Svatá Terezie od Ježíše:
Hrad v nitru
1. Těm, kteří z Božího milosrdenství obstáli ve všech těchto zápasech a pro svou vytrvalost vstoupili do třetích komnat, co jim řekneme, leč: "Šťastný je člověk, který se bojí Pána.1
Protože mám nevalné nadání, není to malá milost, že mi Jeho Velebnost dává pochopit právě v této chvíli smysl uvedeného verše v mateřské řeči.
Ano, právem je nazýváme "šťastní", neboť jdou po cestě, která, nakolik je nám dáno vidět, je dovede do přístavu spásy, jen když se nevrátí zpátky.
Z toho, sestry, pochopíte, jak na tom záleží zvítězit v předešlých bojích, po nichž nám Pán - jsem si tím jista - nepřestane dávat bezpečné svědomí, což je nemalé dobrodiní.
Řekla jsem "bezpečné", avšak vyjádřila jsem se špatně, neboť v tomto životě nelze nikdy být v bezpečí, a proto vždycky, když o tom budu mluvit, domyslete si: s podmínkou, že člověk neopustí započatou cestu.
2. Ach, jaké trápení muset žít tento život, v němž je třeba si počínat jako ti, kteří mají nepřátele za dveřmi a nemohou odložit zbraně ani při jídle či ve spánku, nýbrž musí být neustále ve střehu, že odněkud začne útok na pevnost! Ach, můj Pane, mé Dobro! Jak to, že chceš, aby člověk miloval tak nešťastný život a přestal prosit a dychtit po tom, aby ho byl zbaven? A to by nebylo jinak leč s nadějí, že jej ztratíme z lásky k Tobě nebo že jej strávíme celý ve Tvé službě; a žijeme jej dál, neboť jsme jisty, že to je Tvá vůle. V opačném případě, můj Bože, také s Tebou zemřeme, jak řekl sv. Tomáš,2 neboť žít bez Tebe a ve strachu ztratit Tě navždy, není než tisíckrát umírat.
Proto vám říkám, dcerušky, abyste neprosily o jinou blaženost než o tu - vstoupit do bezpečí blahoslavených. Jakou lze mít vůbec radost uprostřed tolika obav, když člověk nechce jinou radost, leč vyhovět Pánu? Pomyslete na to, že v takové vnitřní dispozici, a v ještě mnohem dokonalejších, byli určití svatí, kteří potom upadli do těžkých hříchů. A k tomu ještě nemáme jistotu, že Bůh i nám podá ruku, skrze nějakou zvláštní pomoc, abychom se dostaly z toho stavu a konaly pokání.
3. Co se týká mne, dcerušky, stává se mi často, že mi napadne taková myšlenka; to se pak chvěji hrůzou, takže nevím, jak dokáži psát či nadále žít. Modlete se, mé dcerušky, aby Jeho Velebnost žila ve mně stále; opravdu nevím, jak být klidná, když vedu tak špatný život.
Netrapte se, jestliže k vám takhle mluvím. Viděla jsem už jindy, že zesmutníte, když k vám mluvím tímto způsobem, a to proto, že chcete, abych byla velká světice. Máte pravdu, i já bych jí chtěla být. Co však mám dělat, když jsem všechno ztratila vlastní vinou? Jistě, nemohu si naříkat na Boha, neboť On mi dal veškerou pomoc, jež stačí, abych uskutečnila vaše přání, a já musím vždy plakat, kdykoli si na to vzpomenu. A k tomu, jaké zahanbení, mám-li psát pro duše, které mi mohou dělat učitelky. Jak tvrdá je pro mne tato poslušnost! Kéž se líbí Bohu, vždyť píši z lásky k Němu, aby vám to bylo k prospěchu, a proste Ho, aby odpustil tomuto ubohému a nerozvážnému stvoření. Pán dobře ví, že nemohu doufat v nic jiného než v Jeho milosrdenství. A protože nemohu být ničím jiným než tím, čím jsem, nezbývá mi než spolehnout se na Jeho shovívavost a důvěřovat v zásluhy Jeho Syna a Panny, Jeho Matky, Jejíž hábit nehodně nosím. A vy, mé dcerušky, které jej také nosíte, děkujte Bohu, že jste opravdovými dcerami této Paní, neboť nejste nuceny hanbit se za mne, jež jsem tak špatná, máte-li v Ní tak velkou Matku. Napodobujte Ji, uvažujte o Její velikosti a jak je
to dobré, že je naší Ochránkyní a že ani v nejmenším nestačily mé hříchy a můj ubohý život oslabit jas Jejího svatého Řádu.
