Svatá Terezie od Ježíše:
Hrad v nitru
1. Mám-li mluvit o čtvrtých komnatách, musím se odporoučet Duchu Svatému, jak jsem to již učinila, a prosit Ho, aby mluvil místo mne, abych dokázala něco říci o zbývajících komnatách tak, abyste to pochopily. Zde začínám o nadpřirozených věcech,1 o nichž je velmi obtížné mluvit, jestliže mi nepomůže Jeho Velebnost, jako to učinila v jiném mém spise, kde jsem asi před čtrnácti léty2 vyložila, co jsem pochopila. V současné době se mi zdá, že mám trochu více světla o projevech přízně, jež Bůh uděluje některým duším; avšak vysvětlit je, to je jiná věc. Chce-li Bůh, abyste z toho načerpaly nějaký užitek, ať je vysvětlí On, a když ne, tak ne...!
2. Protože jsou tyto komnaty tak blízko královskému příbytku, jsou tak velkolepé a je v nich tolik podivuhodných věcí, že se rozum marně namáhá najít odpovídající pojmy, aby je vylíčil o trochu méně nedokonale. Ti, kdo nemají zkušenost, najdou zde mnoho nejasného, zatímco jiní mě velmi dobře pochopí, zvláště mají-li velkou zkušenost.
Bude se zdát, že je třeba dlouho žít v jiných komnatách, než se dospěje do těchto. Je-li tomu tak běžně, že je třeba projít předešlými komnatami, nicméně jak jste už slyšely častěji, není to absolutní pravidlo, neboť Bůh rozděluje svá dobra, jak chce, kdy chce a komu chce, aniž by někomu křivdil.
3. Jedovatá zvířata se dostanou do těchto komnat jen zřídka; a když tam vniknou, jsou spíše k prospěchu než ke škodě. Ba na tomto stupni modlitby je podle mého názoru lepší, když tam vniknou a rozpoutají válku, neboť při nedostatku jiných pokušení je možné, že se ďábel vloudí do Božích útěch a oklame duše, takže jim způsobí větší škodu než obvyklými pokušeními. Takové duše získají jen velmi málo, když je zlý duch nechá stále na pokoji, neboť jim nedává příležitost k zásluhám. Nezdá se mi nějak bezpečný pokoj, který je stále na téže úrovni, poněvadž v tomto životě není možné, aby Boží Duch v nás přebýval stále týmž způsobem.
4. Promluvme si nyní o tom, co jsem slíbila, totiž o rozdílu mezi radostmi, jež se zakoušejí při modlitbě, a duchovními zalíbeními.
Výrazem radosti, zdá se mi, lze označit ony sladké pocity, jichž dosáhneme, konáme-li rozjímání nebo modlíme-li se k Pánu. Ačkoli jsou výsledkem našeho úsilí, vyžadují vždy Boží přispění; a na to je nutno myslet při každém faktu, který budu vysvětlovat, neboť bez Něho nemůžeme dělat nic. Člověk zakouší radost i po vykonání dobrých skutků, nakolik nás při pohledu na ovoce naší práce těší, že jsme se do ní pustili.
Zamyslíme-li se však dobře, uvědomíme si, že se i při mnohých pozemských věcech zakouší tytéž pocity jako při nějakém velkém štěstí, jež přijde neočekávaně, při nenadálém setkání s velmi drahou osobou, dopadne-li dobře nějaký důležitý podnik nebo velmi závažná záležitost, jež vzbudí všeobecnou pochvalu, anebo vidíme-li, jak se vrací živý manžel, bratr, syn, o nichž byla rozšířena zpráva, že zemřeli. Někdy je radost tak velká, že se při ní pláče, jak jsem sama viděla a jak se někdy stávalo i mně. A tedy, jsou-li tyto radosti přirozené, pak se mi tak jeví i ty, které pocházejí od Boha. Nejsou-li ty první nijak špatné, pak ty druhé jsou ušlechtilejší, neboť začínají v nás a končí v Bohu, zatímco zalíbení začínají v Bohu a zakouší je přirozenost; působí tolik slasti jako předešlé radosti, a mnohem víc.
Ach, Ježíši, kdybych se dokázala lépe vyjádřit! Neboť chápu, že je mezi nimi opravdu veliký rozdíl, ale neumím to srozumitelně vysvětlit. Ať to udělá Pán!
5. Právě mi napadá verš, který říkáme na konci posledního žalmu Primy: Cum dilatasti cor meum.3 Kdo má velkou zkušenost, nepotřebuje nic jiného, aby pochopil, jaký je rozdíl mezi jedním a druhým; kdo však ji nemá, tomu je zapotřebí mnohem důkladnějšího vysvětlování.
Zmíněné radosti nejenže nerozšiřují srdce, ale zdá se, že je obyčejně trochu zúží, přestože pocházejí z vědomí, že se pracuje pro Boha. Vyhrknou i nějaké stísněné slzy, jež jako by vytlačila vášeň.
