Svatá Terezie od Ježíše:
Hrad v nitru
1. Bude se vám zdát, že o této komnatě jsem vám už řekla všechno; a přece mi ještě mnoho zbývá, neboť, jak jsem se vám už zmínila, je tam víc a méně.
Co se týká spojení, myslím, že už nedokážu říci více, avšak zbývá ještě mnoho vyložit o účincích, které Bůh působí, když se duše disponují k přijetí Jeho milostí. Chci o tom něco říci a zároveň ukázat, v jakém stavu je duše. Abyste mi lépe porozuměly, chci použít příměru, který považuji za přiléhavý; jeho pomocí uvidíme, že při tomto Božím zásahu v duši my samy nemůžeme dělat nic, přesto však, aby nás Pán tím vyznamenal, můžeme vykonat mnoho tím, že se disponujeme.
2. Slyšely jste už o podivuhodných věcech, jak vzniká hedvábí? Na takový způsob mohl přijít jenom On. Jedná se o malé zárodky, podobné zrnkám pepře; já je nikdy neviděla, avšak slyšela jsem o nich vyprávět: a proto dopustím-li se nějaké nepřesnosti, pak je to má vina.
Když nastává léto a morušovníky se zazelenají, tyto zárodky začnou ožívat. Než morušovníky nasadí listí, kterým se mají živit, jsou tam jako mrtvé. A protože se vydatně živí, rostou, a když jsou dostatečně velké, vylezou na některé větvičky a tam soukají hedvábí ze svých vnitřností, vytvářejíce si velmi husté kukly, v nichž se ty tučné a ošklivé housenky uzavřou a zemřou. Avšak krátce nato vyklouzne z té kukly malý bílý motýlek, velmi půvabný.
Kdyby se to neodehrávalo před našima očima, ale kdyby nám to někdo vyprávěl jako cosi, co se dělo v dávných dobách, nikdo by tomu nevěřil. Vždyť také, jak bychom mohly uvěřit, že housenka nebo hmyz - jsouce bez rozumu - jsou tak pečliví a pilní, že pracují pro nás a doplácejí na to svým životem jako chudáček bourec morušový při své práci? To nám postačí, sestry, na dlouhou meditaci, aniž bychom musely něco přidávat, neboť zde můžete uvažovat o podivuhodných činech a moudrosti našeho Boha. Ach, kéž bychom znaly vlastnosti všech věcí! Jak by nám to prospívalo rozjímat o těchto podivuhodných věcech a těšit se z toho, že jsme nevěsty tak velkého a moudrého Krále!
3. Vraťme se nyní k našemu námětu. Duše, jehož obrazem je housenka, když začne ožívat v teple Ducha Svatého, přijímá všestrannou pomoc, kterou Bůh uděluje každému, a používá léků a pomůcek, které On zanechal své Církvi, jako jsou časté zpovědi, dobrá četba a kázání: jsou to vhodné léky pro duši, která je mrtvá v hříchu a zapletená do špatných příležitostí pro svoje nedbalosti. Ožije-li pomocí těchto léků a zbožnými rozjímáními, bude-li se posilovat, pak vyroste a uzraje. A sem mířím, neboť mi tak nezáleží na tom, co bylo předtím.
4. Když housenka doroste - jak jsme viděly na počátku tohoto úryvku - začne soukat hedvábí a budovat si dům, ve kterém má uhynout. Tento dům, jak bych vám chtěla vysvětlit, je náš Pán Ježíš Kristus. Zdá se mi, že jsem někde četla nebo slyšela, že náš život je skryt v Kristu, nebo v Bohu, což je ostatně totéž, anebo že Kristus je náš život.1 - Zda text zní takhle či jinak, není pro můj záměr příliš rozhodující.
