A co jsem dal člověku k životu, ho přivedlo k smrti s bolestí úměrnou jeho sobectví.
To u něj vyvolá zkroušený pláč netrpělivosti, který vysává duši a zabíjí ji, neboť jí odnímá život v milosti. Zároveň vysává a stravuje tělo a duchovně i tělesně ho oslepuje, zbavuje ho všeho potěšení a naděje, protože člověk přišel o milovanou věc, do níž vkládal svůj cit, naději i víru, a proto pláče. Mnoho nepříjemného nepřinášejí jen slzy, ale i neuspořádaný cit a bolest srdce, z něhož slzy vytryskly. Smrt a bolest totiž nepůsobí sama slza, nýbrž její původce, tedy neuspořádaná sebeláska srdce.3 Kdyby totiž srdce bylo uspořádané a žilo v milosti, byly by uspořádané také jeho slzy a nutily by Mne, Věčného Boha, abych se nad ním slitoval. Ale proč tvrdím, že tyto slzy působí smrt? Protože jsou prostředkem zjevujícím vám smrt nebo život, který máte v srdci.
Mluvil jsem také o větru svědomí: ten vyvolává Moje Božská Dobrotivost, která se pokoušela přitáhnout lidi láskou prostřednictvím blahobytu; prostřednictvím bázně se snažila, aby v nesnázích napřímili svá srdce a milovali ctnostně, a ne naopak; v trápení se jim snažila dát poznat porušitelnost a nestálost světa. Nevýslovně vás miluji, a proto těm, kterým toto neprospívá, uděluji nutkání svědomí, aby se odhodlali otevřít ústa a vyzvrátit hříchy ve svaté zpovědi. Ale přestože je otevřeně napomínám za jejich nečisté skutky - nechtěli totiž žádným způsobem přijmout Mou Milost, tvrdohlavě prchají před hlasem svého svědomí a zaměstnávají se bídnými potěšeními k zármutku Mému i bližního. K tomu všemu dochází, protože je porušen kořen a s ním i celý strom, a všechno, co se tam nachází, je ve stavu smrti: tito lidé setrvávají v ustavičných bolestech, pláči a hořkostech, jak jsem ti už řekl.
Jestliže se nenapraví, dokud mají čas užívat svobodného úsudku, odcházejí z tohoto pláče v konečném čase do pláče nekonečného. Konečný pláč se tak mění v nekonečný, protože vzešel z nekonečné nenávisti ke ctnosti, to znamená z touhy duše založené na nenávisti, a ta je nekonečná.
Je pravda, že kdyby chtěli, vymanili by se z ní prostřednictvím Mé Milosti, dané v čase, kdy byli svobodní, přestože jsem řekl, že je nekonečná. Nekonečný je totiž cit a bytí duše, ale nikoli nenávist nebo láska, které v duši přebývají. Dokud jste v tomto životě, můžete nenávidět a milovat podle svého uvážení.
Když svůj život skončí v lásce ke ctnosti, obdrží nekonečné dobro, zatímco když ho skončí v nenávisti, obdrží věčné zatracení, jak jsem ti řekl, když jsem ti vysvětloval, že tito lidé tonou v Řece. Nemohou totiž toužit po dobru, ztratili Mé Milosrdenství a vzájemnou lásku bratří, kterou okoušejí svatí, a lásku vás, poutníků na cestě tímto životem, jež jsem povolal, aby dosáhli svého cíle, Mne, Věčného Života.
Ani modlitby ani almužny ani žádný jiný čin nic nezmůže; jednou provždy jsou údy odříznutými od Těla Mé Božské Lásky, neboť dokud žili, nechtěli se připojit k poslušnosti Mých svatých přikázání v mystickém těle Svaté Církve a k její sladké poslušnosti, z níž přijímáte Krev Neposkvrněného Beránka, Mého Jednorozeného Syna. A proto dostávají plod věčného zatracení spolu s pláčem a skřípěním zubů.4
To jsou oni mučedníci ďábla, o nichž jsem ti říkal; a ďábel jim dává to ovoce, které má. Vidíš tedy, že tento pláč přináší v konečném čase plod bolesti a v posledním čase má za následek věčné přebývání se zlými duchy.
