Svatá Kateřina Sienská:
Dialog s Boží Prozřetelností
V nich se naplňuje slovo sladkého a láskyplného Slova, Mého Jednorozeného Syna, když odpověděl Petrovi, který se ho ptal: "Mistře, z lásky k tobě jsme všechno opustili a vydali jsme se tě následovat: co nám tedy dáš?" Moje Pravda mu odpověděla: "Dám vám stokrát víc a budete mít věčný život."1 Jako by tím Má Pravda chtěla říct: učinil jsi dobře, Petře, protože není jiný způsob, jímž bys Mě mohl následovat, a proto ti v tomto životě dám stokrát víc. A v čem, Moje nejmilejší dceruško, spočívá toto "stokrát víc", po němž následuje věčný život? Co tím Má Pravda mínila? Snad časné statky? Ty zrovna ne, přestože tomu, kdo je štědrý, někdy časné statky rozmnožím. Těm, kteří dávají svou vlastní vůli, a ta je jen jedna, ji vracím stonásobně.
Proč právě stonásobně? Protože sto je dokonalé číslo; nic k němu nemůžeš přidat, ledaže bys začala znovu od jednotky. Totéž platí o lásce, která je ze všech ctností nejdokonalejší: když ji totiž máš, nemůžeš už stoupat k dokonalejší ctnosti. I když začneš od sebepoznání a vypočítáš stovky svých zásluh, stejně se pokaždé musíš vrátit k číslu sto. To je ono stokrát víc, které je dáno těm, kteří obětují jednotku své vůle, ať v běžné nebo úzce pojaté poslušnosti; a s tímto stem máte věčný život, protože jen láska vstupuje do věčného života jako paní a nese si plody všech ostatních ctností - které spočívají mimo ni - do Mne, nekončícího Života, v němž tyto duše okoušejí věčný život: ten věčný život jsem totiž Já. Do věčného života nevystoupí víra, neboť kdo jej má, z přímé zkušenosti a podstatně vlastní to, v co dříve jen věřil; nevystoupí do něj ani naděje, neboť duše nyní vlastní vše, v co doufala, a totéž platí i o všech ostatních ctnostech. Jedině láska do něj vstoupí jako královna a vlastní Mne, svého Pána.
Tak vidíš, že tyto děti obdrží stokrát víc, protože samy dávaly, a spolu s tím i věčný život, neboť přijaly Oheň Mé Božské Lásky znázorněný číslem sto, jak jsem ti řekl. A protože ode Mě tuto odměnu obdržely, setrvávají v obdivuhodné veselosti srdce, neboť do lásky nepronikne žádný smutek, ale jen velká radost: činí srdce velkomyslným a vstřícným a odnímá mu veškerou dvojakost a tvrdost. Duše zraněná touto sladkou jiskrou se svým vzhledem a slovy neodlišuje od svého srdce; neslouží bližnímu a nechová se k němu s postranními úmysly, protože je všem tvorům otevřená. Proto duše, která má lásku, nikdy netrpí a nezná smutek zkroušenosti; stejně jako nezapomíná na poslušnost, ale zůstává poslušná až do smrti.