Svatá Terezie od Ježíše:
Hrad v nitru
1. Vraťme se nyní k naší holubičce a podívejme se, co jí Bůh uděluje v tomto stavu. Avšak duše nesmí nikdy povolit v úsilí dělat pokroky ve službě Boží a v sebepoznání - a o tom musí být přesvědčena - neboť spokojí-li se s tím, že dostala tuto milost, a protože si myslí, že je v bezpečí, žije nedbale; a protože opouští cestu do nebe, to znamená přikázání, bude na tom jako motýl bource morušového, který klade vajíčka, aby dal život dalším motýlům, ale sám hyne a zůstává mrtvý navždy. Říkám, že klade vajíčka, neboť Bůh chce, aby tak veliké milosti nebyly dávány nadarmo. A proto nevyužívá-li jich duše pro sebe, umožňuje, aby pomáhaly druhým. Taková duše vyzařuje na druhé svůj vnitřní žár svými ctnostmi a touhami, jež vyvěrají z toho, že vytrvává v dobrém. Ba dokonce může mít touhu pomáhat druhým i po tom, když ztratila veškerý žár, neboť ji těší, když druzí poznávají, jaké milosti Bůh uděluje těm, kdo Ho milují a slouží Mu.
2. Tak tomu bylo u jedné osoby, kterou znám.1 Přestože na tom byla špatně, dělalo jí potěšení, když druzí měli prospěch z milostí, kterých se jí dostalo, a ráda učila každého, jak se modlit, jestliže to neznal. Tímto způsobem vykonala mnoho dobrého, a Pán jí vrátil své světlo. Jistě, tehdy ještě nedosáhla těch účinků, o kterých mluvím. Avšak kolik je těch, kteří jsou Bohem povoláni k apoštolátu a jako Jidáš vyznamenáni důvěrnými rozhovory a povýšeni na krále jako Saul, a pak vlastní vinou končí v záhubě. Z toho se, sestry, naučíme, že nejbezpečnější prostředek, jak pokročit k novým zásluhám a nikdy se nezahubit jako ti nešťastníci, je poslušnost, doprovázená přesným plněním Božího zákona. - Mluvím nejen k duším, které dostávají tyto milosti, nýbrž i k ostatním.
3. Zdá se mi, že tato komnata je ještě hodně temná navzdory tomu, co jsem o ní říkala. Protože je ale svrchovaně žádoucí tam vstoupit, je dobré neztrácet na ni naději, ani když Pán nedává tyto nadpřirozené projevy přízně; vždyť s Jeho pomocí je docela dobře možné dosáhnout opravdového spojení tím, že se je snažíme získat podrobením vlastní vůle Boží vůli.
Kolik jich tak mluví a jsou přesvědčeni, že nechtějí nic jiného, ba že jsou ochotni obětovat i život! Kdybyste na tom byly opravdu takhle, řekla bych vám a nepřestala bych vám to opakovat, že tu milost už máte. O to druhé spojení, doprovázené slastmi, se opravdu nestarejte!
Nejvzácnější z nich závisí zcela na tomto a nelze jej dosáhnout, není-li člověk utvrzen v ochotě plnit Boží vůli. Ach, jak žádoucí je toto spojení! Šťastná duše, která je dosáhla! Žije v pokoji v tomto životě a bude žít i v druhém, neboť nehledě k nebezpečí, že ztratí Boha, a k bolesti, když vidí, jak je urážen, není už nic, co by ji mohlo trápit, ani chudoba ani nemoci, ba ani smrt, kromě smrti těch, kteří mohou v Boží Církvi vykonat mnoho dobrého. Vidí totiž jasně, že Pán umí uspořádat věci lépe než ona touží.
4. Všimněte si, že všechna trápení nejsou téhož druhu. Některá - stejně jako některé radosti - pocházejí z naší přirozenosti a lásky, jako soucit nad tím, co postihlo druhého, jako to zakusil náš Pán, když vzkřísil Lazara.2 Tato trápení nejenže nebrání duši, aby byla spojena s Boží vůlí, ani ji nezneklidňují dlouhodobou rozháranou vášní, nýbrž rychle zmizí, a jak jsem říkala u výkladu o slastech modlitby, vůbec neproniknou na dno duše, jen se dotknou smyslů a mohutností. Jejich hlavní pole působnosti je v předešlých komnatách, zatímco ani nevstoupí do těch, o nichž budu vyprávět nakonec.
