1. Zdá se, že jsme zapomněly na naši holubičku; ale kdepak, vždyť zkoušky, o nichž jsem hovořila, jí dávají právě křídla, aby se vznesla daleko výš. - Podívejme se nyní, jak se k ní Ženich chová.
  Dříve než se jí zcela oddá, nechá ji dlouho toužit, užívaje tak jemné prostředky, že je sama duše nechápe a které, jak si myslím, nedokážu vysvětlit, leč tomu, kdo s tím má zkušenost. Jde o jistá hnutí, jež vyvěrají z hlubin duše; jsou tak lahodná a jemná, že nemám, k čemu bych je přirovnala, abyste si o tom mohly udělat představu.

2. Velmi se liší od pocitů, které můžeme vyvolat samy, jakož i od oněch duchovních zážitků, o nichž jsme mluvily. Často když duše vůbec na Boha nemyslí, ani se jím nezabývá, Jeho Velebnost vyburcuje duši jako nějakým úderem hromu či jako nějakou kometou, jež se jen mihne. Není slyšet žádný hluk, avšak duše chápe, že Bůh ji volal, a tak dobře si to uvědomí, že se někdy, zvláště na počátku, roztřese a začne naříkat, ačkoli ji nic nebolí. Cítí, že byla zraněna, ale neví, kdo ji zranil ani jakým způsobem. Chápe však, že je to drahocenná rána, a nechtěla by se uzdravit. Stěžuje si Ženichovi hlasitými slovy lásky, aniž by se dokázala ovládnout, neboť ví, že On je s ní, a to navzdory tomu, že nemůže přijít na to, proč se jím nekochá. Cítí náramně silnou trýzeň; ta je však lahodná a sladká. Duše se jí nemůže vyhnout, i kdyby chtěla. Ostatně by ani nechtěla, protože zakouší více radosti v této trýzni než v lahodném úchvatu modlitby klidu, při němž se nezakouší žádná trýzeň.

3. Trápím se s tím, abych vám vysvětlila, co působí tato láska, ale nevím, jak to udělat. Říci, že Milovaný dá jasně najevo, že je s duší a že volá duši tak jednoznačně, že to vylučuje jakékoli pochyby, tak pronikavým zvukem, že jej slyší a nemůže neslyšet, to si zdánlivě protiřečí. A přece se zdá, že Ženich dá zaslechnout svůj hlas ze sedmé komnaty, kde přebývá, aniž by přitom řekl jediné slovo, a obyvatelé ostatních komnat -smysly, představivost a mohutnosti - se neodváží ani pohnout.
  Ach, můj mocný Pane, jak veliká jsou Tvá tajemství! Jak jsou docela jiné duchovní věci ve srovnání s tím, co lze vidět a chápat zde na zemi, kde žádný jev nemůže zářit jako tento, který je tak nepatrný ve srovnání s mnoha jinými, jež působíš v duších!

4. To naplní duši trýznivou touhou, aniž ví, po čem dychtí, neboť si uvědomuje, že je Bůh s ní.
  Namítnete mi: Má-li však duše toto poznání, po čem ještě touží? Čím se trápí? Co víc chce? - Nevím. Vím jen to, že tato trýzeň proniká celé nitro, a když je vyňat onen šíp, jímž byla zraněna, zdá se jí, že pro velkou lásku, kterou žhne, jí se šípem rvou ven i nitro.
  Teď mě napadá, nemohlo by to být tak, že z výhně, jíž je můj Bůh, odlétla jiskra a dotkla se duše, takže jí dá pocítit žár onoho ohně? A nemohlo by to být, že je to líbezná jiskra, ne tak mocná, aby ji strávila, a proto nechává duši napospas trýzni, kterou jí způsobila svým dotykem? To je podle mého názoru nejlepší příměr, jaký jsem mohla najít.
  Jedná se o slastnou bolest, jež se cítí vždy jinak intenzivně. Někdy trvá dlouho a někdy jen velmi krátce podle toho, jak se Pánu líbí ji udílet, neboť toho nelze dosáhnout lidským úsilím. I když se táhne delší dobu, není nikdy stálá, nýbrž přichází a mizí. Proto se duše nikdy nespálí. Ba když se duše zažíhá, jiskra se uhasí, a ona zůstane plná touhy vrátit se k láskyplné trýzni, kterou působí ta jiskra.

