Autor: John A. Schug
Our Sunday Visitor, Inc. 1976 © Franciscan Herald Press, Quincy, Illinois, USA
Slovak edition © Slovenská provincia menších bratov kapucínov
Translation in Czech © Ing. Rudolf Minář 2004
ISBN 80-889444-13-9

Otec Pio - úvod
.....................................................................................................................

Cleonice Morcaldiová, obyvatelka San Giovanni Rotondo, ušila bílou spodní košili a dala ji svému duchovnímu otci Páteru Piovi. Za tři dny jí ji vrátil a požádal ji, aby mu ji laskavě vyprala. Když se na ni podívala, překvapením vykřikla: „Panenko Maria! Vždyť je to hotové sebetrýznění!“ Košile byla postříkaná krví odshora dolů, zpředu i zezadu. Ještě i dnes si málo lidí uvědomuje, že Otec Pio zakusil na zádech bičování, které podstoupil Ježíš Kristus. Toto však nebyly nejnápadnější znaky jeho podobnosti s Kristem. Důležitější je, že měl na těle i stigmata, skutečné a viditelné rány po ukřižování na rukou, nohou a na boku. Jak k tomu došlo, je možné nejlépe popsat jeho vlastními slovy. Bylo ráno 20. září 1918. Otec byl v chóru, jak kapucíni nazývají svou kapličku, a vzdával díky Bohu po mši svaté. „Byl jsem v chóru po odsloužení mše svaté, když mě najednou přemohla ospalost podobná sladkému spánku. Všechny mé vnitřní i vnější smysly a také i zákoutí mé duše prožívaly nepopsatelný pokoj ... ocitl jsem se před tajemnou, velmi rozrušenou osobou (personaggio) podobnou té, kterou jsem viděl večer 5. srpna. Jediný rozdíl byl v tom, že této osobě vytékala z rukou, nohou a ze srdce krev. Vidina té osoby se rozplynula a já jsem si všiml, že ruce, nohy a hruď mám probodnuté a všechny rány mi silně krvácejí.“ Tento člověk, který se setkal s ukřižovaným Kristem, byl Otec Pio, kapucínský kněz z horského městečka San Giovanni Rotondo v jižní Itálii. Příběh jeho života není životopisným příběhem. Je to životní zkušenost. Již jen vnější znaky páterova života - jeho zázraky, jeho stigmata (pět krvácejících ran po ukřižování na rukách, nohách a boku), jeho bilokace (schopnost být ve stejné chvíli na dvou místech), dar cizích jazyků (uměl mluvit řečmi, které se nikdy neučil), schopnost číst z duší (znal životní příběhy lidí, se kterými se nikdy nesetkal), ničivé pracovní zatížení, když po padesát roků neměl dovolenou, ani jediný volný den - všechny tyto jevy byly návnadou, na kterou Boží rybář chytal zatvrzelé hříšníky a jíž obracel na víru nejskeptičtější a nejateističtější kritiky pátera Pia. Záznamy o těchto jevech, i když jsou tak ohromující, se dají velmi lehce ověřit a popsat. Kdybychom se však věnovali jen těmto vnějším úkazům, přehlédli bychom o mnoho významnější jev - pronikání Boží milosti do duše tohoto jednoduchého, láskyplného kapucínského mnicha. Když dospějeme k poznání celého tohoto muže, jeho těla i duše, možná před ním zůstaneme stát v němém úžasu, s otevřenými ústy. Vnější projevy páterova života se rozplývají do bezvýznamnosti, když čteme jeho vlastní vyprávění, prosté, ale vznešené, o vývoji jeho duchovního života spojeného s Bohem, o němž se rozhodl napsat pouze z poslušnosti k duchovnímu představenému. Naplněni bázní mu můžeme nahlédnout do duše a slyšet ho, jak si vylévá před Ježíšem na kříži srdce. Můžeme se s ním modlit tyto modlitby, protože je během jeho extází zaznamenal bdělý představený Otec Agostino. Nikdo by nedovedl spočítat všechny lidi, které tento moudrý muž z Gargana přivedl k Bohu. Podle odhadu tiskové agentury United Press International z roku 1967 ho jen v tom roce navštívilo půldruhého miliónu lidí. V roce 1968 o něm natočila společnost BBC dokumentární film. Od rána do večera s ním chtěli lidé mluvit, laici, kněží, biskupové, kardinálové, lékaři, politici, mladí i staří. Lidé z celého světa ho obtěžovali všemi možnými otázkami, banálními i hlubokomyslnými. „Má jít má rodina tento víkend na pláž?