Svatá Terezie od Ježíše:
Hrad v nitru
1. Nyní začínáme s pomocí Ducha Svatého mluvit o šestých komnatách, v nichž duše již zraněná láskou svého Ženicha mnohem usilovněji vyhledává samotu, a nakolik je jí to dovoleno, utíká přede vším, co by ji mohlo rozptylovat. Ženichův pohled ji tak uchvátil, že je její jedinou touhou, aby se jím mohla znovu a znovu kochat.
Zde se však nic nevidí, ani v představivosti, abych mohla užívat výrazu "pohled". Jestliže se k němu uchyluji, pak jej používám jako příměr.1
Duše je tedy pevně rozhodnuta nevzít si jiného ženicha. Avšak ženich nehledí tak na její dychtivost, s jakou touží po zasnoubení, chce spíše, aby její touhy mnohem víc vzrostly, tak aby ji ono dobro, jež převyšuje jakékoli dobro, aspoň něco stálo. Vždyť také ve srovnání s tímto dobrem téměř nic neobstojí; musím vám však, dcery, říci, že nejsou nijak menší zkoušky, jež na ni od nynějška přicházejí, takže potřebuje záruky, jež zakouší, aby to dokázala unést. Ach, můj Bože, jaké vnější a vnitřní trýzně musí vytrpět, než vstoupí do sedmých komnat!
2. Vždyť myslím-li na ně, obávám se, že by se velmi těžko naše slabost rozhodla je snášet, kdyby je předvídala, ba ani s vyhlídkou na nezměrná dobra, ledaže by dospěla už do sedmé komnaty, kde duše nemá z ničeho strach a je pevně rozhodnuta snést z lásky k Bohu cokoli. Dokáže to, protože je stále spojena s Pánem, od Něhož má všechnu sílu.
Myslím, že bude užitečné, když vám vylíčím některé trýzně, jež se přitom zakoušejí a jež znám velmi dobře. Jistě, všechny duše nejsou vedeny touto cestou. Nicméně ty, jež Bůh vyznamenává takovými nebeskými věcmi, i když jen občas, musí podle mého názoru tak či onak zakusit pozemská utrpení. Nemínila jsem se tím zabývat, ale pak mně napadlo, že může být velkou útěchou pro toho, kdo zakouší zmíněné úzkosti, v nichž se opravdu zdá, že je vše ztraceno, pozná-li, co trpí duše, jimž Bůh uděluje takové milosti. - Nebudu o nich vyprávět po pořádku, jak k nim dochází, nýbrž jak se mi vybavují v mysli.
3. Chci začít u těch nejmenších, totiž u reptání osob, s nimiž se stýkáme, ale i těch, s nimiž žádné styky neudržujeme a o nichž by nás ani nenapadlo, že by se mohly zabývat našimi věcmi. Říkají: "Chce ze sebe dělat svatou! To všechno dělá, jen aby oklamala svět a znevážila ostatní, jež jsou mnohem lepší než ona a nenadělají tolik cavyků." Všimněte si, že ona nedělá žádné cavyky, nýbrž snaží se jen přesně zachovávat, co vyžaduje její stav. Nicméně ti, které považovala za přátele, se od ní vzdalují, stávají se jejími nepřáteli a zahrnují ji velmi bolestnými a citelnými ranami: "Ta duše je na scestí! Je to zřejmý klam! To jsou ďáblovy úskoky! Dopadne to s níj ako s tou a s tou, jež tak bídně skončily! Kvůli ní se pak zlehčuje ctnost! Klame zpovědníky!..." A zajdou i za zpovědníky a řeknou jim to. Uvedou příklady těch, kteří tímto způsobem bídně skončili. A tisíce jiných pomluv a posměchu.
4. Znám jednu osobu, která se obávala, že nebude moci najít nikoho, kdo by ji chtěl vyzpovídat, když věci dospěly k tomuto bodu.2 Nebudu se zdržovat vyprávěním podrobností, protože je jich příliš mnoho.
Nejhorší je, že tato válka tak brzo nepřestane, nýbrž trvá celý život, neboť jedni upozorňují druhé, aby si dali pozor a nejednali s takovými dušemi.
