index

Svatá Kateřina Sienská:
Dialog s Boží Prozřetelností


Poslušnost
Poslušnost měřená podle lásky

Zanechal vám ji jako pravidlo a učení, předal vám ji jako klíč, s nímž můžete odemknout bránu, abyste dosáhli cíle, který jsem vám dal. Zanechal vám ji v přikázáních jako běžnou poslušnost, jíž jste zavázáni všichni. A zanechal vám ji také v radách, když vám poradil, co všechno je potřebné k cestě za velkou dokonalostí, na niž se vstupuje úzkými dvířky řeholního řádu, jak jsem ti říkal. A zanechal ji i těm, kdo nejsou v řeholním stavu, nicméně jsou také na lodi dokonalosti: totiž těm, kdo zachovávají dokonalost evangelních rad i mimo řád, kdo odvrhli bohatství a světskou slávu hmotně i duchovně, kdo zachovávají zdrženlivost v panenském stavu, či zbaveni panenství, avšak ve vůni zdrženlivosti. Takoví lidé zachovávají poslušnost, jak jsem ti říkal na jiném místě, když se podřizují nějakému tvoru jako svému průvodci a snaží se ho poslouchat s dokonalou podřízeností až k smrti.

A jestliže se Mě zeptáš, jaká poslušnost je záslužnější: poslušnost těch, kdo jsou v řeholním řádu, nebo těch, kdo jsou mimo něj, odpovím ti, že se záslužnost poslušnosti neměří ani podle činu, ani podle místa, ani podle osoby, jíž je prokazována, to je podle toho, zda je člověk, jemuž je poslušnost prokazována, lepší nebo horší, zda je to světský člověk nebo řeholník; ale pouze podle míry lásky, kterou poslušný člověk má: poslušnost je měřena podle ní.

Skutečně poslušnému člověku totiž neškodí nedokonalost špatného představeného, naopak mu někdy prospívá, protože pronásledováním a břemeny, která na něj představený nerozvážně uvalil obtížnými příkazy, získává ctnost poslušnosti a s ní i ctnost, která je její sestrou: totiž trpělivost. Neuškodí mu ani místo, i když je nedokonalé: říkám nedokonalé, protože řeholní stav je oproti všem ostatním pevnější a jistější. Proto říkám, že ti, kteří používají klíček zvláštní poslušnosti, tedy dodržování evangelních rad, mimo řád, stojí na nedokonalém místě; přesto netvrdím, že by jejich poslušnost byla méně dokonalá nebo méně záslužná, neboť každá poslušnost je stejně jako všechny ostatní ctnosti měřena podle lásky, jak jsem ti říkal.

Je však pravda, že v mnoha dalších věcech je poslušnost v rámci řeholního řádu záslužnější, ať pro slib poslušnosti složený do rukou představeného a pro to, že se v něm nese více břemen, nebo proto, že je poslušnost více zkoušena v řádu než mimo něj, neboť je s tímto jhem spjat každý vnější úkon, a člověk se z něj nemůže vyvléct, kdy ho napadne, aniž by se provinil smrtelným hříchem: k tomuto stavu se totiž vztahují sankce Svaté Církve a byl k němu složen slib.

Pro toho, kdo není v řeholním řádu, je tomu jinak: z lásky k poslušnosti se sám zavázal, ale ne slavným slibem; takže se z něj může zase uvolnit, aniž by se provinil smrtelným hříchem, kdyby k tomu měl oprávněný důvod a neučinil to jen z duchovní slabosti. Ale kdyby se z něj uvolnil svou vinou, nezůstal by bez těžké viny, třebaže by pro něj opuštění úzce vzaté poslušnosti neznamenalo samo o sobě smrtelný hřích.

Víš, jaký je mezi nimi rozdíl? Jako mezi tím, kdo krade cizí věci, a tím, kdo si bere zpět něco, co předtím daroval z lásky, bez úmyslu chtít to zpět, aniž by o tom výslovně uzavřel smlouvu. Ten, který věc daroval, když uzavřel smlouvu řeholními sliby, odevzdal se do rukou představeného a přislíbil, že bude zachovávat poslušnost, zdrženlivost a dobrovolnou chudobu. A představený mu slíbil, že mu dá věčný život, pakliže zůstane poslušný až do smrti.

