1. Kde jsem se to ztratila, můj Bože! Vždyť vůbec nevím, o čem jsem mluvila. Nutné záležitosti a chatrné zdraví mě přerušily v nejlepším. A tak pro mou slabou paměť a nedostatek času přečíst, co jsem napsala, bude tato práce páté přes deváté. A kdo ví, zda není zmatek nad zmatek, co říkám! Aspoň mám takový dojem.
  Zdá se mi, že jsem již říkala o duchovních zalíbeních, že se někdy smísí s našimi vášněmi, takže začneme vzlykat. Slyšela jsem o některých, že se jim svírá hruď, že se nemohou ubránit určitým vnějším pohybům, že jim teče z nosu krev a podobné trapné věci.
  Já o tom nic nevím, neboť něco takového se mi nikdy nepřihodilo, ale myslím, že těm osobám to musí působit útěchy, neboť jak jsem řekla, všechno ústí do velké touhy líbit se Bohu a kochat se v Něm.

2. Avšak to, čemu já říkám Boží zalíbení či okoušení Boha a co jsem jinde nazvala modlitbou klidu, to je velmi odlišné; dobře to vědí i ti, kteří to z Boží dobroty zakusili.
  Představme si - abychom si lépe rozuměly - dvě fontány, jejichž nádrže se plní vodou.
  Protože jsem nevědomá a mám malé nadání, nenacházím nic vhodnějšího k vysvětlení určitých duchovních věcí než vodu, kterou mám velmi ráda; věnovala jsem jí vždy víc pozornosti než kterémukoli jinému živlu. Ostatně ve všech věcech, které stvořil tak velký a moudrý Bůh, musí být skryto nesčetné tajemství, z nichž můžeme mnoho vytěžit, aspoň jako ti, kdo se v nich vyznají. Ba jsem přesvědčena, že každý sebemenší tvor Boží, třeba i mraveneček, skrývá v sobě více podivuhodností, než si dokážeme představit.

3. Tyto dvě nádržky se plní rozličným způsobem. Do jedné přichází voda zdaleka pomocí vodovodu a lidské dovednosti, zatímco druhá se plní bez hluku, protože je postavena přímo na prameni. Je-li pramen silný jako tento, o němž mluvíme, nejen že naplní nádrž, ale i přetéká ven a vytváří mohutný potok, aniž by bylo zapotřebí vodovodu či lidské dovednosti. V tom je ten rozdíl.
  Vody, jež přitékají různými přívody, jsou podle mne zalíbení, jež vyvěrají z rozjímání a jež si zjednáváme svými úvahami, když rozjímáme a namáháme svůj mozek. Mají-li přinést duši nějaký prospěch, dělají to s hlukem, protože jsou ovocem naší píle.

4. Naproti tomu v druhé nádrži pochází voda přímo z pramene, kterým je Bůh; a když se Jeho Velebnosti zlíbí udělit nějakou nadpřirozenou milost, voda proudí do největší hlubiny duše pokojně, sladce a s nevýslovnou tichostí, aniž by člověk věděl, odkud vyvěrá či jakým způsobem. Jsou to radosti a slasti, jež nakonec zaplaví všechno, přestože je zpočátku srdce necítí. Voda vnikne do každé komnaty a do všech mohutností, ba zasáhne i tělo; proto jsem řekla, že začíná v Bohu a končí v nás. Celý vnější člověk je pak ponořen do tohoto příjemného zakoušení, jak dobře ví, kdo to prodělal.

5. Při psaní těchto řádků si vzpomínám na verš, který říká: Dilatasti cor meum, rozšířils mé srdce. Nicméně se mi zdá, že tyto účinky nevznikají v srdci, nýbrž pocházejí odněkud mnohem víc uvnitř, z mnohem větší hlubiny. Myslím, že je to asi střed duše, jak jsem později pochopila a jak v následujícím vyložím.
  Objevuji v nás samých tolik tajemství, že nad tím často stojím v úžasu. A kolik jich ještě musí být!
  Ach, můj Pane a můj Bože! Jak obdivuhodná jsou Tvá díla! A my zde, ubozí a nevědomí pastuškové, si myslíme, že můžeme pochopit něco z toho, kdo jsi! A což není tahle trocha téměř ničím, když si uvědomíme, že neznáme mnoho tajemství, jež jsou v nás? Říkám-li, že nejsou ničím, pak je to jen příměr ve srovnání s tím, co je v Tobě, a ne že bychom nemohli obdivovat velmi mnoho věcí ve Tvých dílech.