5. Zde člověka ani nenapadne dumat, zda to pochází z přirozenosti či melancholie, ani zda je to klam vyvolaný ďáblem nebo obrazotvorností: ta věc je mu naprosto jasná, že to hnutí přichází odtud, kde bydlí Ten, který je neměnný; a jeho účinky jsou velmi odlišné od těch, jež působí jiné zbožnosti, při nichž hluboké usebrání, způsobené duchovním zalíbením, může vzbudit nějaké pochyby. Poněvadž smysly a mohutnosti nejsou zcela ochromeny, pozorují, co se děje, aniž by však tomu překážely. Ba co se týká oné lahodné trýzně, myslím, že nemohou nic dělat, ani ji zvětšit, ani ji odstranit.
  Kdo dostal od Boha tuto milost - a při čtení tohoto spisu nahlédne, zda ji dostal - ať Mu vzdává velké díky a ať nemá strach, že se klame. Ať se jen obává, aby se toho nestal nehodný, a ať se všemožně snaží lépe sloužit Pánu a zdokonalit svůj život, a uvidí, že ho Bůh bude stále více zahrnovat svou přízní. Jedna osoba, jež dostala tuto milost a několik let se z ní těšila, byla tak spokojena s touto odměnou, že i kdyby sloužila Pánu mnoho let za velkých protivenství, splatila by jí to vše vrchovatě. - On ať je vždy veleben! Amen.

6. Možná se mě zeptáte, proč je tento projev přízně bezpečnější než ostatní. Zdá se mně, že z těchto důvodů. Za prvé: myslím, že ďábel nikdy nevyvolá tak lahodnou trýzeň, jako je tato. Může dát slasti a sladkost, jež se zdají duchovní, není však v jeho silách spojit utrpení - a tak velké utrpení - s takovou radostí a duchovním pokojem. Všechna jeho moc se vztahuje na vnější věci; a když působí trýzeň, ta pak není nikdy slastná a plná pokoje, nýbrž plná neklidu a války. Za druhé: tato sladká bouře se rozpoutá v oblasti, kde ďábel nic nezmůže.
  Za třetí: pro velký prospěch, který z toho duše načerpá; to nejobyčejnější je rozhodnutí trpět pro Boha, touha mít mnoho křížů a velmi pevné předsevzetí vyhýbat se požitkům a světským rozhovorům a podobným věcem.

7. Že to není plod fantazie, to dokazuje neschopnost vyvolat ho, i kdyby člověk o to usiloval. Je to tak jasné, že klam je naprosto vyloučen (tím míním, že se nám zdá, že je, když vůbec není) a že se o tom ani nedá pochybovat. Ba když máme pochybnost, zda se nám dostalo či nedostalo tohoto projevu přízně - pak je nutno říci, že to nejsou opravdové vzněty, neboť ty se zakouší tak dobře, jako když tělesnýma ušima slyšíme nějaký velmi silný hlas.
  A nelze ani pochybovat, že to pochází z melancholie, protože ta vyvolává své chiméry ve fantazii, zatímco trýzeň, o níž zde mluvím, vyvěrá z nitra duše. Je docela možné, že se klamu, ale dokud mi kompetentní osoby neuvedou jiné důvody, budu vždy zastávat tento názor. Znám jednu duši, která měla stále pochybnosti, zda se neklame, ale o této modlitbě nemohla nikdy pochybovat.

8. Pán má i jiné prostředky, jak vyburcovat duši. Někdy například, zatímco se modlí ústně, aniž by přitom myslela na vnitřní věci, se jí zdá, že cítí najednou jakýsi sladký zápal, něco jako velmi opojnou vůni, jež jí náhle zaplaví všechny smysly. Ne že by cítila nějakou vůni nebo jinou podobnou věc: používám-li tohoto příměru, pak jen proto, abych naznačila, že Ženich je zde a zanítí v duši velmi sladkou touhu, aby se jím kochala; proto je také ochotna k velkým úkonům a zcela se ponořit do chval našeho Pána. Tato odměna, která je pro duši velmi běžná, pochází z téhož zdroje jako předešlá. Nicméně není v ní ani trochu trýzně ani touha vidět Boha není nijak trýznivá. Z uvedených důvodů se i zdá, že ani zde se není čeho obávat, nýbrž je třeba přijímat tento projev přízně a upřímně za něj děkovat.

předchozí | obsah | další