4. Chci vám dát radu. Nesmíte si myslet, že jste v bezpečí už proto, že jste v takovém Řádu a že máte takovou Matku a Ochránkyni. David byl velmi svatý, ale dobře víte, kdo to byl Šalomoun.3 Nespoléhejte se ani na přísnou klausuru ani na kající skutky, jež konáte. Ať vás ani neukolébá, že se stále zabýváte Božími věcmi, že se stále cvičíte v modlitbě, že žijete v ústraní a že se vám zdá, že nenávidíte věci světské. To vše je dobré. Avšak to nesmí stačit, abyste se přestaly obávat. I nadále opakujte tento verš a často si jej připomínejte: Beatus vir qui timet Dominum!4
5. Tak daleko jsem odbočila, že už si nevzpomínám, co jsem říkala. Když myslím na svou ubohost, mám přistřihnutá křídla a nejsem s to říci něco dobrého, a proto už o tom nechci mluvit.
Vraťme se tedy k tomu, o čem jsem začala hovořit, totiž o duších, jež vstoupily do třetích komnat.
Není to malá milost, kterou jim Pán prokázal, když jim pomohl překonat první obtíže. Ony teď - myslím, že je jich z Božího milosrdenství ve světě mnoho - vroucně touží neurážet Pána, varují se i všedních hříchů, mají rády pokání, mají své hodiny usebranosti, dobře využívají času, konají skutky lásky k bližnímu, jsou velmi umírněné v řeči i v odívání, a ty, které mají rodinu, se o ni dobře starají. Jejich stav je záviděníhodný a zdá se, že jim nic nemůže zabránit dosáhnout poslední komnaty - Pán jim v tom jistě nezabrání, budou-li to chtít, neboť je to příliš krásná dispozice, než aby nepřivábila všechny milosti.
6. Ach, Ježíši! Která z vás, sestry, je s to říci před tak velkým dobrem, že o něm nechce vědět, zvláště když už má za sebou to nejobtížnější. Jistě žádná.
Ano, všechny říkáme, že to chceme; abychom se však staly Božími dušemi, nestačí jen to chtít, jako to nestačilo mladíkovi, kterého se Pán ptal, zda chce být dokonalý.5 Od počátku mého výkladu o těchto komnatách mám stále před sebou obraz onoho mladíka, neboť jsme v téže situaci.
Vyprahlost, která se zakouší v modlitbě, má různé příčiny, ale většina jich pochází z tohoto. Nemluvím o těch opravdu nesnesitelných vnitřních trýzních, jimiž trpí mnohé dobré duše bez vlastní viny a z nichž jim Pán dá vyjít s velkým prospěchem, ani o těch, kteří jsou sužováni melancholií a jinými chorobami. Koneckonců je třeba se v každé věci řídit Božím úsudkem. Mám za to, že běžná příčina vyprahlosti je právě to, co jsem říkala. Poněvadž tyto duše cítí, že by za nic na světě se nedopustily jediného hříchu - a mnohé z nich ani vědomého lehkého hříchu - a vidí, že vedou dobrý život a že správně nakládají se svým majetkem, nedokážou trpělivě snášet, že nacházejí zavřenou bránu, jež vede tam, kde přebývá náš Král; považují se za Jeho leníky a jsou jimi. Neuvědomují si však, že i kolem pozemských králů je mnoho leníků a že všichni nemohou vstoupit do jejich pokoje.
