Svatá Kateřina Sienská:
Dialog s Boží Prozřetelností
Nyní tě musím seznámit s třetí obžalobou, ke které dojde v Den Soudu. Už jsem ti pověděl o prvních dvou, ale abys lépe viděla, jak se člověk mýlí, povím ti i o té třetí neboli o posledním soudu, kdy zbídačená duše uvidí, jak se obnovuje a jak narůstá její bolest, protože bude znovu spojena s tělem. Tehdy se výtka stane nesnesitelnou a to v duši způsobí zmatek a zahanbení.
Věz tedy, že v poslední den soudu, až přijde Slovo, Můj Syn, s Mou Božskou Slávou soudit svět Boží Mocí, nezjeví se jako chudák, jako když se narodil v lůně Panny ve stáji mezi zvířaty a když potom zemřel po boku dvou darebáků.
Tehdy jsem v Něm skryl Svou Moc a dovolil jsem, aby jako člověk snášel bolesti a utrpení: přestože se Má Božská přirozenost neoddělila od lidské, nechal jsem Ho trpět jako člověka, aby tak byla splacena cena vašich vin.
Ale v poslední den tak nepřijde. Naopak přijde v celé Své Moci a bude soudit ve vlastní osobě. Nebude jediného tvora, na něhož by nepadla bázeň, až bude každému dávat to, co mu náleží.1
Jeho zjev způsobí u bídných zavržených takovou trýzeň a hrůzu, že by ji žádný jazyk nedokázal vypovědět. U spravedlivých vyvolá uctivou bázeň spolu s velkou radostí. To neznamená, že by se Jeho Tvář nějak měnila, protože je neměnný, podle Božské přirozenosti je jedno se Mnou. I v lidské přirozenosti je Jeho Tvář neměnná, jen se oděl slávou Vzkříšení. Ale v očích člověka odsouzeného k zatracení bude Jeho Tvář hrůzná, neboť ji uvidí svým hrůzným a temným zrakem.
Stejně jako oko nemocného člověka hledícího do slunce nevidí nic než tmu, zatímco oko zdravého vidí světlo - nikoli proto, že by světlo měnilo svou intenzitu, ale protože rozdíl ve vnímání vyplývá z nemoci oka -, tak i lidé odsouzení k zatracení uvidí Kristovu Tvář jakoby zahalenou v temnotách, mlhavě a s nenávistí. Bude to však jejich vinou, a nikoli vinou Mé Slávy, s níž Slovo přijde soudit svět.
Nenávist lidí odsouzených k zatracení je tak velká, že nemohou chtít žádné dobro ani po něm toužit, a neustále se Mi rouhají. Víš, proč nemohou toužit po žádném dobru? Když se skončil jejich život, skončilo i svobodné užívání vůle, a proto si už nemohou získat žádné zásluhy, neboť jejich čas vypršel naprázdno.
Jestliže skončí v nenávisti a jsou vinni smrtelným hříchem, zůstává duše z Boží Spravedlnosti svázána poutem nenávisti, a proto stále zarputile lpí na zlu, které ji zaměstnává, a vnitřně se užírá svým osudem. Její bolesti čím dál více narůstají, zejména kvůli bolestem těch, za jejichž zatracení je ona duše odpovědná. Právě to vám ukázal onen k zatracení odsouzený boháč, když prosil, aby Lazar mohl přijít k jeho bratrům, kteří zůstali na světě, a povědět jim o jeho utrpení. A nechtěl to z lásky k bratrům, neboť v něm žádná láska nebyla a nemohl toužit po dobru, a neučinil to ani z úcty ke Mně nebo kvůli jejich spáse. Řekl jsem ti, že zatracené duše nemohou pro svého bližního vykonat nic dobrého a Mně se rouhají, protože skončili svůj život v nenávisti ke Mně a ke ctnosti.2
Ale proč se tedy onen boháč tak choval? Protože byl ze všech bratrů nejstarší a vychovával je ve stejné morální bídě, v jaké žil sám, takže se stal příčinou jejich zatracení. Z tohoto důvodu považoval za přitěžující okolnost, že by ho měli následovat do místa soužení, kde se duše ustavičně užírají nenávistí, neboť v nenávisti skončily svůj život.