Svatá Terezie od Ježíše:
Hrad v nitru
1. Tato modlitba má mnoho účinků; zmíním se o některých. Nejprve však chci hovořit o modlitbě, jež jí obyčejně předchází, ale jen krátce, neboť jsem o ní mluvila již jinde.1
Je to usebrání, jež se mi zdá také nadpřirozené. Neznamená to zatmění, zavření očí a jiné vnější věci, i když člověk zavírá oči a touží po samotě. A tak se zdá, že bez nějaké námahy se buduje prostor modlitby předešlé. Smysly a ostatní vnější věci jako by se zříkaly svého práva, aby duše mohla získat to své, co ztratila.
2. Ti, kteří o tom pojednávají, říkají, že duše vstoupí do sebe a někdy vystoupí nad sebe.2 Avšak používám-li těchto výrazů, nedokážu nic říct - já mám tuto stinnou stránku: myslím si, že chápete výrazy, které si vytvořím, kterým ale snad rozumím jen já.
Představme si tedy, že smysly a mohutnosti - jež jsou podle použitého příměru obyvatelé hradu - utekly ven a žijí dny a roky s cizími lidmi, kteří jsou nepřáteli dobra hradu. Když konečně nahlédnou svůj omyl, vracejí se, přiblíží se k hradu, ale neodváží se tam vstoupit kvůli tomu špatnému návyku. Nicméně se toulají kolem a už nezrazují. Velký Král, sídlící v hradu, vida jejich dobrou vůli, se ve svém velikém milosrdenství rozhodne povolat je k Sobě. Jako dobrý pastýř zapíská tak jemně, že to není téměř slyšet, ale tím jim dá poznat svůj hlas, takže opustí cestu záhuby a znovu vstoupí do hradu. Provedou to bez váhání, neboť ono zapískání je tak účinné, že je vyprostí ze všech vnějších věcí, mezi nimiž žily. - Zdá se mi, že jsem to nikdy tak dobře nevysvětlila jako v této chvíli.
Když Pán udělí tuto milost, je to velká pomoc, abychom hledaly Boha v sobě. Zde Ho lze nalézt a s větším prospěchem než ve tvorech, a i svatý Augustin tvrdí, že Ho nalezl zde, když Ho předtím hledal jinde.3
3. Ale nemyslete si, že lze dosáhnout usebranosti tím, že uvažujeme o tom, že Bůh je v nás, nebo že se snažíme představit si Ho v duši svou fantazií. To je velmi dobrý, ba vynikající způsob meditace, neboť se zakládá na pravdě, že Bůh přebývá v nás; o tom však nemíním hovořit, neboť koneckonců to může dělat s pomocí Pána každý. Není tomu tak v případě, který mám na mysli, neboť někdy jsou obyvatelé v hradu dříve, než začnou myslet na Boha. Nevím, jak tam vstoupili, ani jak zaslechli hvizd pastýře. Jistě ne ušima, které nic nevnímají, nýbrž že pocítili živou touhu klidně se uchýlit do nitra. - Dobře mě pochopí ten, kdo má zkušenost, neboť já to lépe neumím vysvětlit.
Zdá se mi, že jsem četla, že je to jako u ježka či želvy, když se stáhnou do sebe. Ten, kdo o tom psal, to důkladně pochopil. Avšak tito živočichové se stahují, kdykoli chtějí, kdežto zde to nezávisí na nás, nýbrž jen na Bohu, když nás tím chce vyznamenat. Jsem přesvědčena, že Bůh uděluje tuto milost jen těm, kdo se oprostili od všeho, ne-li skutečně, protože jim v tom brání jejich stav, tedy aspoň po tom touží, vždyť jsou povoláni, aby se zcela zvláště zabývali vnitřními věcmi. A jestliže ponechají volnou ruku Bohu ti, které vyzývá k výstupu, pak zcela jistě nezůstanou jen u toho.
4. Kdo v sobě zaznamená tyto účinky, ať hodně děkuje Pánu, neboť se sluší, aby projevil svou vděčnost, a tak se disponoval pro další, mnohem větší milosti.