5. Hleďte, dcery, co můžeme s Boží pomocí dělat: že Jeho Velebnost se stane naším příbytkem, který jsme samy zbudovaly, jako jím je v této modlitbě spojení. Říkám-li, že Bůh je náš příbytek a že si tento příbytek můžeme zbudovat, abychom se tam ubytovaly, zdá se, jako bych chtěla říci, že můžeme Bohu něco přidat nebo odejmout. A jak to můžeme! ale ne tak, že přidáváme nebo odnímáme Bohu, nýbrž že přidáváme nebo odnímáme sobě jako ony malé housenky nebo ještě nedokončíme, co je v naší moci, a On přijde a spojí svou velikost s naší námahou, jež je nicotná, a udělí jí tak velkou hodnotu, že si zaslouží, aby On sám se stal naší odměnou. A protože se nespokojí s tím, že zaplatil víc, bude chtít připojit naše malé trápení ke svým velkým trýzním, které Jeho Velebnost vytrpěla, aby z nich vytvořil jedinou věc.
6. Nuže tedy, mé dcery, dejte se ihned do práce! Tkejme tuto malou kuklu tím, že se budeme zbavovat veškeré sebelásky a vlastní vůle, že nebudeme lpět na žádné pozemské věci a konat skutky pokání, modlit se, rozjímat a poslouchat, a to ostatní, co už znáte. Ach, kdybychom praktikovaly všechno, co známe, a čemu nás naučili! A pak ať zemře, jen ať zemře tento červ jako bourec morušový, když vykonal svou práci! Tehdy zjistíme, že vidíme Boha a budeme zakoušet, že jsme pohřbeny v Jeho velikosti jako ona malá housenka ve své kukle. - Říkám-li, že uvidíme Boha, pak tím míním způsob, jaký se dává zakoušet v tomto druhu spojení.
7. Zaměřme se nyní na to, jak se tato housenka promění, neboť to je cíl dosud řečeného. Říkám, že vstoupí-li do této modlitby a odumře pro všechny světské věci, vyjde proměněný v malého bílého motýla.
Ach, moci Boží! V jakém stavu vychází duše, když přebývala v Boží velikosti a tak s Ním spojena jako tu, i když jen krátký čas, takže podle mého názoru to netrvá ani půl hodiny! Upřímně vám říkám, že se nepoznává. Pomyslete na rozdíl mezi ošklivou housenkou a malým bílým motýlem: tak je to i s ní.
Duše nechápe, jak si zasloužila takové dobro, chci říci, že neví, odkud se jí ho dostalo, neboť si příliš jasně uvědomuje, že si je nezaslouží. Proniká ji žhavá touha chválit Boha, takže dychtí po tom, aby se zničila, aby podstoupila tisíc smrtí. Nezadržitelně touží po velkých utrpeních a nedokáže se toho zbavit. Dychtí po tom, aby mohla konat skutky pokání, žít v samotě a udělat, co jen je možné, aby všichni poznali jejího Boha, takže ji hluboce trýzní, vidí-li, že je urážen.
V následujících komnatách budu mluvit o těchto účincích s větší podrobností. I když jednotlivé jevy pátých komnat jsou téměř totožné s těmi z následujících, nicméně hodně se liší intenzitou účinků. - Duše, kterou Bůh dovedl až sem, uvidí veliké divy, jestliže bude usilovat jít dále.
8. Ach, jaká je to podívaná na tohoto poletujícího motýlka! A přece nikdy ve svém životě neprožíval takový blahý pokoj. Člověk dostává chuť chválit Boha, když na Něj hledí, jak není s to se zastavit a odpočinout si. Když zakusil takové dobro, pak už ho věci tohoto světa neuspokojí, zvláště jestliže ho Bůh často opájel svým vínem, z něhož znovu a znovu získává ve svůj prospěch, téměř pokaždé.