Při tomto druhu spojení není nutné, aby mohutnosti byly suspendovány ze své funkce, jak jsem se o tom zmínila. Pán je všemohoucí: může obohatit duše mnoha cestami a uvést je do této komnaty, bez této zkratky, o níž jsem mluvila.
5. Dobře si ale všimněte, dcery, že housenka musí bezpodmínečně zemřít, a to zemřít na naše útraty. V jiném spojení3 velmi napomáhá odumřít pro nový život, který ji očekává; avšak zde4 je třeba, abychom ji zabily my, přestože i nadále žijeme tímto životem. A toho nelze dosáhnout, leč za cenu velkých bojů; avšak tím větší bude odměna, čím větší bude vítězství. Není pochyby o tom, že k tomu může dojít, jen když je spojení s Boží vůlí opravdové. - A po tomto spojení jsem vždy toužila a stále o ně prosím Boha, neboť je zřejmější a bezpečnější.
6. Ach, běda nám! Jak málo jich tam dojde! Ten, kdo se snaží neurážet Boha a vstoupit do řádu, si myslí, že už udělal všechno. Avšak zůstane ještě několik červů, kteří se tak snadno nedají poznat, dokud jako onen červ, který ohlodal Jonášův břečťan,5 neponičí všechnu ctnost, jako jsou sebeláska, přeceňování sebe, posuzování bližního, byť třeba v drobných věcech, a jisté nelaskavosti k bližnímu, kterého nemilujeme jako sebe samy. Jestliže plníme své povinnosti nerady, jen abychom se nedopustily hříchu, pak jsme ještě velmi vzdáleny od toho, abychom se mohly zcela spojit s Boží vůlí.
7. Podle vás, dcery, co je to ta Boží vůle? - Abychom byly tak dokonalé, že budeme jedno se Synem a Otcem, jak to žádal Ježíš Kristus.6 Kolik nám však chybí, abychom toho dosáhly! Já se vám přiznám, že mě psaní o těchto věcech velmi trápí, neboť vidím, že jsem od nich vlastní vinou ještě velmi vzdálena. Kvůli tomu nám Bůh nemusí dávat velké útěchy: stačí to, co nám dal, když nám poslal svého Syna, aby nám ukázal cestu. Nemyslete si však, že sjednocení s Boží vůlí spočívá v tom, že člověk necítí lítost nad smrtí svého otce či svého bratra anebo že snáší s radostí případná trápení a neštěstí. Bylo by to dobré, ale někdy by to mohlo být ovoce lidské diskrétnosti, neboť vidíme-li, že není pomoci, děláme z nouze ctnost. Kolik podobných skutků dokázali vykonat i filozofové svou moudrostí! Boží vůle je pro nás v těch dvou věcech: milovat Boha a bližního. Sem musí směřovat všechno naše úsilí. Budeme-li to dělat dokonale, splníme Boží vůli a budeme s Ním spojeny. Avšak jak jsme vzdáleny od zachovávání těchto přikázání, tak jak si to takový Pán zasluhuje! Kéž se líbí Bohu, abychom tam jednou došly: je to ostatně v našich možnostech, jen když budeme chtít!
8. Nejbezpečnějším měřítkem, podle něhož poznáme, zda plníme tato dvě přikázání, je pohledět, jak milujeme bližního. Vždyť zda milujeme Boha, to nelze vědět bez velkých důkazů, abychom chápaly, že Ho milujeme, ale u lásky k bližnímu, ano. Buďte si jisté, že čím více pokročíte v lásce k bližnímu, tím dál také budete v lásce k Bohu. Bůh nás tak miluje, že na oplátku za lásku, kterou máme k bližnímu, tisícerým způsobem dá vzrůst naší lásce k Sobě. O tom není pochyb.
9. Je to pro nás velmi důležité soustředit se na to, jak jednáme v tomto bodě, neboť jsme-li v tom opravdu dokonalé, vykonaly jsme všechno. Avšak já si myslím, že kvůli slabostem naší přirozenosti nikdy toho nedosáhneme, abychom dokonale milovaly bližního, nebude-li ta láska vycházet z téhož kořene jako láska k Bohu. A protože je to, dcery, velmi důležitá záležitost, usilovně se zpytujme i v nejmenších věcech a nevšímejme si určitých představ, jež nám houfně přicházejí v modlitbě, kvůli nimž se nám zdá, že jsme ochotny z lásky k bližnímu podniknout velké věci, i pro spásu jediné duše. Jestliže tomu neodpovídají naše skutky, pak nemáme důvod si tak věřit. To říkám o pokoře jakož i ostatních ctnostech. Ďáblova lstivost je náramná. Je s to rozhýbat celé peklo, jen aby nám namluvil, že máme nějakou ctnost, která nám chybí. A právem, neboť nám může hodně uškodit; vždyť tyto ctnosti, vyrůstající z takového kořene, budou mít v sobě vždy něco marnivosti. Naopak z těch, které vyrůstají z Boha, se vytratí i pýcha.
