Svatá Kateřina Sienská:
Dialog s Boží Prozřetelností
Jak má tedy jednat ten, kdo chce vstoupit do dokonalé zvláštní poslušnosti? Ve světle nejsvětější víry; v něm pochopí, že je třeba zabít svou vlastní vůli nožem nenávisti ke každé své smyslné vášni a přijmout nevěstu, kterou mu dává láska: tou nevěstou je pravá a ochotná poslušnost, spolu se svou sestrou trpělivostí a chůvou, jíž je pokora. Kdyby tuto chůvu nepřijal, poslušnost by zemřela hladem, protože poslušnost záhy zahyne v duši, které schází tato malá ctnost pokory.
Pokora však není sama, má služebnici - pohrdání světem a sebou, díky němuž se duše považuje za nepatrnou: nevyhledává pocty, ale hanbu. Takto umrtven musí být ten, kdo se vydává na loď řádu, dosáhl-li vhodného věku; ale ať na ni vstoupí jakýmkoli způsobem - říkal jsem ti přece, že si lidi povolávám různými způsoby -, musí si získat a uchovat tuto dokonalost: s velkodušnou ochotou se má chopit klíče poslušnosti řádu, který mu otevře dvířka do Nebe. Hmotná brána má dvířka a tato dvířka mají lidé otevřít. Poté co si velkým klíčem běžné poslušnosti odemkli nebeskou bránu, jak jsem ti řekl, mají nyní použít menší klíč, který patří k úzkým a nízkým dvířkům. Tato dvířka nestojí samostatně, ale souvisejí s branou, jak tomu u bran bývá. A jakmile tento klíč jednou uchopí, nikdy ho nesmí zahodit, ale musejí ho mít stále u sebe.
Ti, kdo jsou opravdu poslušní, ve světle víry viděli, že těmito dvířky s nákladem bohatství a břemenem své vůle neprojdou, ledaže by je to stálo velké úsilí a někdy i život, a že jimi neprojdou ani se vztyčenou hlavou, jinak si ji chtě nechtě rozbijí, a jsou nuceni bolestí hlavu sklonit. Proto odhazují náklad bohatství a své vůle a dodržují slib dobrovolné chudoby; ve světle svaté víry totiž vidí, do jaké záhuby by upadli: porušili by poslušnost, kdyby nedodrželi slib dobrovolné chudoby, k němuž se zavázali.
Pyšní lidé přicházejí se vztyčenou hlavou své vlastní vůle, a i když občas bývají přinuceni poslechnout, nesklánějí pokorně hlavu, ale jdou ve své pýše dál a hlavu skloní teprve násilím. A tato rána rozbíjí vůli hlavu, když nakonec poslechnou s nelibostí vůči řádu a představenému.
Postupně pak upadají do dalších hříchů, neboť ten, kdo neuspořádal své touhy a nezbavil se časných statků, zapřádá mnoho hovorů a nachází mnoho přátel, kteří ho však milují jen pro svůj prospěch. Od hovorů pak přecházejí k přátelství vyhrazenému určitým lidem a svému tělu neustále dopřávají rozkoše, protože nemají chůvu pokory ani její sestru umrtvování, a proto setrvávají v zalíbení v sobě, žijí v bohatství a slastech, ne jako řeholníci, nýbrž jako páni, nebdí a nemodlí se. Pro tyto věci a pro mnoho dalších, které se jim stávají nebo které činí, protože mají z čeho utrácet - kdyby totiž neměli co utrácet, nestalo by se to -, upadají do tělesného nebo duchovního bahna. A pokud se ho někdy ze studu nebo z nedostatku příležitosti zdrží tělesně, nezdrží se ho v duši: bez bdění a modliteb si totiž člověk přivyklý hovorům, tělesným slastem a nezřízenému jídlu nedokáže udržet neposkvrněnou mysl.
Proto člověk, který je dokonale poslušný, ve světle víry již zdaleka vidí zlo a újmu, kterou by mu přineslo vlastnictví časných statků a cesta s břemenem jeho vlastní vůle. A také dobře vidí, že se mu vyplatí těmito dvířky projít, ale že by jimi neprošel živ, kdyby si je neodemkl klíčem poslušnosti. Proto jsem ti říkal, že jimi musí projít v každém případě, a tak tomu také je. Pokud nevystoupí z lodě řádu, bude muset chtě nechtě projít úžinou poslušnosti vůči představenému.