“ „Mám přijmout toto místo?“ „Mám jít do nemocnice?“ A přes všechny tyto tlaky byl vždy trpělivý a vyrovnaný. Žádné téma, žádná záležitost jakkoli banální nebylo pro něho bezvýznamná. Vše, co bylo významné pro jeho „duchovní děti“, bylo významné i pro něj. Návštěvníci ho ne vždy našli milého a vlídného. Někdy působil hrubě, téměř bezohledně. Jednomu muži řekl, že je prase a vykázal ho ze zpovědnice. Ale neznáme ani jediný případ, že by byl Otec Pio pokáral někoho, kdo si to nezasloužil. V každé skupině lidí uměl rozlišit, koho je třeba něžně pohladit po hlavě a na koho je třeba zakřičet: „Zmizni odsud, ty hříšníku, dokud se skutečně nebudeš chtít vrátit k Bohu!“ Jednou z jeho „duchovních dcer“ je Gemma DiGiorgiová. Narodila se roku 1939 bez zorniček v očích. Když měla šest roků, Otec Pio ji požehnal a odtenkrát začala vidět. Dodnes je z medicínského i právního hlediska dosud stále slepá. Nadále nemá v očích zorničky. Není však žádných pochyb o tom, že vidí. Strávil jsem s ní odpoledne v Palermu. Viděl jsem, že v očích nemá zorničky. Duhovky v obou očích má celistvé, bez otvoru, což jí znemožňuje vidět. Dovedla však na dálku popsat předměty. Řekla mi přesný čas, který zjistila na mých hodinkách, a ty mají - samozřejmě - na ciferníku sklíčko, a vytočila telefonní číslo, přičemž však čísla neohmatávala prstem. Má průkaz na slevu na železnici, který se dává slepcům. Ohromený tímto vidícím slepým děvčátkem jsem se jí zeptal, co říkají lékaři, když ji vyšetřují. Určitě je jim jasné, že je slepá. Stejně jasné je jim však i to, že vidí. Většina lékařů vysvětluje její stav tím, že ji nazývají zázrakem přírody. Mluvil jsem s doktorem Salem, osobním lékařem Otce Pia. Řekl mi, že denní kalorický příjem Otce Pia, když se Otci Alessiovi podařilo propašovat mu do kávy trochu brandy, byl pět set až šest set kalorií. Odborníci na výživu pokládají tisíc tři sta kalorií denně za hranici, při níž člověk ještě nezemře hlady. Sedm roků jsem zkoumal tohoto Božího člověka. V létě roku 1971 jsem jen s tímto cílem strávil v Itálii dva měsíce. I když se chci v této knize podělit o bohatý materiál, který jsem shromáždil, nebudu každý fakt dokumentovat s přesností archiváře. Tomu se věnují kapucíni v Itálii, kteří úspěšně pracují na tom, aby se kolem něho nevytvořila aureola legendy a dávají si dobrý pozor na ďáblova advokáta jmenovaného Vatikánem, jemuž nyní brousí jeho vědecký skalpel v právě probíhajícím procesu oficiální kanonizace. A nebudu ani tak lehkověrný, abych zaznamenával všechno, co jsem slyšel. Raději budu podrobně zkoumat prameny a přijmu pouze to, co se zakládá na poznatcích z první ruky. Přefiltruji i ten sebedojemnější příběh od kohokoli, bez ohledu na jeho náboženské přesvědčení, kdo by mohl mít sklon nadsazovat, anebo od toho, kdo není úplně vyrovnanou osobností. Otec Pio jednou napsal: „Ustavičně upírám oči na východ a na noc, která mě obklopuje, abych mohl objevit tu hvězdu, která přivedla naše otce do jeskyně v Betlémě.“ Otec Pio skutečně objevil a následoval tu hvězdu, která ho dovedla k Spasiteli. Lékaři se dívají na Gemmu DiGiorgiovou jako na zázrak přírody. Pokud se díváme jen na vnější projevy života Otce Pia - na jeho zázraky, bilokaci, čtení z duší - dovede nás to k tomu, že se na něho budeme dívat jako na zázrak přírody. Jaká by to byla nenahraditelná ztráta, kdybychom měli takovéhoto člověka ztotožňovat s tímto hodnocením! Mnozí z nás najdou v Otci Piovi čtvrtého mudrce z Východu, stále ještě připraveného a ochotného vzít nás s sebou k betlémské jeskyni, abychom se setkali s naším Spasitelem, který má skutečně pro nás životně důležitý význam, je naším Bohem a naším Vším. < |0|1|2|3|4|5|6|7|8|9|10|11|12|13|14|15|16| >