Proto je poslušnost v řeholním řádu dokonalejší co do místa a způsobu, zatímco poslušnost vně řeholního řádu je méně dokonalá. Ta první je bezpečnější, i v případě pádu je pro podřízeného snazší povstat, protože v něm má větší oporu; poslušnost mimo řeholní řád je méně jistá a méně bezpečná, protože kdyby upadl, snáze otočí hlavu nazpět, protože se necítí být vázán žádným slavným slibem: ve stejné situaci je řeholník do slavných slibů, neboť do té doby se může vyvázat, ale po nich již ne.

Ohledně zásluh jsem ti řekl a opakuji ti, že záleží jenom na míře lásky skutečně poslušného člověka, aby každý člověk v jakémkoli stavu mohl mít dokonalé zásluhy, jestliže je vkládá jen do lásky.

Já povolávám jednoho do toho stavu a druhého do jiného, podle toho, co každý člověk dokáže přijmout. Ale každý je naplněn podle míry své lásky. Jestliže světský člověk miluje více než řeholník, obdrží více, a totéž platí i naopak. A tak je to i se všemi ostatními.

Všechny jsem vás postavil na vinici poslušnosti, abyste na ní různými způsoby pracovali. Každý bude odměněn podle míry lásky, ne podle činů nebo podle doby trvání poslušnosti: jako by ten, kdo přijde dříve, měl obdržet více než ten, kdo přijde později; jak je to řečeno ve Svatém Evangeliu, kde vám Má Pravda líčí podobenství o nečinně přihlížejících, kteří byli Pánem posláni pracovat na jeho vinici: a dal stejně těm, kdo začali pracovat za svítání, jako těm, kdo přišli o první hodině, i těm, kdo přišli o třetí, o šesté a deváté a o nešporách. Tím vám Moje Pravda ukázala, že nejste odměňováni podle času nebo vykonaných činů, ale podle míry lásky.1 Mnozí byli posláni pracovat na této vinici již v dětství; ale jiní na ni vstoupí později a někteří již jako starci. A právě stařec na ni někdy může přijít s velikým ohněm lásky, protože vidí, jak málo času mu zbývá, takže chce dohnat ostatní, kteří na ni vstoupili již v dětství, a pak možná postupovali jen pomalu. Duše tedy získává zásluhy v lásce k poslušnosti, s níž naplňuje svou nádobu ve Mně, Moři Pokoje.

Poslušnost mnohých je tak pohotová a jejich duše je jí natolik prosycena, že nejen nehledají důvody, proč jim bylo to a ono přikázáno tím, kdo má příkazy udělovat, ale ani nečekají s poslušností, až příkaz vyřkne. Ve světle víry rozumí úmyslu svého představeného. Takže skutečně poslušný člověk plní spíše úmysl než slovo, neboť má za to, že vůle představeného spočívá v Mé Vůli a že mu představený přikazuje s Mým souhlasem a z Mé Vůle. Proto jsem ti říkal, že poslušný člověk poslouchá spíše úmysl než slovo. Plní však i slovo, právě proto, že předtím již poslechl citem své vůle, neboť hledí ve světle víry a je přesvědčen, že vůle představeného spočívá ve Mně.

To dobře ukázal ten, o němž se píše v Životopisech Otců,2 který dopředu poslouchal citem, a když mu představený chtěl něco přikázat a začal hláskou "o", čímž nestačil nic vyjádřit, onen řeholník se rozeběhl jeho příkaz vyplnit, takže představený ani neměl čas větu dokončit. A abych ukázal, jak Mi to bylo milé, dal jsem na to pečeť zázraku: zbytek slova zlatým písmem napsala Moje Slitovnost, Duch Svatý.

Tato slavná ctnost je Mi natolik milá, že jsem do žádné jiné nevložil tolik znamení a svědectví zázraků, neboť plyne přímo ze světla víry.

předchozí | obsah | další




1 srov. Mt 20,1-16
2 Vitae Patrum, PL 73