Dokonale poslušný člověk se proto pozvedá nad sebe samého a ovládá svou smyslnost. Když se s živou vírou pozvedne nad své city, staví k domu své duše hlídku nenávisti, která bude zahánět nepřítele, jímž je sebeláska, neboť nechce, aby byla uražena jeho nevěsta poslušnost, kterou mu dala její matka láska a s níž se zasnoubil prstenem víry. Proto od ní odhání nepřítele a nechává vstoupit její družku a chůvu. Nenávist vyhnala nepřítele a láska k poslušnosti přivádí ty, kdo milují nevěstu poslušnost: to jsou pravé a skutečné ctnosti, zvyklosti a observance řádu. Tak tato milá nevěsta vstupuje do duše se sestrou trpělivostí a chůvou pokorou, v doprovodu umrtvování a nelibostí nad sebou. Jakmile vstoupí, v duši se rozhostí klid a pokoj, neboť vyhnala své nepřátele. Setrvává v zahradě pravé zdrženlivosti, kde jí svítí jako slunce světlo intelektu, jehož zřítelnicí je víra a předmětem Má Pravda, neboť jeho cílem je pravda. V poslušnosti spočívá oheň, který zahřívá ji a všechny její družky a služebnice, protože poslušný člověk s ohněm lásky zachovává všechna pravidla řádu.
Jací nepřátelé zůstávají před zahradou? Prvním je sebeláska rodící pýchu, nepřítel lásky a pokory; druhým je netrpělivost, která je nepřítelem trpělivosti; potom neposlušnost, která se protiví pravé poslušnosti, a nevěra popírající víru. Ani nadutost a důvěra v sebe se neshodnou s pravou nadějí, kterou má duše vkládat do Mne. A dalšími nepřáteli jsou také nespravedlnost, která se neshodne se spravedlností, hloupost, která odmítá prozíravost, a nezřízenost, která se nesnese s umírněností, stejně jako se neshodne překračování zvyklostí řádu s jejich dodržováním ani zlé řeči těch, kdo žijí ničemně, s bratrskými rozmluvami.
Toto jsou její zavilí nepřátelé: stojí tu hněv proti vlídnosti, krutost proti milosrdenství, zuřivost proti dobrotivosti, nenávist proti lásce ke ctnostem, necudnost proti čistotě, nedbalost proti horlivosti, nevědomost proti poznání a zahálčivý spánek proti bdění a vytrvalé modlitbě.
A protože poslušný člověk ve světle víry spatřil a poznal všechny tyto své nepřátele, kteří by zneuctili jeho nevěstu, svatou poslušnost, vyslal nenávist, aby je zahnala, a lásku, aby vpustila přátele. Tak nenávist svým nožem zabila jeho vlastní zvrácenou vůli, kterou posilovala sebeláska a z níž se rodili všichni tito nepřátelé pravé poslušnosti. Poté co poslušný člověk srazil hlavu prvnímu z nepřátel, který dával život všem ostatním, získává svobodu a pokoj a nenachází žádné další překážky. Není nikoho, kdo by se mu postavil, protože se sám zbavil toho, co ho rozhořčovalo a zachmuřovalo.
Kdo může vést boj proti tomu, kdo je poslušný? Nepřemohou ho urážky, protože je trpělivý, a trpělivost je sestrou poslušnosti.
Mohou ho snad tížit předpisy řádu? Vůbec ne, protože umrtvil svou vůli a nesoudí a nekritizuje vůli svého představeného, ale světlem víry v něm vidí Mou Vůli, věří, že Má Slitovnost mu tyto příkazy uděluje nebo je ruší, podle toho, co je zapotřebí k jeho spáse: jak tomu opravdu také je. Vadí mu snad nebo se mu protiví malé a velmi skromné úkoly dané řádem, nebo snášení posměšků a výčitek, výsměchu a hrubostí, které mu často bývají určeny a řečeny, nebo to, že je považován za nicotného? Jistě ne, protože pojal lásku k umrtvování sebe samého: on sám je prvním, kdo k sobě s dokonalou nenávistí pociťuje nelibost; naopak v trpělivosti se těší, radostně a vesele jásá se svou nevěstou pravou pokorou. Zármutek mu tedy působí jedině urážky, kterých se někdo dopustí vůči Mně, jeho Stvořiteli.
Stýká se s těmi, kdo Mě opravdu milují, a i když hovoří s jinými, kteří se vzdálili od Mé Vůle, jistě to nečiní proto, aby následoval jejich viny, ale aby je vytáhl z jejich bídy: z bratrské lásky by jim totiž chtěl dát účast na dobru, které v sobě chová, neboť ví, že kdyby kromě něj zachovávalo řád mnoho dalších lidí, dostalo by se Mému Jménu větší slávy a chvály. Proto se snaží přivábit řeholníky a světské lidi slovem a modlitbou: všemi jemu dostupnými způsoby usiluje o to, aby je vyvedl z temnot smrtelného hříchu. Takže rozmluvy opravdu poslušného člověka jak se spravedlivými, tak s hříšníky jsou dobré a dokonalé díky uspořádanému citu jeho lásky.