6. Vraťme se k tomu verši, který mi může pomoci dát vám pochopit "rozšíření", o němž mluvím.
  Sotva začne nebeská voda vyvěrat ze svého pramene, totiž z hlubiny v nás, zdá se, že se naše nitro rozšiřuje a stává se prostornější, naplňuje se vzácnými a nevýslovnými dobry, takže sama duše nedokáže pochopit, co v té chvíli dostává. Cítí něco jako vůni, jako by na dně našeho nitra bylo řeřavé uhlí, na které jsou házeny velmi vzácné vonné výtažky. Oheň není vidět, ani odkud pochází, ale žár a vonný kouř pronikají celou duši, takže často zachvátí, jak jsem už říkala, i tělo.
  Rozumějte mi dobře! Není cítit ani teplo ani vůně, nýbrž něco mnohem lahodnějšího. Používám těchto příměrů, abyste mi lépe rozuměly. Kdo to nezakusil, ať si uvědomí, že je tomu tak a že to člověk zakouší velmi intenzívně. Duše to cítí mnohem jasněji, než se dokážu vyjádřit. Není to nějaký pocit, který by se dal představit, neboť při všem našem úsilí to nedokážeme. A z toho je patrné, že to není dílo našeho kovu, nýbrž nejčistšího zlata božské Moudrosti. Ačkoli se mi nezdá, že by byly mohutnosti již ve stavu spojení, přece jsou jakoby ponořené a uchvácené tím, co se tu odehrává.

7. Možná že při výkladu o těchto vnitřních věcech si budu v nějakém detailu odporovat vzhledem k tomu, co jsem řekla na jiných místech. Ale není se čemu divit, neboť už uplynulo téměř patnáct let, a je také možné, že mi Pán dal větší světlo než tehdy. Jak tehdy tak nyní jsem stále schopna se klamat, avšak ne lhát: s Boží pomocí bych raději snesla tisícerou smrt. Mluvím o věcech, jak je chápu.

8. Zdá se mi však, že vůle musí být nějakým způsobem spojena s Boží vůlí. Avšak tyto pravdy o modlitbě se lépe poznají podle účinků a skutků, jež po ní následují: vždyť není lepší zkumavky na jejich prověření. Je to veliká milost našeho Pána pro toho, kdo to chápe, a ještě větší, jestliže se nevrátí zpět.
  Vy byste snad chtěly mít hned tento stupeň modlitby, dcerušky, a nedivím se tomu, neboť duše ještě docela nepochopila, co jí Bůh uděluje v tomto stavu ani jak velkou láskou ji k Sobě přitahuje, a už má palčivé přání poznat, jak lze tyto milosti získat. Proto vám chci říci, co jsem dokázala pochopit.

9. Nechejme stranou případ, kdy Pán nám to ráčí udělit jen proto, že se Mu tak líbí. On ví proč, a my se Mu do toho nemáme míchat.
  Když jsme vykonaly, co je zapotřebí pro předcházející komnaty, pak je nutná pokora, a ještě pokora. Jí se dá Pán přemoci, aby vyhověl tomu, oč žádáme. A prvním znamením, podle něhož poznáte, že vlastníte tyto milosti, je přesvědčení, že jich nejste hodny a že se vám jich nedostane v celém vašem životě.
  Avšak vy mi namítnete: Jestli se nemáme o ně úporně starat, jak jich můžeme dosáhnout?
  Odpovídám, že není lepší způsob než ten, o němž jsem se zmínila, totiž neshánět se po nich. A to z těchto důvodů.
  První: je třeba milovat Pána naprosto nezištně, aby člověk dostal tyto milosti.
  Druhý: Je to nedostatek pokory myslet si, že naše ubohé služby si mohou zasloužit takové dobro.
  Třetí: My, které jsme tolik urazily Pána, máme být upřímně ochotny netoužit tak po duchovních zalíbeních, jako spíše opravdu dychtit po tom, abychom trpěly a staly se Mu podobné.
  Čtvrtý: Jestliže se Bůh zavázal dát nám slávu, budeme-li zachovávat Jeho přikázání, tak se jistě nezavázal dát nám tyto milosti, neboť se můžeme spasit i bez nich, a On ví lépe, co nám prospívá a kdo Ho opravdu miluje. Znám některé osoby, jež jdou cestou lásky, jak se patří, totiž s jediným přáním sloužit svému ukřižovanému Kristu, a přesto nežádají útěchy, ale ani po nich netouží; ba dokonce prosí Pána, aby jim je v tomto životě nedával. A to je pravda, neboť ty osoby dobře znám.
  Pátý: Budeme se zbytečně namáhat. Poněvadž tato voda nepřitéká vodními přívody jako předešlá, jestliže z pramene nic netryská, budeme se mamě unavovat. Chci říci, že navzdory našim častým rozjímáním a úsilí, jež vyvíjíme, abychom prolévaly slzy, voda se stejně neobjeví, protože z toho nevyvěrá. Bůh ji uděluje, komu chce, a často ve chvíli, kdy se na to nejméně pomýšlí.

10. Patříme Jemu, sestry. Ať s námi činí, co chce, a ať nás vede tam, kde Mu budeme lépe sloužit. Budeme-li pokorné a vnitřně svobodné - říkám opravdu, ne jen ve fantazii, jež nás často klame - jestliže tedy opravdu nelpíme na ničem, Pán nebude váhat udělit nám tyto milosti a ještě mnoho jiných, jež přesahují jakoukoli naši touhu. - Buď vždycky chválen a veleben! Amen.

předchozí | obsah | další