Teď už nezáleží na tom, co dělal, když byl housenkou. Tehdy pomalu tkal svou kuklu, avšak nyní mu narostla křídla; a protože je schopen létat, proč by se měl spokojit s tím, že bude ještě pomalu kráčet? Jeho touhy neznají mezí a zdá se mu málo, co může udělat pro Boha. Nijak se nediví tomu, co vykonali svatí, protože ví ze zkušenosti, kolik Pán pomáhá tím, že promění duši takovým způsobem, že není k poznání, jako by už nebyla totožná s tou předtím. Slabost, která, jak se domnívala, jí bránila konat pokání, se proměnila v sílu. A jestliže předtím bylo její lpění na rodičích, přátelích a na pozemských statcích takové, že je nedokázala překonat ani svými vnitřními úkony ani svými rozhodnutími, ba ani svou vůlí, neboť se jí zdálo, že na nich stále víc lpí, nyní se naopak cítí tak volná, že ji mrzí i ty vztahy, které nemůže přerušit, aniž by neurazila Boha. Protože zakusila, že opravdový odpočinek jí nemohou dát tvorové, všechno ji nudí.
9. Zdá se, že to beru příliš ze široka; a přece bych mohla vyprávět daleko víc. Kdo dostal od Boha tuto milost, nahlédne, že nejsem rozvláčná.
Není tedy divu, že tento motýlek se cítí cize mezi pozemskými věcmi, a proto hledá odpočinek někdo jinde. Kam se chudáček uchýlí? Nemůže se vrátit, kam vystoupil, neboť to není v jeho moci, jak jsem uvedla, i kdyby se o to kdovíjak snažil, dokud se Bohu nezlíbí opět mu projevit svou přízeň. Jak se tehdy začne trápit! Ach Pane...! A kdo mu uvěří po
tak závratných milostech?
- Ano, dokud člověk žije tím nebo oním způsobem, stále trpí. Tvrdí-li někdo, že dosáhl tohoto stavu, plného útěch a slastí, odpoví mu, že ho vůbec nedosáhl, nebo aspoň, že se dostal nejvýš do předešlé komnaty, kde zakusil nějakou řídkou útěchu, a k té že mu pomohla jeho přirozená slabost, neřku-li snad ďábel, který mu dal na chvíli pokoj, aby proti němu zahájil tím neúprosnější boj.
10. Tím nechci říci, že obyvatelé této komnaty nemají klid; mají ho a veliký, neboť i sama utrpení jsou tam tak cenná a mají tak vznešený původ, že navzdory jejich náramné síle přinášejí pokoj a spokojenost.
Z nechuti, kterou vzbuzují věci tohoto světa, vyvěrá v duši touha opustit jej; a je to tak trýznivá touha, že chudinka kvůli tomu, aby měla trochu úlevy, musí myslet, že je to Boží vůle, aby žila ve vyhnanství. Někdy nestačí ani toto, neboť duše přes všechen pokrok, není zde ještě tak podrobena Boží vůli, jak bude později. Trápí se a prolévá slzy, ale nemůže dělat víc, protože jí to není ještě dáno.
Tuto trýzeň zakouší, kdykoli se oddá modlitbě; je to trýzeň, jež zčásti vyplývá z pronikavé bolesti, když vidí, že Bůh je ve světě málo ctěn, ba tupen, a když uvažuje o velkém počtu heretiků a maurů, duší, jež zahynou, a to ačkoli ji pociťuje daleko mocnější nad záhubou křesťanů. Obává se, že jich mnoho přijde do věčné záhuby, i když dobře zná, jak velké je Boží milosrdenství, a ví, že ti nešťastníci se mohou vždycky napravit a spasit se, přestože vedli špatný život.
11. Ach, jak veliký je Bůh! Před několika léty, snad před několika dny tato duše myslela jen na sebe. Kdo ji nyní naplnil tak trýznivým úsilím? I kdybychom nad tím strávili mnoho let v meditaci, nedokázali bychom mít je tak mocné.
A vůbec, já bych nemohla mít takovou starost, ani kdybych se dny a roky zabývala rozjímáním nad velkým zlem, jakým je urážka Boha, či přemýšlením o tom, kolik jeho synů a mých bratří se řítí do záhuby, nebo úvahami o nebezpečích, jimž jsme vystaveni, a jak by to bylo krásné vyprostit se z tohoto ubohého života.