Ještě Mi zbývá uvést, jaké plody obdrží ti, kdo se začínají pozvedat z vin pro strach z trestu a chtějí dosáhnout milosti. Je hodně těch, kdo unikají smrti způsobené smrtelným hříchem ze strachu před trestem: to je všeobecné volání, jak jsem ti řekl.
Jaké plody tedy takový člověk obdrží? Kdo začne vyhazovat nečistotu z domu své duše, činí svůj svobodný úsudek nástrojem strachu z trestu. Když svou duši očistí od viny, získává pokoj svědomí a začíná otevírat cit duše a zrak intelektu, aby spatřil své místo, protože do té doby, než se uprázdnil, viděl jen to, které páchne mnoha různými hříchy. Začíná se mu dostávat útěchy, protože červ svědomí setrvává v klidu, jako by čekal, až obdrží pokrm ctnosti.
Stejně jako člověk, jehož žaludek se uzdravil, dostává po vyzvracení špatného jídla znovu chuť k jídlu, tak i tito lidé očekávají, že jim ruka svobodného úsudku spolu s láskou k pokrmu ctností prostře stůl, protože u prostřeného stolu se jí.
Tak tomu skutečně je, a duše prožívající prvotní bázeň a očišťující svůj cit přijímá druhý plod, totiž druhý stav slz,5 v němž duše s citem lásky začíná zařizovat svůj dům ctnostmi. Duše je sice ještě nedokonalá, ale pozvedla se z bázně, dostává se jí útěchy a potěšení, protože její láska byla potěšena Mou Pravdou, která je Láska Sama. A pro potěšení a útěchu, kterou ve Mně duše nachází, začíná velmi něžně milovat a cítí sladkost Mé útěchy nebo útěchy, kterou jí kvůli Mně poskytují tvorové.
Onen člověk se cvičí v lásce v domě své duše, do něhož vstoupil potom, co ho bázeň vyčistila, a začíná se mu dostávat plodů Mé Božské Dobrotivosti, jež mu dům jeho duše poskytl. Vstoupil do lásky ke ctnostem, a proto může vlastnit: začíná přijímat a okoušet mnoho rozmanitých plodů útěchy. Jestliže vytrvá až do konce, může si postavit stůl: to znamená, že jeho duše přešla z bázně do lásky ke ctnostem a přistupuje k jejímu stolu.
Když dospěje k třetímu stavu slz, staví si stůl Nejsvětějšího Kříže do srdce a duše. A když si ho tam postavil, nachází na něm pokrm Sladkého a Láskyplného Slova - znamení Mé Cti a vaší spásy, pro niž bylo Tělo Mého Jednorozeného Syna probodeno a dáno vám za pokrm. Tehdy se duše začíná sytit úctou ke Mně a spásou duší s nenávistí ke hříchu a lítostí nad ním.
Jaký plod obdrží duše v tomto třetím stavu slz? Povím ti to: obdrží sílu založenou na svaté nenávisti ke své vlastní smyslnosti spolu se sladkým plodem pravé pokory, s trpělivostí, která odnímá všechno pohoršení a zbavuje duši veškeré bolesti, protože nožem nenávisti zabila svou vůli, v níž všechna bolest spočívá. Totiž jenom smyslná vůle se pohoršuje nad nespravedlnostmi, pronásledováním a nad odnětím duchovních a časných útěch, jak jsem ti už řekl, a tak dospívá k netrpělivosti.
Ale protože vůle je mrtvá, duše začíná s pláčem a něžnou touhou okoušet ovoce slz sladké trpělivosti.
Tento velmi libý plod je sladký pro toho, kdo ho okouší, a je milý Mně, protože ten, kdo hojí, okouší sladkost, přestože se nachází v hořkostech! V čase pronásledování se mu dostává pokoje; když se moře bouří a nebezpečné větry bičují lodičku duše mohutnými vlnami, je klidný, pokojný a neutrpí žádné újmy, protože svou loďku přikryl sladkou Vůlí Boží, od níž přijal oděv opravdové a vroucí lásky, pod který žádná voda nepronikne.