Mimoto si máme v tomto stavu přivyknout - jak se radí v některých knihách - zanechat jakéhokoli přemítání a vnímat to, co v nás Bůh působí. Jestliže však nás Pán ještě nezačal opájet, nevím, zda je to možné, zarazit myšlení a nemít přitom větší škodu než prospěch. O tomto problému hodně diskutovaly některé duchovní osoby, avšak já - vyznávám svou malou pokoru
- jsem nikdy v jejich důvodech neshledala tolik pádnosti, aby mě přesvědčilo, co tvrdily. Jedna z nich mi půjčila jednu knihu svatého bratra Petra z Alkantary - a já si myslím, že je svatý - tomu bych se ráda podrobila, protože se v tom vyznal. Když jsme pak četli společně tu knihu, shledali jsme, že má stejný názor jako já. Neříká to týmiž slovy, ale z toho, co říká, vyplývá, že láska už musí být zažehnuta.4
5. Možná se klamu, ale opírám se o tyhle důvody. Za prvé: v těchto duchovních věcech dělá víc ten, kdo méně hloubá a kdo chce méně vykonat. Máme být jako nějaký ubohý chudák, který stojí před velkým a bohatým vládcem: prosit, sklopit oči a pokorně vyčkávat. Když nám Bůh jistým tajemným způsobem naznačí, že nám naslouchá, tehdy bude dobře, když zmlkneme, když už nám dovolil stát před Sebou, a budeme se snažit neuvádět do pohybu rozum - nebude to na škodu, dokážeme-li to. Uvědomujeme-li si, že nás Král ani neviděl ani neslyšel, nestůjme tam jako hlupáčci podle příkladu duší, jež se snažily zadržet své myšlenky a úporně usilovaly nemyslet na nic, a prožívají nezměrnou vyprahlost a snad ještě větší neklid v představivosti. Bůh chce, abychom Mu kladli otázky, abychom mysleli na to, že jsme v Jeho přítomnosti, v přesvědčení, že On zná, co potřebujeme. Opravdu se nedokážu přesvědčit, že by lidské úsilí mohlo mít nějaký vliv na věci, jež Bůh vyhradil Sobě. Zdá se mi, že v těchto věcech vytyčil hranice, zatímco v mnoha jiných máme volnost, takže je s Jeho pomocí můžeme konat i my - vždy ovšem nakolik nám to dovolí naše ubohost - jako je pokání, modlitba a jiné dobré skutky.
6. Druhý důvod - tyto úkony jsou příjemné a klidné, zatímco to, co se dělá s námahou, více škodí než prospívá. (S námahou dělané úkony nazývám ty, jež vyžadují vypětí sil jako zadržování dechu.) Duše se má odevzdat do Božích rukou, aby On s ní dělal, co chce; má zapomenout na jakýkoli svůj zájem a udělat, co je jen možné, aby se poddala Jeho božské vůli.
Třetí důvod - úsilí nemyslet na nic může vyvolat mnoho myšlenek.
Čtvrtý pak, že není nic užitečnějšího a nic se tak nelíbí Bohu, jako když zapomínáme na sebe, na své zájmy, na svá osobní uspokojení, abychom se starali o Jeho čest a Jeho oslavu. Vždyť jak může na sebe zapomenout ten, kdo se úporně snaží nerozptylovat se, takže nepřipustí, aby se jeho rozum a jeho city pohnuly a zatoužily po větší Boží slávě a aby se radovaly z té, kterou už zakoušejí? Jestliže však Bůh zastaví činnost rozumu, dá mu, aby se zabýval jiným způsobem, a to skrze tak jasné osvícení, že jím je uchvácen, jsa přesvědčen, že pro jisté věci nemůže opravdu nic dělat. Nicméně aniž ví jak, je daleko víc poučen než s nasazením veškeré své píle, kterou by si spíše uškodil. - Poněvadž nám Bůh dal mohutnosti, abychom si jimi pomáhali při jednání, nevidím důvod, proč by se měly vylučovat, tím spíše, když každý jejich úkon má svou patřičnou odměnu. Nebraňme jim plnit svůj úkol, dokud je Bůh neráčí pozvednout k vyššímu.
7. Pro duši, kterou Bůh chce připustit do této komnaty, není podle mého názoru nic vhodnějšího než držet se toho, co jsem řekla: totiž bez hluku a násilí se postarat o to, aby zabránila rozumu přemítat, avšak nevyloučit ho ani nepotlačit myšlení, nýbrž je zaměřit na to, aby si připomínala Boží přítomnost a svou božskou přirozenost. Jestliže rozum sám ustane v činnosti kvůli tomu, co zakouší, a to budiž s Boží pomocí, pak ať se střeží toho, aby chtěl pochopit, oč se jedná. Je to dar udělený vůli a je třeba ponechat jí, aby si jej vychutnala bez jakéhokoli napomáhání, kromě nějakého láskyplného slova. Ostatně se často stává v tomto stavu, že člověk, aniž by se o to snažil, nedokáže na nic myslet, i když jen na chvíli.