Já ve své nevědomosti vím opravdu málo o tom, co jsou duševní vášně. Kdybych to věděla a dokázala to rozlišovat, co pochází z přirozenosti a smyslovosti, vyjádřila bych se trochu jasněji. Uměla bych určité věci vysvětlit, kdybych je nejen zakusila, nýbrž i pochopila. - Studium a věda jsou při každé věci velmi užitečné.
6. Zkušenost, kterou jsem měla v tomto stavu, totiž ony radosti a duchovní zalíbení z meditace spočívaly v tom, že jsem se rozplakala, když jsem pomyslela na utrpení Páně, a nemohla jsem přestat, leč když jsem pocítila, že mě rozbolela hlava. A totéž se mi stávalo, když jsem uvažovala o svých hříších: obojí bylo pro mne velkou Boží milostí.
Nechci teď zkoumat, který z obou jevů je lepší, jestli radosti nebo duchovní zalíbení, nýbrž jen říci, jaký je rozdíl mezi nimi.
Do těchto slz a tuh se často zamíchá přirozenost, nakolik totiž závisejí na naší dispozici; avšak jak jsem řekla, končí vždy v Bohu, ačkoli mají takový původ, a proto je nutno si jich velmi vážit, jen když je to spojeno s pokorným vědomím, že kvůli tomu nejsme lepší než druzí. Nelze totiž vědět, zda takové účinky vyvěrají pouze z lásky, v tom případě by to byl čirý Boží dar.
Ostatně taková cvičení zbožnosti konají duše, které přebývají v předešlých komnatách, protože tam se musí stále namáhat rozjímat a uvažovat rozumem. A to je dobré, když jim není dáno víc. Bylo by však lepší, kdyby se tu a tam věnovaly chválám a lásce k Bohu, radujíce se z Jeho dobroty a božského bytí a toužíce po tom, aby byl ctěn a oslavován; a to jak jen mohou, protože to hodně podněcuje vůli. Jestliže nám Pán dá vzbuzovat tyto úkony, střežme se je přerušit pod záminkou, že skončila doba vyhrazená meditaci.
7. Už jsem se touto věcí zeširoka zabývala jinde,4 a proto nechci nic dodávat. Chci vás jen upozornit, že pro toho, kdo se vydá na tuto cestu a vystupuje do komnat, k nimž směřujeme, není podstatné mnoho přemýšlet, nýbrž mnoho milovat, a proto máte dávat přednost těm věcem, které více podněcují k lásce.
Snad ještě nevíme, co je láska, a tomu se nedivím. Láska k Bohu nespočívá v duchovních zalíbeních, nýbrž v tom, že jsme pevně rozhodnuty vyhovět Mu ve všem, všemožně se snažit neurazit Ho, modlit se za vzrůst cti a slávy Jeho Syna a za vyvýšení katolické církve. Toto jsou známky lásky, a ne v trvalé usebranosti, jako by stačila malá roztržitost, a tím bylo vše ztraceno.
8. Já sama jsem se často trápila pro nestálost svých myšlenek, avšak ani ne před čtyřmi léty jsem pochopila ze zkušenosti, že myšlenky, či abychom si lépe rozuměly, představivost není totožná s rozumem. Ptala jsem se na to jednoho učence a ke svému velkému uspokojení jsem se dověděla, že je tomu tak. Nedokázala jsem si vysvětlit, jak to že rozum, který je mohutností duše, zůstane někdy omámen, zatímco myšlenky jsou téměř vždy tak nestálé, že je nemůže zastavit nikdo leda Bůh. A když je Bůh zastaví, zdá se nám, jako bychom byly mimo tělo. - Zkrátka se mi zdávalo, že mohutnosti duše se zabývaly Bohem a byly v Něm usebrány, zatímco myšlenky se toulaly mezi roztržitostmi, a to mě udivovalo.
9. Pane, měj ohled na všechno, co musíme na této cestě vytrpět kvůli své nevědomosti. To zlé pochází z přesvědčení, že nesmíme myslet na jiné než na Tebe, a proto se neodvažujeme zeptat učených ani nechápeme, čeho je nám zapotřebí. A tak, protože se v sobě nevyznáme, snášíme hrozná trápení, myslíce si někdy, že je těžkým hříchem nejen něco špatného, nýbrž i dobré. Odtud pochází trápení mnoha osob, které se věnují modlitbě - aspoň u většiny těch, které jsou málo obeznalé
- a že si naříkají na své vnitřní trýzně; tak vzniká melancholie, ztráta zdraví, ba dokonce úplně zanechají modlitby, protože si neuvědomují, že máme v sobě vnitřní svět.
Jako nemůžeme zastavit pohyb nebeských těles, jež stále pokračují ve svém závratném letu, tak také nemůžeme zastavit myšlenky. A my si zatím představujeme, že i ostatní mohutnosti jdou za myšlenkami, a myslíme si, že bloudíme a špatně využíváme čas, který trávíme před Bohem. Může se však stát, že zatímco duše je ponořena do Něho ve vyšších komnatách, myšlenky se toulají v blízkosti hradu a trpí tím, že se potýkají s mnoha divokými a jedovatými zvířaty; tímto zápasem získávají velké zásluhy. Proto se nesmíme zneklidňovat a nezanechávat modlitbu, neboť o to usiluje ďábel, nýbrž si máme uvědomit, že většina znepokojení a trápení pochází z toho, že se neznáme.
