Svatá Kateřina Sienská:
Dialog s Boží Prozřetelností
Ničemný neposlušný člověk se chová právě naopak, neboť v lodi řádu přebývá s takovým znechucením nad sebou a ostatními, že již v tomto životě okouší závdavek pekla. Je stále smutný, ve stavu duchovního zmatku, a svědomí ho ustavičně popichuje, nenachází zalíbení ani v řádu, ani v představeném a nemůže vystát ani sám sebe. Pohleď, dcero, jak vypadá ten, kdo ztratil klíč poslušnosti řádu a stává se otrokem neposlušnosti, která ho ovládne spolu se svou družkou netrpělivostí, již živí pýcha a zalíbení v sobě samém. Tato pýcha je dcerou sebelásky. Proto se pro něj všechno stává opakem toho, co jsem ti popsal u pravé poslušnosti. Jak by tento ničemník mohl zakoušet něco jiného než znechucení, když odhodil lásku? Měl by se přinutit a sklonit hlavu své vůle, ale pýcha mu ji drží stále zpříma. Každé hnutí jeho vůle je v rozporu s vůlí řádu. Řád mu přikazuje poslušnost, ale on dává přednost neposlušnosti; řád mu přikazuje dobrovolnou chudobu, ale ty, protože jsi neposlušný, před ní utíkáš a dovoluješ si vlastnit věci a toužit po bohatství; řád vyžaduje zdrženlivost a čistotu, ale ty chceš nestoudnost.
Přestoupením těchto tří slibů řeholník podléhá záhubě a tak ničemným vinám, že přestává vypadat jako řeholník, ale má vzhled vtěleného ďábla, jak jsem ti, Má dcero, již podrobně vysvětloval.1 Neopomenu ti však popsat některé z klamů, jimž takoví lidé podléhají, a plodů, které sklízejí ze své neposlušnosti: to proto, abys mohla poslušnost chválit a oslavovat.
Tento ničemník upadá do léčky sebelásky, protože zrak jeho intelektu s mrtvou vírou spočinul na rozkoších jeho smyslnosti a na světských věcech. Opustil svět tělem, ale ponechal v něm své city. A protože mu poslušnost připadá namáhavá, zdá se mu, že se této námaze vyhne neposlušností, a tak zabředá do mnohem větší námahy, neboť stejně musí poslechnout, ať z nutnosti či z lásky. Bylo by pro něj lepší a snazší, kdyby poslechl z lásky, než aby k tomu byl přinucen.
Jak moc se nechal oklamat! A přece mu tuto léčku neklade nikdo jiný než on sám. Chce se líbit sobě, ale nakonec je sám sobě protivný, protože se mu nelíbí činy, které koná, a dělá je jenom z poslušnosti. Touží setrvávat ve velké slasti a zařídit si tento život tak, aby nikdy neskončil, ale řád chce, aby byl v tomto světě poutníkem: a také mu ustavičně ukazuje, že je tu jen na cestě, protože když se na nějakém místě pěkně usadí, neboť se mu zalíbilo a působí mu potěšení, hned je poslán na jiné, a tato změna mu působí utrpení, neboť jeho vůle žije jen z odporu.
A jestliže neuposlechne, musí být kázeňsky potrestán a snášet trest stanovený řádem, a tak žije v ustavičném soužení.
Vidíš tedy, jak této léčce podléhá: chtěl utéct před bolestmi, ale zapadne do nich až po uši, protože mu jeho slepota nedovoluje spatřit cestu pravé poslušnosti, která je cestou pravdy, vytyčenou poslušným Beránkem, Mým Jednorozeným Synem, který snímá veškerou bolest. Proto se neposlušný člověk dál ubírá cestou lži, namlouvá si, že na ní potká rozkoše, ale nachází jen bolesti a hořkost. Kdo že ho po ní vede? Láska, kterou chová k neposlušnosti pro svou sobeckou zálibu.
Jako bláhový chce plout po tomto rozbouřeném moři jen s pomocí svých paží, s důvěrou ve své ubohé poznání, a odmítá plout v náruči řádu a svého představeného. Tělem možná na lodi řádu je, ale jistě ne duší, protože jeho touha z ní už dávno uprchla, neboť nezachovává ani příkazy, ani zvyky svého řádu, ani tři sliby, k jejichž dodržování se zavázal při vyslovení věčných slibů. Je tedy na rozbouřeném moři, bičovaném velmi nebezpečným větrem, který vane proti směru lodi. A na lodi visí jenom za oděv, neboť nosí hábit jen navenek, ale ne v srdci.
Takový člověk není řeholník, ale člověk za řeholníka převlečený; není dokonce ani člověk, je jím jen zdánlivě, ve skutečnosti je totiž kvůli svému životu horší než zvíře. Nevidí, že je pro něj obtížnější plavat sám než se nechat nést někým jiným: kdyby se mu přihodilo, že v okamžik příchodu smrti bude od své lodi odtržen, nemá žádnou možnost nápravy. Ale on nic z toho nevidí, protože se v mraku sebelásky, z níž se zrodila jeho neposlušnost, zbavil světla, takže nevidí svou vlastní bídu. A tak se bídně klame.