Ne, dcery, trýzeň, kterou působí takové úvahy, není podobná té, o níž mluvím. S Boží pomocí a setrváváme-li v řečených úvahách, můžeme ji i mít, ale nikdy nebude tak pronikavá jako ta druhá, která, jak se zdá, drtí a rozemílá duši, aniž ta k tomu napomáhá, ba aniž to někdy chce.
A tedy v čem spočívá? Odkud pochází? - Právě to vám chci říci.
12. Nevzpomínáte si, co jsem vám řekla - i když ne na toto téma - ohledně nevěsty, kterou Bůh uvedl do vinného sklepa a vztyčil nad ní korouhev lásky?2 A k tomu dochází zde. Odevzdanost, s níž se duše svěřila do rukou Boha, spojená s láskou k Němu, ji činí tak povolnou, že nechce vědět o ničem jiném, než aby si On s ní dělal, co chce. Myslím totiž, že Bůh nikdy neudělí tuto milost, leda jen duši, kterou považuje zcela za svou. A tak, aniž si to uvědomí, vychází z tohoto stavu poznamenána Jeho pečetí. Vosk si sám nevtiskuje pečeť: tak i duše má být připravena přijmout Ho jako vláčný vosk. Ale ani při tomto se nijak nepřizpůsobuje; je na ní, aby stála nepohnutě a nekladla odpor. - Ach, jak je Bůh dobrý! I zde musí být vše na Tvůj účet. Žádáš jen jedno: naši vůli, totiž aby vosk nekladl odpor.
13. To tedy, sestry, činí Bůh, aby duše uznala, že je Jeho. Dá jí, co má, totiž to, co dal svému Synu: nemůže nám prokázat větší milost. Kdo si víc přál odejít z tohoto života než Jeho Syn? Sám to řekl při Poslední večeři: "Toužebně jsem si přál."3 - Ach, Pane, nemyslels na krutou, bolestnou a úděsnou smrt, jež na tebe čekala?
- Ne, velká láska a touha, aby se všichni lidé spasili, daleko převyšovaly ony trýzně, nemluvě o tom, že jsem je nepovažoval za nic ve srovnání s tím, které jsem vytrpěl později a jež dosud trpím od té doby, co jsem na světě.
14. A právě tak je tomu; často jsem o tom rozjímala. Když jsem myslela na bolest, jíž trpěla a dosud trpí jedna duše, kterou znám4 - je to tak nesnesitelná bolest, že by raději zemřela, jen aby ji nemusela snášet - ptala jsem se, jestliže je tak nesnesitelná trýzeň duše, jejíž láska se koneckonců vůbec nedá srovnávat s Kristovou, co pak zakoušel Pán a jaký byl vůbec Jeho život, když měl stále před očima všechno a viděl, jak těžce byl urážen Jeho Otec? Tato trýzeň musela být mnohem těžší než všechny bolesti Jeho nejsvětějšího utrpení. Ta aspoň, když už nic, znamenala konec Jeho trápení. A tato myšlenka, spojená s útěšným vědomím, že Jeho smrt bude pro nás lékem a že svými bolestmi dokáže, jak nezměrně miluje svého Otce, asi zmírnila Jeho bolesti. Což tomu tak není i u nás? Když někdo začne konat velké skutky pokání v zápalu roznícené lásky, téměř je ani necítí. Ba chtěl by jich konat mnohem víc, neboť to vše se mu zdá nějak málo. Tak i náš Pán při té požehnané příležitosti, aby dokázal svému Otci, jak dokonale Ho poslouchá a jak miluje nás, lidi. Ach, jaká je to radost trpět, aby se tím plnila Boží vůle! Avšak vidět, jak je Boží Velebnost stále urážena, a pozorovat, jak velký počet duší jde do věčné záhuby, muselo být pro našeho Pána tak trýznivé, že kdyby byl jen prostý člověk, už jen toto utrpení by, podle mého názoru, jednoho dne stačilo ukončit Jeho život nejednou, ale mnohokrát.