8. Na počátku svého výkladu o této komnatě jsem mluvila o modlitbě božských zalíbení, pak jsem přešla k modlitbě usebranosti, o níž jsem měla mluvit předtím, neboť není tak vysoká jako ona a je prostředkem k jejímu dosažení.
A tedy v modlitbě usebranosti se nesmí přestat nikdy s rozjímáním a s rozumovým přemítáním. V té druhé naopak, v níž voda vyvěrá přímo z pramene a nepřitéká vodními přívody, rozum se sám zastaví, jak jsem o tom hovořila na jiném místě,5 nebo cítí, že je ohromen skutečností, že nemůže pochopit, co se děje; a tak bloudí jako omámený z jednoho konce na druhý, neschopný na něco se zaměřit. Tento rozruch velmi znepokojuje vůli, jež je mezitím celá ponořena do svého Boha. Avšak ať na to nedbá, neboť by ztratila větší část toho, co zakouší: ať nechá rozum a vrhne se do náruče lásky. Pán ji naučí, co má dělat; totiž aby se považovala za nehodnou takového dobra a děkovala, jak jen dokáže.
9. Protože jsem se chtěla zabývat modlitbou usebranosti, přešla jsem účinky modlitby božských zalíbení a příznaky, podle nichž lze poznat, kdo je jí vyznamenán.
Podle toho, co se zakouší, jedná se o rozšíření nebo růst duše. Je to asi jako u pramene, z něhož není žádný odtok, který však je v takové kotlině, že čím více dostává vody, tím více roste jeho kapacita. Tak asi je tomu i zde, neboť kromě velkých milostí, které duše dostává, Bůh ji rozšíří a dá jí schopnost pojmout všechno.
Tato lahodnost a toto vnitřní rozšíření lze poznat i podle energie, která naplňuje duši, protože pak už si nepočíná v Boží službě tak malicherně, nýbrž s daleko větší velkomyslností.
Přestane se trápit strachem z pekla a živí v sobě velkou důvěru, že jednou přijde do nebe. Neobává se ničeho, leč že urazí Boha; nemá však otrocký strach, neboť ten tu zcela zmizí.
Jestliže se předtím obávala konat pokání, aby neztratila zdraví, nyní se jí zdá, že je může s Boží pomocí konat, neboť nikdy po něm tak netoužila jako nyní. A jestliže v ní soužení vyvolávala předtím takový odpor, teď se jich bojí méně, neboť má živější víru a vidí, že dostane sílu snášet je s trpělivostí, když je přijme z lásky k Bohu. Ba dokonce ve své dychtivosti učinit něco pro Něho se jí někdy stane, že po nich i touží. Čím více roste v poznání Boha, tím menší mínění má o sobě. A protože okusila sladkostí Pána, považuje pozemské rozkoše za smetí, od nichž se krok za krokem vzdaluje, a tím, že to činí, dokáže se stále lépe ovládat. A vůbec zlepší se ve všech ctnostech a bude v nich stále víc růst, pokud opět neurazí Boha; v tom případě by všechno ztratila, i kdyby již dosáhla vrcholu.
Avšak nemyslete si, že stačí přijmout tuto milost jednou či dvakrát, abyste zakoušely takové účinky. Je nutno ji stále přijímat: v této vytrvalosti je celé naše dobro.
10. Na jednu věc velmi upozorňuji toho, kdo se nachází v tomto stavu. Ať se usilovně snaží vystříhat se příležitostí urazit Boha. Zde není duše ještě vycvičena: je jako kojenec, který začíná pít. Když se odtrhne od matčina ňadra, co může očekávat než smrt! Jestliže se ten, kdo dostal tuto milost, vzdálí od modlitby bez naléhavé nutnosti a hned se k ní nevrátí, velmi se obávám, že to s ním dopadne jako s kojencem a půjde od zlého k horšímu. Vím, že je třeba se toho náramně obávat, a znám některé osoby, jimž se to stalo, protože se vzdálily od Toho, který se chtěl stát jejich přítelem, jak to dokazovala Jeho díla. Budí to ve mně živý soucit. Jestliže tak zdůrazňuji útěk před příležitostmi, pak to je proto, že ďábel nasadí víc úsilí, aby zničil jednu z takových duší než mnoho jiných, kterým Bůh nedal takové milosti. Tyto mu mohou způsobit velkou škodu, neboť přitahují jiné duše k velkému prospěchu Boží Církve. A proto je všemožně potírá a udělá všechno, aby je zničil, když kvůli ničemu jinému, tak ze vzteku, že je Bůh tak miluje. Jestliže však podlehnou, pak se stanou horšími než jiné.