Svou celu činí nebem, se zalíbením ke Mně promlouvá a hovoří s citem lásky se Mnou, Nejvyšším a Věčným Otcem, a před zahálkou prchá pokornou a vytrvalou modlitbou. A když ho v cele přemohou myšlenky zlého ducha, neposadí se na lůžko netečnosti a neobejme se se zahálkou ani nezačne rozumem zkoumat myšlenky, které se mu honí v srdci, ani neposkytuje sluchu svým názorům, ale utíká před zahálkou, pozvedne se nad sebe s nenávistí k vášním svého citu a s pravou trpělivostí a pokorou odejde a snáší břemeno tížící jeho mysl, odolává bděním a pokornou modlitbou a bdí se zrakem intelektu upřeným na Mne: ve světle víry totiž vidí, že Já jsem ten, který přichází na pomoc a který mu může, umí a chce pomáhat, že rozevírám náruč Své Dobrotivosti a že to všechno dopouštím proto, aby horlivěji utíkal od sebe ke Mně. A jestliže mu připadá, že z velké námahy a duchovní tmy chřadne jeho vnitřní modlitba, chápe se hlasité modlitby nebo tělesného cvičení, aby jejich prostřednictvím uprchl zahálce. Hledí na Mě se světlem víry, že mu tyto prostředky uděluji z lásky, a odhaluje tak hlavu pravé pokory, neboť se považuje za nehodného duchovního klidu a pokoje jako ostatní Boží služebníci, ale naopak za hodného bolestí. A protože se nenávistí a obviňováním již pokořil ve své mysli, zdá se mu, že trestů ještě není dost; přitom mu však nechybí naděje v Mou Prozřetelnost, naopak s vírou a klíčem poslušnosti překonává toto rozbouřené moře a pevně stojí na lodi řádu. Takto přebývá ve své cele a prchá před jakoukoli podobou zahálky, jak jsem ti říkal.
Poslušný člověk chce vstoupit do chóru jako první a odejít jako poslední. A když zjistí, že některý spolubratr je poslušnější a horlivější než on, zmocní se ho svatá soupeřivost a snaží se mu tuto ctnost ukrást, netouží však po tom, aby v tom druhém tato ctnost povadla. Kdyby po tom toužil, ihned by se odloučil od lásky k bližnímu.
Poslušný člověk neopouští refektář, naopak ho stále navštěvuje a těší ho pobývat u stolu s chudými spolubratřími. A na znamení, že ho to opravdu těší, aby neměl důvod k pobývání venku, zbaví se všech časných statků a dokonale dodržuje slib chudoby; natolik dokonale, že tělesné potřeby snáší s určitou lítostí. Jeho cela voní chudobou, nikoli bohatými výšivkami: nikterak se nebojí, že by ho mohl okrást zloděj nebo že by mu rez či moli zničili oděv.1 A jestliže něco obdrží darem, nesnaží se to uschovat, ale štědře se o to rozdělí se spolubratry. Nemyslí totiž na zítřek, ale stará se o potřeby dnešního dne a má na mysli jen Nebeské Království2 a co nejvěrnější zachovávání pravé poslušnosti. A protože pravou poslušnost lze nejlépe dodržovat na cestě pokory, podřizuje se malému stejně jako velkému, chudému jako bohatému, a stává se služebníkem všech, nikdy neodmítne žádnou práci a všem slouží s láskou. Poslušný člověk nechce zachovávat poslušnost po svém ani si sám vybírat čas a místo, ale poslouchá způsob daný řádem a představeným.
Nic z toho nepůsobí poslušnému člověku bolest nebo tíživou mysl. S tímto klíčem v ruce prochází úzkými dvířky řádu lehce a bez námahy, protože zachovával a zachovává slib dobrovolné chudoby, pravé zdrženlivosti a dokonalé poslušnosti. Osvobodil se od namyšlenosti pýchy a pokorně sklonil hlavu, proto si ji nerozbije netrpělivostí, naopak: je totiž trpělivý s neochvějností a ustavičnou vytrvalostí, které jsou přítelkyněmi poslušnosti. Dotírání zlých duchů překonává umrtvováním svého těla, které zbavuje všeho potěšení a pohodlí a odívá do prací řádu s vírou a bez nevole. Jako dítě, které nevzpomíná na políčky nebo urážky od otce, tak si toto dítě nechce pamatovat urážky, namáhavé práce nebo jakoukoli ránu obdrženou v řádu od představeného, ale když je volán, pokorně se k němu vrací, nepěstuje v sobě cit nenávisti, hněvu nebo zášti, ale jde s velkou ochotou a vlídností.
Tyto děti mínila Má Pravda, když se učedníci mezi sebou dohadovali, kdo z nich je největší, a řekla: "Nechte maličké, ať ke mně přijdou, protože jim náleží nebeské království; a kdo se nepokoří jako toto dítě a nebude jako ono, nevstoupí do nebeského království."3 Protože kdo se poníží, bude povýšen, a kdo se povýší, bude ponížen4 - i to řekla Moje Pravda.
Takže je spravedlivé, že Nejvyšší a Věčný Otec povýšil tyto maličké. Z lásky se pokořili a s pravou a svatou poslušností se podrobili řeholi a představenému, aniž by se jim vzpírali. Budou za svou námahu odměněni spolu s občany blaženého života a dokonce už v tomto smrtelném životě zakusí život věčný.