Namítnete mi, že někteří také mluví dobře. Ano, dcery, ale jaká je to hrstka proti zástupům těch, kteří pomlouvají. Ostatně chvály tu duši jen trápí, neboť má živé povědomí, že ještě nedávno žila ve velkých hříších a byla velmi ubohá. Proto uznává, že má-li nějaké dobro, pak není její, nýbrž od Boha, který jí je dal; kvůli tomu je jí nesnesitelné, když si jí lidé váží: aspoň na počátku, později ta trýzeň polevuje, a to z mnoha důvodů.
Za prvé, protože nám zkušenost jasně říká, že lidé jsou ochotni mluvit o druhých jak dobře tak špatně, proto nezáleží ani na jedné ani na druhé věci. - Za druhé, protože jí Bůh dá důkladněji poznat, že v ní není žádné dobro, jež nepochází od Něho, a proto Mu jen děkuje, zapomínajíc na úlohu, jakou přitom měla, jako by se jednalo o třetí osobu. - Za třetí, když vidí, že některé osoby dělají pokroky kvůli tomu, že poznaly milosti, jimiž byla zahrnuta, myslí si, že Pán jim chce pomáhat prostřednictvím vážnosti, kterou ji bez jejích zásluh obklopují. - Za čtvrté, protože se stará o čest a slávu Boží více než o svoji, necítí strach, jaký mívají začátečníci, že by jim ty chvály uškodily, jak se to stalo některým osobám, které zná. Aby dosáhla, že kvůli ní bude Bůh byť jen jedenkrát chválen, nestará se o to, že jí budou pohrdat: ať se stane, co se má stát.
5. Tyto a ještě jiné důvody zmenšují velkou trýzeň, již působí chvály. Nicméně vždycky se jí to dotkne, ledaže tomu nevěnuje pozornost. Avšak nezměrně těžší je trýzeň, vidí-li člověk, že jej všichni považují za dobrého, ač k tomu není žádný důvod. Dospěje-li duše k tomu, že o to nedbá, tím méně bude dbát na kritiky: ba ty ji spíše osvěží jako líbezná hudba. A to je hluboká pravda, neboť tím úsilím se duše stává mnohem silnější. Sama poznává a nahlíží, že ten, kdo ji pronásleduje, neuráží tím Boha, nýbrž činí tak jen proto, že to On dopouští, aby ona z toho vyzískala větší dobra. A poněvadž vidí, že je tomu tak, zahrnuje tyto osoby mimořádnou něhou, váží si jich jako svých nejupřímnějších přítelkyň, neboť jsou jí více k prospěchu než ti, kdo o ní mluví jen dobře.
6. Kromě toho Pán sesílá velmi těžké nemoci. Tato zkouška je daleko těžší, zvláště když má kruté bolesti: myslím totiž, že mezi vnějšími zkouškami není na zemi žádná, jež by se vyrovnala velmi ostrým bolestem během nemoci. Mám na mysli opravdu silné - těch ostatních může přijít, kolik chce.
Takové bolesti totiž obrátí naruby nitro i vnějšek; duše se rozruší, neví, co má vůbec dělat, takže by ráda přijala jakoukoli rychlou mučednickou smrt, jen aby se zbavila té trýzně. Je třeba říci, že bolest nemá stále vysokou intenzitu, neboť Bůh nedává víc, než se dá snést, a především vlévá trpělivost. Ale obyčejně sesílá velmi těžká utrpení a všemožné nemoci.
7. Znám jednu osobu,3 jež od té doby, kdy začala dostávat milost, o níž jsem mluvila, to je už čtyřicet let, může tvrdit, že neměla jediný den bez bolestí a aniž by různým způsobem netrpěla, ať už pro nedostatek tělesného zdraví, tak kvůli různým velmi těžkým trápením. Jistě bývala velmi špatná, a proto to všechno nepovažovala za nic ve srovnání s peklem, které si zasloužila. Snad ten, kdo tolik neurážel Pána, bude veden po jiných cestách, avšak já dávám přednost vždy cestě kříže, když už kvůli ničemu jinému, tedy proto, abych následovala našeho Pána Ježíše Krista. Učinila bych to, i kdyby mi z toho nekynul žádný prospěch: tím spíše, když vidím, jak obrovský přináší.
8. A co potom říci o vnitřních trýzních? Kdyby se daly dobře popsat, jak lehká by se zdála vnější trápení! Avšak kdo je může tak vylíčit, jak se zakoušejí?
