Svatá Kateřina Sienská:
Dialog s Boží Prozřetelností
Jak mohou ti, kdo jsou plni vin, napravovat ostatní a obracet je ke spravedlnosti nebo napomínat podřízené za jejich chyby? Nemohou, neboť jejich hříchy je zbavují jakékoli horlivosti a láskyplné péče o svatou spravedlnost. A i kdyby to někdy přece učinili, podnítí tak podřízené, stejné hanebníky jako jsou oni sami, k odpovědi: "Lékaři, uzdrav sám sebe, a pak teprve můžeš léčit mne; teprve tehdy si tvůj lék vezmu. Jen se podívejte, leží na něm větší vina než na mně, a chce mě napomínat!"
Spatně jedná ten, kdo napomíná jen slovy, jež neopírá o dobrý a svatý život; to ho však nezbavuje povinnosti napomínat podřízeného za zlo, bez ohledu na to, zda je sám dobrým nebo špatným správcem. Jistě však jedná velmi špatně ten, kdo ostatní nevede k nápravě především svým počestným a svatým životem. Ještě horší je pak ten, kdo nepřijme pokorně napomenutí, bez ohledu na to, zda vychází od dobrého nebo méně dobrého pastýře, a nenapraví svůj hanebný život. Takový člověk škodí sobě, nikoli ostatním, a bude muset snášet tresty za své viny.
Ke všemu tomu zlu, nejmilejší dcero, dochází kvůli tomu, že správci nevedou ostatní k nápravě především svým počestným a svatým životem. A proč je nemohou přimět k nápravě?
Protože jsou zaslepeni sebeláskou, v níž mají kořeny všechny jejich nečistoty; podřízení i pastýři, klerici a řeholníci neusilují o nic jiného než o uspokojení svých nezřízených tužeb a požitků.
Milá dcero, kde zůstala poslušnost řeholníků? Ve svatém náboženství zastávají místo andělů, jsou však horší než ďáblové; byli ustanoveni, aby hlásali Mé Slovo životem a učením, avšak říkají pouze prázdná slova, která nepřinášejí ovoce v srdci posluchače. V kázání usilují spíš o to, aby se zalíbili lidem a polaskali jejich sluch, než aby Mě jím uctívali; účelem jejich studia není vést dobrý život, ale pěkně mluvit.
Tito lidé v pravdě nesejí Mou setbu, protože se nestarají o vykořeňování neřestí a sázení ctností. Sami totiž nevytrhali trní ze své zahrady, a proto neusilují o to, aby ho vytrhali ze zahrady bližního. Mají potěšení jen v krášlení svých těl a cel a v zapřádání hovoru při procházkách městem. Stává se jim totéž, co rybám, které jsou příliš dlouho na suchu: umírají. To samé platí o tomto druhu řeholníků, kteří vedou prázdný a nečestný život: tak dlouho se zdržují mimo svou celu, že nakonec zemřou. Opouštějí celu, která by se měla stát jejich nebem,1 a vyhledávají domy příbuzných jiných světských osob, aby se zalíbili svým ničemným podřízeným nebo zkaženým představeným, kteří je nedokážou držet na uzdě a jako ničemní pastýři se nestarají, zda jejich spolubratr neupadl do rukou zlého ducha; dokonce ho tam někdy sami vrhnou. Přestože o nich vědí, že to jsou vtělení ďáblové, nechávají je někdy přecházet z jednoho kláštera do druhého, kde jsou další vtělení ďáblové, aby se dál navzájem kazili vychytralými lstmi. Zlí duchové se skrývají pod zdáním zbožnosti, které však dlouho nevydrží, protože žijí chtíčem a ničemnostmi, a proto se ovoce jejich "zbožnosti" záhy projeví: jako první rozpuknou páchnoucí květy nečestných myšlenek a hnijící listy slov, potom začnou hanebným způsobem uspokojovat své touhy. Jejich viditelnými plody, a ty to víš, protožes je už viděla, jsou děti. Často zajdou až tak daleko, že ten či onen zanechá řeholního života. Muž, aby se stal ničemníkem, žena, aby se stala nevěstkou.
Příčinou všech těchto a mnoha dalších špatností jsou představení, neboť nedbali o svého podřízeného, naopak mu dopřávali volnost a tvářili se, že jeho slabosti nevidí. A protože podřízený nenalezl zalíbení v životě uvnitř cely, pro vinu obou přišla smrt. Tvůj jazyk by nedokázal vypovědět, kolika chybami a kolika hanebnými způsoby Mě urážejí. Stali se zbraněmi ďábla a svým zápachem otravují vše uvnitř i venku: venku světské osoby a uvnitř spolubratry. Postrádají lásku k bratřím, a proto si každý z nich myslí, že je největší, a každý usiluje o majetek. Tak porušují přikázání a slib, který složili.