10. Právě při psaní těchto řádků pozoruji, co se odehrává v mé hlavě. Narážím na velký hřmot, jímž se cítím jako by otupena. Je tak velký, že se mi na počátku zdálo, že nebudu moci poslechnout toho, kdo mi přikázal psát. Je to, jako by tam uvnitř byly velké řeky, obrovské vodopády, velká hejna ptáků a ohlušující pískot, a to ne v uších, nýbrž úplně nahoře v hlavě, kde, jak jsem řekla, má sídlo vyšší část duše.5 Mnohokrát jsem už zaznamenala tento jev a zdá se mi, že při velkém pohybu duch stoupá velmi rychle. Kéž se líbí Bohu, abych si v následujících komnatách vzpomněla zmínit se o příčině, neboť zde to dobře nejde. Možná že mi Pán nyní poslal toto bolení hlavy, abych to lépe pochopila. Ale navzdory hřmotu, který mě uvnitř ohlušuje, nic mi nezabrání věnovat se modlitbě a pokračovat v psaní, neboť duše je v naprostém klidu a plna lásky a touhy a jasného poznání.
11. Avšak je-li sídlo vyšší části duše nahoře v hlavě, jak to, že ji to neruší? Nevím, a přece je tomu tak.
Tento hřmot působí trýzeň, když modlitba není doprovázena vyloučením smyslové činnosti; vždyť během takového vyloučení vůbec neruší. Bylo by to opravdu politováníhodné, kdybych kvůli takové nesnázi měla zanechat modlitbu! ... a stejně tak není rozumné se zneklidňovat kvůli myšlenkám, jež nás napadají - je dobře si jich nevšímat. Pocházejí-li od ďábla, pak nás zlý duch nechá na pokoji, když uvidí, že na ně nedbáme. Avšak často pocházejí z naší slabosti, která je s mnoha dalšími stinnými stránkami důsledkem Adamova hříchu. Ty pak snášejme s trpělivostí z lásky k Bohu, jako snášíme, že musíme jíst a spát, aniž se můžeme bez toho obejít, přestože nás to obtěžuje.
12. Uznejme svou ubohost a dychtěme po onom pobytu, kdy už námi nikdo nebude pohrdat.6 Jsou to slova snoubenky v Písni písní, vzpomínám si, že jsem o tom někdy slyšela, a já nenacházím jejich lepší aplikaci, vždyť v tomto životě není většího pokoření a pohrdání, jež by se mohlo srovnat s těmito vnitřními boji. Má-li člověk vnitřní klid, dokáže čelit jakémukoli zápasu či zneklidnění; avšak utéci před množstvím pozemských starostí a uchýlit se do ústraní, jež usnadňuje sám Bůh, a přesto nacházet překážky v sobě samých, ach, to je nejtrapnější trýzeň a téměř nesnesitelná.
Proto nás, Pane, přiveď na to místo, kde nás tyto ubohosti už více neponižují, neboť někdy se zdá, že je jim duše vydána na pospas.
Avšak jestliže Bůh někoho v tomto životě toho zbaví, pak jen tehdy, když dospěje do poslední komnaty, jak ještě vyložím, dá-li Bůh.
13. Nemyslím, že by všichni museli prodělávat tak mocné trýzně a zápasy, jež rozpoutávají tyto ubohosti, a že by jimi museli trpět jako já, takže se mi zdálo, jako bych se mstila sama sobě. A protože mě tento zápas hodně trápil, myslím, že i vy jste na tom stejně, a proto o tom mluvím každou chvíli, doufajíc, že to dříve či později pochopíte a že se tím nebudete zneklidňovat a trápit, neboť se jedná o nevyhnutelnou věc. - Melme svou mouku, aniž bychom si všímaly klapotu mlýna; dejme přednost činnosti své vůle a rozumu.
14. Toto rušení se cítí více méně podle zdravotního stavu a podle doby. Ubohá duše ať se smíří s tím, že trpí, i když přitom nemá žádnou vinu. Ostatně dopouštíme se tolika chyb, že je záhodno mít trpělivost.
Poněvadž jsme málo vzdělané a nestačí nám ani poskytované rady ani přečtené knihy, abychom si nevšímaly těchto myšlenek, nezdá se mi ztracený čas, zdržím-li se déle, abych vás potěšila, máte-li toho zapotřebí, neboť nic nezmohou, nedá-li vám Bůh světlo. Je nutné - a Pán to chce - abychom se uchylovaly ke všem prostředkům, jež nám pomáhají k sebepoznání, abychom nepřipisovaly duši, co je čirý důsledek naší neklidné fantazie, přirozenosti a ďábla.