Svatá Kateřina Sienská:
Dialog s Boží Prozřetelností
Nejmilejší dcero, jako jsou výtečné kvality těch prvních, tak je velká ubohost ničemníků, o nichž jsem mluvil. Jak hrůzná a temná je jejich smrt! Na prahu smrti jim totiž zlí duchové ukazují jejich vinu v tak strašných a temných barvách a zjevují jim svou podobu - ty víš, jak je hrozná že by si onen ničemník raději zvolil všechny tresty, které by v tomto životě mohl protrpět, jen aby na ně nemusel ani pohlédnout. Ba co víc: znovu se probouzí jeho svědomí, které ho začne strašným způsobem sužovat. Nezřízená potěšení a smyslnost - jíž se stal otrokem on i jeho rozum - ho hrozným způsobem obviňují, protože nyní zná pravdu o tom, co dosud nevěděl, takže kvůli své chybě propadá hlubokému zmatku. To proto, že svůj život prožil jako nevěřící a Mně nevěrný -sebeláska mu totiž zamlžila zřítelnici světla nejsvětější víry - a zlý duch ho právě jeho nevěrností trýzní.
Jak těžký je tento boj! Ocitá se v něm totiž beze zbraní: nemá zbraň citu lásky, neboť o všechen přišel, když se stal nástrojem zlého ducha. Takoví lidé nemají ani nadpřirozené světlo, ani světlo moudrosti; moudrosti nerozuměli, protože jim rohy pýchy nedovolily poznat sladkost její mízy. Proto nyní v tomto velkém boji nevědí, kam se obrátit o pomoc. Neposilovali svou naději, neboť nedoufali ani ve Mne, ani v Krev, jejímiž správci jsem je ustanovil, nýbrž důvěřovali v sebe a své úřady a ve světské radovánky. Tito ničemní vtělení ďáblové neviděli, že jim každá věc byla jen propůjčena a že Mi jako velcí dlužníci měli složit účty. A nyní se ocitají nazí a bez ctností, a kamkoli se podívají, nacházejí jen výčitky a velký zmatek.
Jeho svědomí ho obviňuje z nespravedlnosti, jíž se během svého života tento člověk stále dopouštěl, takže se všechny jeho touhy upřou ke spravedlnosti. Ujišťuji tě, že jeho zmatek a zahanbení je veliké, a pokud si takoví lidé v životě zvykli doufat v Mé Milosrdenství (přestože je tato naděje kvůli jejich chybám velkou nadutostí, neboť naděje toho, kdo se dopustí urážky a doufá v milosrdenství, je spíš nadutostí) a vzali je nějak na vědomí, mohou ulevit svému svědomí ve svaté zpovědi, když dojdou na práh smrti a poznají své viny. Je z nich sňata nadutost, která tak přestává urážet, a zůstává milosrdenství. S ním se mohou znovu upnout k naději, pakliže si to přejí. Kdyby tomu tak nebylo, nikdo by neušel zoufalství; a se zoufalstvím by se připojil ke zlým duchům ve věčném zatracení.
Mé Milosrdenství jim za života uděluje naději v samo sebe, aby rostli v lásce a úctě k Mé Dobrotivosti, nikoli proto, aby Mě s ní uráželi. Oni s ní však činí pravý opak: s nadějí v Mé Milosrdenství Mě urážejí. Přesto jim naději v Své Milosrdenství uchovávám, aby se měli čeho zachytit, až dojdou na práh smrti, a aby zcela nepropadli výčitkám a nepodlehli zoufalství. Tento poslední hřích zoufalství Mi je totiž mnohem odpornější a působí jim větší újmu než všechny ostatní špatnosti, kterých se dopustili. Je pro ně škodlivější a Mně odpornější proto, že ostatních hříchů se člověk dopouští proto, že nějakým způsobem těší jeho smyslnost, a někdy se za ně kaje, ba dokonce se může kát takovým způsobem, že se mu za jeho pokání může dostat milosrdenství. Ale k hříchu zoufalství ho nenutká žádná slabost, neboť v něm nenachází nic přitažlivého, naopak jen nesnesitelnou trýzeň. Zoufalstvím zneuctívá Mé Milosrdenství, neboť svou vinu činí větší než Mé Milosrdenství a Dobrotivost. Proto když tomuto hříchu podlehne, nekaje se, jak by měl, a necítí bolest nad urážkou, které se vůči Mně dopustil, a pokud něčeho lituje, je to újma, kterou mu tento hřích způsobil, nikoli Moje urážka, a v takovém případě obdrží věčnou záhubu.
Na tom vidíš, že tento jediný hřích zavede člověka do pekla, kde ho spolu s tímto hříchem mučí i všechny ostatní, kterých se dopustil. Kdyby nad ním pocítil lítost a kál se za urážku, kterou Mi způsobil, kdyby doufal v Mé Milosrdenství, nalezl by je. Mé Milosrdenství je totiž neporovnatelně větší než všechny hříchy, kterých se jen tvor může dopustit, a proto Mě tolik mrzí, že lidé považují za větší své viny. Tento hřích jim nebude odpuštěn ani tady, ani tam.
Chtěl bych, aby v okamžik smrti, po ničemně stráveném životě, kdy je Mi tolik líto jejich zoufalství, získali naději v Mé Milosrdenství. Proto je během jejich života sladce klamu - takže v Mé Milosrdenství chovají velkou naději -, aby se jí důkladně prosytili a aby je neopouštěla, až dospějí na práh smrti a uslyší tvrdé výčitky, protože by se této naděje jistě vzdali, kdyby se jí předtím tak dlouho neposilovali.
To všechno jim uděluje žár a neprobádatelná Hlubina Mé Lásky. Protože však Mé Milosrdenství užívali v temnotě sebelásky, původu všech vin, nevědí, jaké je doopravdy; proto je jim milosrdenství, tak jak je ve svém cítění přijali, připočteno za nadutost. To je další výčitka, kterou proti nim v přítomnosti zlých duchů vznáší jejich svědomí: vyčítá jim, že v době, kdy se těšili z hojnosti Mého Milosrdenství, ve které přece doufali, měli rozvíjet lásku k bližnímu a lásku ke ctnostem, a měli ji tedy strávit ctnostně, protože jsem jim ji udělil z lásky. Oni Mě však hanebně uráželi, i když v tomto čase tolik doufali v Mé Milosrdenství.
Jsi zaslepenější než slepec! Zakopals perlu a talent, které jsem ti vložil do rukou, abys jimi obohatil svou duši: tys však ve své nadutosti odmítl konat Moji Vůli a zahrabals je do bahna své nezřízené sebelásky, která ti nyní přináší plody smrti.1