Zavázali se, že budou dodržovat řeholi, nicméně o ni nedbají a jako vlci lačnící po beráncích se vysmívají dobrým řeholníkům, kteří řeholi dodržovat chtějí. Tito ničemníci se totiž domnívají, že pronásledováním, posměšky a výsměchem zakryjí své vlastní chyby, ale tím je naopak ještě víc odhalují. Tak velmi poškodili zahrady svatého náboženství, které jsou samy o sobě svaté, stvořené a založené Duchem Svatým! Žádný řeholní řád nemůže být sám o sobě zkažený nebo špatný kvůli neřesti některého z jeho členů: proto ten, kdo chce do nějakého řádu vstoupit, nesmí hledět na ty, kdo se dopouštějí chyb, ale má plout v náruči řádu, který nemocný není a nemůže ochabnout, a má dodržovat jeho řeholi až do smrti.
Kolik zla však v těchto zahradách svatého náboženství způsobili představení, kteří nenapravují své špatné podřízené! Špatní lidé totiž považují za provinilce ty, kdo chtějí upřímně poslouchat, neboť se nepřizpůsobují jejich mravům a nedodržují jejich ceremonie a nehledí na ně vlídně světským pohledem, aby zakryli své viny. Tito lidé porušují první slib poslušnosti, spočívající v dodržování řehole: o této poslušnosti se zmíním později při jiné příležitosti.
Skládají také slib chudoby a zdrženlivosti. Ale jak tento slib plní? Pohleď na statky a množství peněz, které si pro sebe vyhrazují, jako by se jich netýkala vzájemná láska, spočívající ve sdílení časných a duchovních statků s bratry, jak to vyžaduje řád lásky a jejich řehole. Chtějí vykrmovat jen sebe a svá zvířata; tak jedno zvíře živí druhé, zatímco jeho ubohý bratr umírá zimou a hladem. A protože je nasycen dobrým jídlem, na svého bratra nemyslí a ani se s ním nechce setkat u skromného jídla v refektáři. Jeho radostí je setrvat tam, kde si může masem naplnit břich a uspokojit svůj mlsný jazyk.
Takovému člověku se nedaří dodržovat třetí slib, totiž slib zdrženlivosti; plný břich se nepřátelí s čistou myslí, působí naopak nezřízenou horlivost a vede ke chtíči, takže člověk přechází od jednoho zla k druhému. Velké zlo je způsobeno samotnou skutečností, že tito lidé vlastní statky, protože kdyby neměli co utrácet, nežili by tak nespořádaně a nepěstovali by podivná přátelství. Když totiž člověk nemá co darovat, neudrží si ani lásku, ani přátelství založené na darech a zálibě a na potěšení v jejich výměně, které jsou opakem přátelství založeného na dokonalé lásce.
Do takové bídy upadli kvůli svým chybám tito ničemníci, které jsem povýšil k tak velké důstojnosti! Z chóru prchají, jako by byl otrávený, a pokud v něm setrvají, pozvedají hlas, ale jejich srdce je ode Mne daleko. K oltářnímu stolu přistupují ze zvyku, bez jakékoli vnitřní přípravy, jako by se jednalo o světský stůl.
Všechny tyto špatnosti a mnoho dalších, jimiž nechci dál mořit tvůj sluch, plynou z chyb špatných pastýřů, kteří nenapravují ani netrestají chyby podřízených a nepečují horlivě o dodržování řehole, neboť ji nedodržují ani oni sami. Spíše ochotně vloží břemeno velkých závazků na hlavy těch, kdo poslouchají, a budou je trestat za viny, jichž se nedopustili. Jednají tak proto, že z nich nezáří perla spravedlnosti, nýbrž nespravedlnost. Proto rozhodují nespravedlivě: tomu, kdo zasluhuje milost a vlídnost, udělují pokání a chovají se k němu nenávistně; a těm, kdo jsou jako oni sami ďáblovými údy, věnují zalíbení, potěšení a pocty a svěřují jim důležité úřady řádu. Žijí jako slepí, a proto slepě rozdělují úkoly a řídí podřízené. A pakliže se nenapraví, dojdou ve své slepotě až do temnot věčné záhuby a Mně, Nejvyššímu Soudci, se budou muset zodpovídat za duše svých podřízených: jestliže nebudou mít co přičíst k svému dobru, dostane se jim ode Mne spravedlivě toho, co zasluhují.