Jděte do sebe, mé dcerušky, a nevšímejte si svých malých úkonů ctnosti, neboť jako křesťanky máte konat mnohem větší. Spokojte se s tím, že jste Božími leníky a nedělejte si nároky na víc, abyste neriskovaly, že ztratíte všechno. Zahleďte se na svaté, kteří vstoupili do královského příbytku, a uvidíte rozdíl, jenž nás od nich dělí. Nežádejte to, co jste si nezasloužily.
Vždyť potom, co jsme urazily Boha, neměly bychom ani pomyslet, že máme na něco právo, i kdybychom Mu velmi sloužily!
7. Ach, pokora, pokora!
Nevím, proč nemohu přestat věřit, že je to nedostatek pokory, jestliže se dotyční trápí kvůli vyprahlosti. Opakuji, že nemluvím o oněch velkých vnitřních trýzních, o nichž jsem se zmínila a které jsou něco docela jiného než prostý nedostatek zbožnosti. - Zkusme to samy, sestry! Či lépe, ať nás zkouší Pán, který to umí mnohem dokonaleji, navzdory tomu, že ve všem vzbuzujeme Jeho nechuť.
Zaměřme se nyní na tyto usebrané duše, pozorujme, co konají pro Boha, a uvidíme hned, že nemáme důvodu naříkat si na Něho. Jestliže se k Němu obrátíme zády, když nám říká, co máme udělat, abychom byly dokonalé, a jestliže smutně odcházíme, jako mladík v evangeliu,6 co má Jeho Velebnost dělat, když nás má odměnit podle lásky, kterou k Němu chováme? A tato láska, sestry, nemá být plodem fantazie, nýbrž dokázaná skutky. Nesmíme si však ani myslet, že má zapotřebí našich skutků: ne, jen rozhodnost naší vůle.
8. Bude se nám zdát, že jsme udělaly všechno, když nosíme řeholní šat, přijatý zcela dobrovolně, a že jsme pro Boha opustily všechny věci světa a co nám v něm patřilo. Snad to bylo jen něco jako ubohé sítě sv. Petra. Nicméně, kdo dává, co má, tomu se zdá, že dává mnoho. A to je už velmi dobrá dispozice, jen když člověk vytrvá a nevrací se k hadům prvních komnat ani svou touhou. Jestliže v tom vytrvá, být zbaven všeho a opustit všechno, dosáhne, po čem dychtí, ovšem pod podmínkou - a to náramně doporučuji - že se považuje za neužitečného služebníka, jak říká svátý Pavel či Ježíš Kristus,7 a nikdy ať si nemyslí, že Bůh je povinen dát mu ony projevy přízně téměř jako odměnu za to, co koná. Nelze přitom zapomenout, že kdo víc dostává, je povinen i víc dávat. A tedy, co můžeme vykonat pro tak velkomyslného Boha, který pro nás zemřel, který nás stvořil a dává nám bytí, leč že se považujeme za šťastné splácet Mu aspoň částečně tak mnoho, co Mu dlužíme za velké služby, které nám prokázal. Ano, a nerada užívám tento výraz, ale je to čirá pravda: Pán nám během svého života jen a jen sloužil. A my se odvažujeme po Něm chtít ještě slasti a projevy přízně?
9. Zamyslete se hodně, dcerušky, nad některými radami, které jsem jen nejasně naznačila, protože se neumím vyjádřit. Pán vám je dá lépe pochopit, abyste načerpaly z vyprahlosti pokoru a nikoli zneklidnění, jež zamýšlí ďábel. Je-li nějaká duše opravdu pokorná, pak i když ji Bůh nezahrnuje útěchami, dá jí vždy - a buďte o tom přesvědčeny - takový pokoj a shodu (s Jeho vůlí), že se bude cítit spokojenější než druhé přes všechny jejich slasti. On rozděluje útěchy těm nejslabším: často je tomu tak a i vy jste o tom četly. A ta by je jistě nevyměnila za sílu duší, které procházejí vyprahlostí, neboť bohužel máme raději útěchy než kříže. - Avšak Ty, Pane, který znáš všechno, vyzkoušej nás, abys nám dal poznat, co jsme zač.