Nakolik lze chápat, sestry, vy jste před těmito nebezpečími uchráněny; ať vás však Bůh uchrání před pýchou a marnivostí!
Ďábel může předstírat tyto milosti; avšak to se snadno pozná, protože nejenže nepůsobí zmíněné účinky, nýbrž zanechává zcela opačné.
11. I když jsem o tom hovořila již na jiném místě, přesto vás chci upozornit na nebezpečí, do něhož jsem viděla upadnout osoby, věnující se modlitbě, zvláště ženy, jež pro svou křehkost jsou mu více vystaveny.
Některé osoby kvůli svým přísným kajícím skutkům a modlitbám a bděním anebo prostě, že mají slabší tělesnou konstituci, nemohou dostat duchovní útěchu, aniž by tím nebyla zachvácena jejich přirozenost. A poněvadž cítí jakousi vnitřní sladkost a protože navenek slábnou a pozbývají vědomí - zvláště když vstoupí do onoho stavu, který se nazývá duchovní sen, který je o něco vyšší než předešlý - zaměňují onu sladkost se slabostí, kterou zakoušejí, a dají se přemoci. Čím více se jí poddávají, tím více je ovládá, protože přirozenost se stále více oslabuje. Ony si však myslí, že je to nějaké vytržení. Já to však nazývám omámení, protože jen ztrácejí čas a ničí si zdraví.
12. Jistá osoba zůstávala v tomto stavu osm hodin nepřetržitě, aniž by poznala smyslů, ale i bez myšlenek na Boha. Jelikož se ale našel někdo, kdo se v tom vyznal, zbavil ji toho všeho tím, že ji přinutil jíst a spát a nekonat tolik kajících skutků. Aniž by to chtěla, oklamala zpovědníka, různé jiné osoby a sama sebe. Jsem přesvědčena, že v tom měl ďábel prsty, aby z toho vyzískal prospěch a téměř už ho začínal mít.
13. Je dobré vědět, že se přitom může dostavit vnější i vnitřní malátnost i tehdy, když tento stav pochází od Boha; to pak je duše posílena a když vidí, že je tak blízko Pánu, roznítí se v ní velké city. Nicméně tento stav trvá jen velmi krátce, ačkoli se často opakuje a duše je znovu a znovu opojená. Avšak tato modlitba - není-li to kvůli tělesné slabosti, jak jsem uvedla -nejenže neoslabuje tělo, ale ani nepodněcuje vnější oddanost.
Proto si musíte dávat dobrý pozor, a když na některou začnou přicházet podobné věci, ať o tom uvědomí představenou a všemožně se snaží rozptýlit se. Představená ať jí nedovolí tolik hodin modlitby, ale ať jí přikáže jen málo. Ať se postará, aby dobře jedla i spala, dokud nenabere své přirozené síly, jestliže je ztratila pro nedostatek potravy a spánku. Má-li tak slabou tělesnou konstituci, že jí to nepomůže, pak mi věřte, že ji Bůh chce pro aktivní život: v klášteřích je třeba lidi na všechno. Ať je zaměstnána v různých službách, je nutno dbát, aby nezůstávala příliš o samotě, neboť by si nakonec úplně zničila zdraví. Bude to pro ni velké umrtvování, avšak Pán chce vyzkoušet, jak snese Jeho nepřítomnost a miluje-li Ho opravdu. Po nějaké době jí možná vrátí síly; avšak i když to neučiní, ona získá tolik zásluh ústní modlitbou a poslušností, kolik by jich získala kontemplativním životem, a snad i víc.
14. Některé osoby mají takovou fantazii a tak slabou hlavu - kolik jsem jich poznala! - že se jim zdá, že vidí všechno, nač myslí. A to je velmi nebezpečné; protože však musím o tom ještě mluvit, nebudu se o tom zde šířit.
O těchto komnatách jsem se rozhovořila tak ze široka, protože myslím, že do nich vstupuje velký počet duší. A k tomu přistupuje, že v nich ďábel může napáchat větší škody kvůli spojení přirozeného s nadpřirozeným než v následujících komnatách, v nichž mu Pán nedává tolik svobody.
Buď vždycky veleben! Amen!