Jaké ovoce ponese strom tohoto ničemníka? Ovoce smrti, protože kořen jeho citu tkví v pýše pocházející ze zalíbení v sobě samém a ze sebelásky. Proto i vše, co z něj vyrůstá, je nakažené. Květy i listy i plody i větve, celý strom je zkažený. Zkažené jsou i tři větve tohoto stromu: poslušnost, chudoba, zdrženlivost; vyrůstají totiž z kmene citu, avšak cit toho člověka má špatné kořeny, jak jsem ti říkal. Listy tohoto stromu, totiž jeho slova, jsou tak zkažené, že by se nehodily ani do úst odbojného světského člověka. A pokud má hlásat Mé Slovo, možná bude působit elegantně, ale nebude upřímný, neboť jeho cílem není pást duše semenem tohoto Mého Slova, ale jenom dobře zapůsobit.
Jestliže se pak podíváš na květy tohoto stromu, zjistíš, že páchnou, neboť jsou to rozličné myšlenky, které ochotně přijímá, neboť mu působí potěšení a rozkoš, a nevyhýbá se místům ani cestám, po nichž přicházejí. Dokonce je vyhledává a končí v hříchu; proto je jeho smrtonosným plodem hřích: odnímá mu totiž život v milosti a působí mu věčnou smrt. A jak ošklivý zápach vydává plod, který z květu tohoto stromu vzejde? Vydává pach neposlušnosti: má v srdci úmysl ve zlém soudit vůli svého představeného, a tak šíří nestoudnost, a má zálibu v rozhovorech předstírajících zbožnost.
Ničemníku! Copak nevidíš, že ti výmluvy na zbožnost přinesou kupu dětí? To je dílo tvé neposlušnosti. Nezvolil sis za děti ctnosti jako člověk, který je opravdu poslušný! On se totiž, Má dcero, snaží podvést představeného a zapírá, po čem jeho ničemná vůle touží, a zahaluje se listy lichotivých nebo tvrdých slov a je vůči němu neuctivý nebo ho dokonce obviňuje. A nesnáší spolubratra a nestrpí jediné slůvko výčitky, kterou by proti němu někdo vznesl; ihned vytáhne jedovatý plod netrpělivosti, hněvu a nenávisti k bratru a ve zlém přijímá to, co mu bratr řekl pro jeho dobro; takto pohoršený žije ve zkroušenosti duše i těla. Proč se mu spolubratr tolik protiví? Protože má sám v sobě smyslné zalíbení.
Vyhýbá se cele, jako by v ní byl jed, neboť opustil celu sebepoznání a došel až k neposlušnosti: proto kolem sebe nesnese zdi své cely.
Nechce se objevit v refektáři, neboť ho považuje za nepřítele, dokud má co utrácet: a až mu peníze dojdou, vstoupí do něj jen z nutnosti. Velmi dobře činí ti poslušní lidé, kteří chtějí zachovávat slib chudoby právě proto, aby neměli co utrácet, aby je peníze neodtrhly od lahodného stolu v refektáři, u něhož poslušný člověk sytí duši i tělo zároveň v klidu i pokoji.2 Poslušný člověk se nesnaží sám si prostírat nebo myslet jen na sebe, jako to dělá hanebný člověk, kterému je myšlenka na refektář natolik nepříjemná, že se mu vyhýbá.
I do chóru vždy přichází jako poslední a odchází z něj jako první. A přistupuje ke mně rty, ale srdcem je ode mne daleko.
Jakmile může, uteče z kapituly,3 neboť se bojí pokání; a když do ní vstoupí, je mu jako v táboře úhlavního nepřítele, stydí se a je zmaten v duši: cítí stud a zmatek, které nezakusil, když se vinami smrtelných hříchů poskvrňoval. Jakou to má příčinu? Neposlušnost.
Nekoná ani bdění, ani modlitby, a nejenže nekoná vnitřní modlitbu, ale často zanedbává i oficium, k němuž jsem ho zavázal; nemá bratrskou lásku, protože miluje jen sebe, a to láskou jistě ne hodnou rozumného tvora, ale divokého zvířete. Na jeho hlavu dopadá tolik zla a jeho plody jsou tak bolestné, že bys je svým jazykem nedokázala vypovědět.
Neposlušnosti, která zbavuješ duši všech ctností a odíváš ji do všech neřestí! Bereš duši světlo poslušnosti, odnímáš jí pokoj a přinášíš jí válku, bereš jí život a dáváš smrt! Vytrhuješ duši ze zachovávání řádu a topíš ji v moři, necháváš ji plavat na jejích slabých pažích namísto toho, aby plavala na mohutných pažích řádu. Odíváš ji do veškeré ničemnosti a zabíjíš ji hladem, kradeš jí pokrm zásluhy a poslušnosti. Působíš jí ustavičnou hořkost a zbavuješ ji veškerého potěšení, sladkých a dobrých věcí, a uvrháš ji do všeho zla. V tomto životě jí dáváš nést závdavek mučivých bolestí pekla; a pokud se onen ničemník nenapraví, ještě než se jeho oděv v okamžik smrti od lodě zcela utrhne, odvedeš jeho duši do věčné záhuby ke zlým duchům, kteří spadli z nebe, protože se proti Mně vzbouřili, a propadli se do hlubin pekelných. Totéž se stane tobě, neposlušný člověče, protože ses vzbouřil proti poslušnosti a daleko jsi odhodil tento klíč, jímž sis měl odemknout nebeskou bránu; ty sis však klíčem neposlušnosti odemkl bránu do pekel.