Začneme s trápením, když se dostaneme k ustrašenému a nezkušenému zpovědníkovi, který nemá v ničem jistotu. Vidí-li mimořádné věci, má strach ze všeho, pochybuje o všem a všechno odsuzuje jako ďábelské dílo nebo jako důsledek melancholie, zvláště když tak obdařená duše zjistí nějakou nedokonalost (jako by osoby, kterým Bůh dává takové milosti, musely být andělé, což je naprosto nemožné, dokud jsme v těle).
To mě ostatně neudivuje. Melancholie v dnešní době zaplavila svět: je náramně rozšířena a ďábel jí používá při tolika zhoubných případech, že se jí zpovědníci právem obávají a mají se před ní na pozoru. Avšak ubohá duše, jež je zmítána podobnými obavami, se utíká ke zpovědníkovi jako k soudci, a on ji odsoudí; ta pak upadne do úzkostí a zachvátí ji neklid. Pochopí to pouze ten, kdo to zakusil.
Další trýzní takových duší - zvláště jestliže byly nedokonalé - jsou myšlenky, že Bůh dopouští takový klam jako trest za jejich hříchy. Jistě když dostávají takové milosti, jsou si tím opravdu jisty a nemohou o tom ani pochybovat, že nepocházejí od Božího Ducha; poněvadž však tyto projevy přízně rychle pomíjejí, zatímco vzpomínka na hřích trvá, jejich trýzeň zanedlouho začne znovu, zvláště když shledávají u sebe nedokonalosti, jež nikdy nechybí. Když je zpovědník ujistí, pak se uklidní; jestliže jim ale nažene strach, jejich trýzeň se stane nesnesitelná, zvláště nachází-li se v oné vyprahlosti, v níž se jí zdá, že nikdy nepomyslela na Boha a ani v budoucnosti nepomyslí; slyšíme-li o tom mluvit, zdá se, že se naráží na jednu osobu, o které byla zmínka už před dlouhou dobou.
9. Ale to ještě nic není. Běda, jestliže se duše dá přemoci strachem, že nedokáže vyjevit své nitro a že zklame zpovědníky! To pak jí nic nepomůže, ani když se bedlivě zpytuje a nenajde v sobě ani nejmenší hnutí, které by před nimi skrývala. Rozum je tak zatemněn, že již není s to vidět pravdu, věří všemu, co jí předkládá fantazie, jež je nyní u vesla, a všem našeptáváním ďábla, jemuž Bůh jistě musel dovolit podrobit duši zkoušce a také, aby jí dal na srozuměnou, že se od ní odvrátil. Musí čelit nesčetným útokům a má tak děsivou a nesnesitelnou úzkost, že neznám lepší přirovnání než k pekelným trestům. V této bouři je vyloučena jakákoli útěcha; a hledá-li nějakou u zpovědníka, pak se jí vtírá myšlenka, že se všichni ďáblové spojují s ním, aby ji trápili ještě víc.
Jeden zpovědník, který vedl jednu takto trýzněnou duši, jí řekl, když zkouška pominula, že by jí dal vědět, kdyby tomu byla podrobena, poněvadž taková úzkost, jak vyplývá z mnoha věcí, se mu zdála velmi nebezpečná. Protože se však její stav zhoršoval, musel uznat, že ani on v tom nemůže nic dělat. Když totiž ta duše vzala nějakou knihu v mateřštině, stávalo se jí, že ničemu nerozuměla, jako by ani neznala abecedu, ačkoli uměla dobře číst: její rozum toho nebyl schopen.
10. Proti této bouři není žádný lék. Je třeba čekat na Boží milosrdenství, jež jediným slovem nebo jakoukoli náhodnou událostí náhle odejme všechnu úzkost, když to člověk vůbec nepředpokládá. Tehdy duše zakouší záplavu radosti a je tak plná slunce, že se jí zdá, jako by nikdy nebyla v temnotách. Je jí jako vojákovi, který vyšel vítězně ze strašlivé bitvy, a děkuje Pánu, že bojoval za ni, pomohl jí zvítězit. Sama je hluboce přesvědčena, že nebojovala, neboť se jí zdálo, že všechny zbraně, jimiž se mohla bránit, jsou v rukou nepřátel. A tak poznává svou velikou ubohost, a jak málo dokážeme, když nás Bůh opustí.