10. Někdy se musím smát, když vidím, co se stává některým duším. Když jsou ponořeny do modlitby, zdá se jim, že jsou z lásky k Bohu hotovy přijmout jakékoli pokoření i veřejný výsměch; ale pak, když se naskytne příležitost, zakryly by i tu nejmenší chybičku! Nemluvě o tom, že by byly obviněny z něčeho, čeho se nedopustily! Bůh chraň! Kdo tedy nemůže snést tyto věci, ať si dá dobrý pozor a nespoléhá se na to, co si myslí, že si musí vytyčit, neboť jeho předsevzetí jsou ovocem čiré fantazie, a ne účinné rozhodnosti vůle; to by pak byla docela jiná věc. A ďábel klade své nástrahy a předestírá své klamy pomocí představivosti. A těm, kdo jsou málo poučeni, jako my ženy, jich může nastražit velmi mnoho, protože neumíme rozlišit, jaký je rozdíl mezi mohutnostmi a představivostí, a mnoho jiných věcí, jež se odehrávají v našem nitru.
Jak je snadné, sestry, poznat, která z vás má ryzí lásku k bližnímu a u které ještě není tak dokonalá! Kdybyste pochopily, jak záleží na této ctnosti, neusilovaly byste o nic jiného.
11. Když vidím duše, s jak náramnou pečlivostí usilují o modlitbu a jak jsou usebrané, že se zdá, že se neodváží ani pohnout ani na něco jiného pomyslet ze strachu, že ztratí onu trochu záliby a zbožnosti, kterou zakoušejí, pak jsem přesvědčena, že ještě neví, jak se dochází ke spojení. Myslí si, že všechno spočívá právě v tom. Kdepak, dcery, vůbec ne! Pán chce skutky. Chce, například, aby sis nevšímala ztráty oné zbožnosti, máš-li potěšit nějakou nemocnou, které můžeš přinést úlevu; trpí-li, poneseš s ní její bolest, když budeš hladovět, je-li třeba jí dát najíst. A to ani ne tak kvůli ní, jako kvůli tomu, že víš, že je to Boží vůle. Toto je pak pravé spojení s Boží vůlí! Podobně když slyšíš chvály na nějakou osobu: máš se radovat víc, než kdyby chválili tebe. Budeš-li mít pokoru, bude ti to snadné, neboť to pak chvály jsou spíše trýzeň. A ještě, těšit se z toho, že jsou uznávány ctnosti sester, a trápit se nad jejich chybou, jako by to byla tvá, a snažit se ji skrýt.
Avšak o tomto bodě jsem už ze široka pojednávala na jiném místě.7
12. Kdybychom, sestry, chybovaly v tomto, byly bychom ztraceny! Kéž se líbí Bohu, aby k tomu nedošlo! Budete-li dělat, co jsem říkala, pak vás ujišťuji, že vám Jeho Velebnost dá dosáhnout tohoto spojení, zatímco v opačném případě buďte přesvědčeny, že k němu nikdy nedojdete, i když budete mít vysokou zbožnost a duchovní slasti, takže si budete myslet, že jste toho dosáhly a že během modlitby klidu se vám tu a tam stává, že jsou i smysly suspendovány (takže se některým bude zdát, že už k němu došlo). Proste Pána, aby vám dal lásku k bližnímu v celé její dokonalosti a ostatní přenechejte Jemu. Budete-li se všemožně snažit, abyste toho dosáhly, donutíte-li svou vůli, aby se ve všem podřídila vůli sester, i na úkor svých práv, jestliže navzdory veškeré přirozené nechuti zapomenete na své zájmy a budete pozorné k jejich a naskytne-li se příležitost, vezmete na sebe všechnu námahu, abyste jí ušetřily druhých, pak On vám dá víc, než kolik dokážete toužit. Nemyslete si, že vás to nemá nic stát a že už jste udělaly všechno. Zamyslete se nad tím, kolik stála našeho Ženicha láska k nám: aby nás osvobodil od smrti, podstoupil nejukrutnější smrt, a to smrt na kříži.