11. Zdá se jí, že už nemusí uvažovat, aby pochopila tuto pravdu, protože trpká zkušenost a naprostá neschopnost, již zakusila, jí daly poznat nicotu našeho bytí a propastnost naší ubohosti. Během té bouře neurazila Pána a za nic na světě by Ho neurazila, a proto je v milosti, avšak nijak to necítí. Ba se jí zdá, že nemá v sobě ani jedinou jiskru lásky k Bohu, ba ani že ji kdy měla, že její dobré skutky jsou pouze sen a milosti, jež dostala od Boha, čiré fantazie. Nevidí nic jiného než své hříchy, a ty s velkou jasností.
12. Ach, Ježíši! Jaká je to podívaná vidět takovou opuštěnou duši, jíž všechny útěchy země nejsou k ničemu! Sestry, stane-li se vám, že se dostanete do tohoto stavu, nemyslete si, že bohatí a ti, kteří si žijí svobodně, to mají snazší než vy. Ne, ne. Jako všechny rozkoše světa, nabízené odsouzeným k smrti, je nejen neposílí, nýbrž jen zvýší jejich trýzeň, tak i zde, protože se jedná o trýzeň shůry, a tu nemůže vyhojit žádná pozemská věc. Bůh chce, abychom poznaly Jeho svrchovanost a svou ubohost, neboť je to nesmírně důležité pro to, co má přijít.
13. Co má dělat ubohá duše, jestliže se tento její stav táhne celé dny? Když se modlí, má pocit jako by se nemodlila (říkám to pro její útěchu), neboť nejenže nechápe smysl modlitby, ale ani neví, co říká, přestože se modlí ústně. Na rozjímavou modlitbu vůbec není pomyšlení: její mohutnosti k tomu nejsou vůbec ochotné. Ale i samota jí víc škodí, a to navzdory tomu, že nesnáší společnost ani někoho, kdo by k ní mluvil. A tak přestože to všelijak přemáhá, nedokáže navenek zastřít určitou nudu a otrávenost, kterou nelze přehlédnout.
Dokáže vypovědět, co zakouší? Ne. Jde o nevýslovné věci, o trýzně a duchovní úzkosti, jež nelze definovat. Nejlepší lék, ne však k jejich odstranění - takový neexistuje - nýbrž jen aby se daly nějak snášet, je věnovat se skutkům lásky nebo jiným vnějším věcem a důvěřovat v Boží milosrdenství, jež nikdy nechybí tomu, kdo se na Něho spolehne. - Ať je vždy veleben! Amen.
14. Co se týká vnějších utrpení, která působí ďábel, myslím, že není užitečné o nich mluvit, neboť bývají velmi řídká a ne tak drtivá. Vždyť i když ďáblové dokážou mnoho, nikdy nedosáhnou toho, aby ochromili mohutnosti a uvedli duši do takového zmatku, jak jsem se zmínila. Nakonec bude vždy rozum uvažovat o tom, že nemohou jít dál, než kolik Pán dovolí. A dokud člověk neztratí rozum, pak je každá trýzeň lehká ve srovnání s tím, o čem jsem vyprávěla.
15. Budeme mluvit i o dalších vnitřních trýzních, až budeme pojednávat o různých druzích modlitby a projevech přízně, jimiž Bůh zahrnuje duši v těchto komnatách. Mnohé z nich jsou daleko mocnější než předešlé, jak se to po jejich doznění projeví na tělesném stavu. Nicméně si nezasluhují označení - trýzně a není spravedlivé, aby se jim tak říkalo: jsou to nejvybranější Boží milosti; hodnotí je tak i duše, jež je zakouší, takže uznává, že převyšují všechny její zásluhy.
Největší z těchto trýzní přichází hned při vstupu do sedmých komnat a provází ji mnoho dalších. Zmíním se jen o některých; hovořit o všech je nemožné, stejně jako mluvit o jejich povaze. Mají mnohem vyšší původ než ty předešlé. Jestliže jsem o těch nižších nebyla s to říci víc než toto, tím méně budu umět něco sdělit o těch druhých. - Kéž mi Bůh ráčí pro zásluhy svého Syna poskytovat ve všem svou pomoc. Amen.