Autor: John A. Schug
Our Sunday Visitor, Inc. 1976 © Franciscan Herald Press, Quincy, Illinois, USA
Slovak edition © Slovenská provincia menších bratov kapucínov
Translation in Czech © Ing. Rudolf Minář 2004
ISBN 80-889444-13-9

Otec Pio - při mši  [kap. 8]
.....................................................................................................................

Od chvíle, kdy se Otec Pio probudil, i když to bylo uprostřed noci, připomínal dostihového koně v startovací brance, do doby, než začal sloužit mši svatou. „Kolik je hodin?“ zeptal se Otce Onorata v půl jedné v noci. „Půl jedné. Ještě je velmi brzy,“ ubezpečoval ho Otec Onorato. „Nezapomeňte, že nesmím zaspat,“ naléhal na něj Otec Pio. „Musím v jednu vstát.“ „Nemohl usnout,“ vysvětloval nám Otec Onorato, „protože už v jednu byl vzhůru. Vždy mi říkal: „Pomožte mi vstát. Co vlastně dělám v této posteli?““ Od půl druhé do čtyř ráno seděl v malém křesle a mezi prsty svíral růženec. Pohyb jeho rtů prozrazoval zbožnost srdce, jak se připravoval na mši svatou modlením růžence. Ve čtyři ráno sešel do zákristie a pokračoval v přípravě na mši svatou. Celou další hodinu se vyptával, kolik je hodin. „Ještě je čas,“ odpovídali mu pokaždé spolubratři. Na jejich odpověď reagoval okamžitě: „Cože? Vždyť čtyři hodiny odbily už strašně dávno. Rychle! Rychle! Pomozte mi obléci mešní roucho!“ „Jeho úzkostlivost byla pro nás skutečným utrpením,“ řekl nám Otec Onorato. „Naléhal na nás stále víc a více. Jen, co si oblékl mešní roucho, jsem ho musel posadit, aby se neunavil. Jak jsme čekali, každou chvíli zavolal: „Onorato! Onorato!“ Okamžitě jsem reagoval, ale on chtěl vždy říci jen toto: „Pospěšte si! V pět musím být u oltáře!“ Otec Eusébio poznamenal, že bylo utrpením vidět ho v takovém stavu, že jen pomyšlení na poslušnost ho dovedlo upokojit a přinutit, aby vyčkal na čas mše svaté. Když se však už mše svatá měla skutečně začít, uklidnil se. Tvář se mu rozjasnila. Když se Otec Pio někdy přibližoval k oltáři, celý se třásl. „Proč se tak třesete?“ zeptala se ho jednou Cleonice Morcaldiová, rodačka ze San Giovanni Rotondo. „Je to proto, že musíte trpět?“ „Ne,“ odpověděl jí, „není to tím, kolik musím trpět, ale tím, co musím obětovat. Neuvědomujete si to velké tajemství mše svaté? My, kněží, jsme vrahy, kteří zabíjejí Ježíše jako oběť, aby ho nabídli nebeskému Otci jako splátku za naše hříchy.“ Otec Pio po celou mši téměř vždy plakal. Ta samá paní se ho zeptala, proč pláče, a on jí od-větil: „Nechci ronit malé slzy. Chci prolévat záplavu slz. Jestlipak chápete to velké tajemství mše svaté?“ Každý, s kým jsem rozmlouval, mi říkal, že je nemožné popsat, jaká je mše Otce Pia. „Tvář měl doslova proměněnou,“ říkali mi. Maria Winowska, jedna z mnoha autorů jeho životopisů, se pokusila něco z toho zachytit, když napsala: „Tvář tohoto kapucína, která se mi chvilku předtím zdála být veselá a přívětivá, byla doslova proměněná... Strach, radost, trápení, agónie nebo žal... Na jeho rysech jsem mohla sledovat odpověď. Celé tělo měl ztuhlé v němé prosbě... Najednou mu z očí vyhrkly velké slzy a ramena rozechvěná vzlyky se mu jako by ohýbala pod drtivou tíží... Mezi ním a Kristem už nebyla žádná vzdálenost... Pohrdám všemi, kteří přijeli do San Giovanni Rotondo a zúčastnili se mše svaté jen jako diváci... Jednou v pátek jsem ho viděla celého udýchaného, připomínajícího zápasníka, který je úplně vyčerpaný a dohnaný do úzkých, jak se prudkým potřásáním hlavy marně snaží setřást ze sebe nějakou překážku, jež mu bránila vyslovit konsekrační slova. Doopravdy to vypadalo na obyčejný souboj, z něhož vyšel jako vítěz, ale úplně zničený. Jindy zase po zpěvu Sanctus mu z čela stékaly velké kapky potu a zalévaly mu tvář zkřivenou vzlyky. Měla jsem před sebou skutečného muže bolesti v zápase s agónií.“ Otec Donan (Danny) Hickey, nyní kapucínský misionář na Mariánských ostrovech, popisuje své dojmy, když jako americký voják během druhé světové války zažil Otce Pia při mši svaté. „Při konsekraci, pokud měl právě hlas dost silný, aby ho bylo slyšet, zněla jeho slova drsně a ostře, jako by prožíval velkou bolest a úzkost; když je vyslovoval, často se zdálo, že pláče. Když poprvé poklekl, setrval poměrně dlouho na kolenou a upřeně hleděl na svatou hostii a když se pokusil vstát, podařilo se mu očividně jen s nesmírným úsilím, až jsem se často divil, že vůbec vydrží stát na nohách. I následující pozdvihování si vyžádalo další úžasnou tělesnou námahu.“ V pozdějších kněžských letech trvala mše Otce Pia asi tři hodiny. Nebylo to tím, že by plýtval časem. Trvalo mu tak dlouho proto, neboť byl v extázi. Jednou řekl, že v tomto oddání se Bohu - zejména při proměňování - viděl každého, kdo ho prosil o modlitby. Řekl přátelům, že se s ním mohou spojit vždy, když je u oltáře. On je skutečně viděl svým pohledem upřeným na Boha. Na začátku jeho kněžského úřadu s ním lidé ztráceli trpělivost, když mše trvala tak dlouho. Občas mu don Pannullo, pastor kostela v Pietrelcině, dal duchovní příkaz, aby pokračoval ve mši, a Otec Pio hned reagoval. V padesátých letech trvala mše Otci Piovi ve všední dny asi půldruhé hodiny a v neděli dvě a čtvrt až dvě a půl hodiny. Koncem šedesátých let trvala jeho mše asi hodinu. V období druhé světové války navštívily OtcePia desetitisíce vojáků a když měli možnost, zúčastnili se na jeho mši svaté. Jednou ho navštívila skupina důstojníků americké armády. Celu mši stáli v pozoru jako sloupy. Když mše skončila, stáli i dále v pozoru jako přikovaní. Když italští biskupové povolili změnu jazyka při sloužení mše svaté z latiny na italštinu, požádal Otec Pio o povolení, aby mohl sloužit v latině, a povolení dostal. Nežádal o ně proto, že by se chtěl vzpírat změně. Předtím již dost často dokázal, že v každém příkazu nadřízených vidí vůli Boží. Požádal o povolení zachovat si latinu proto, neboť pro něj bylo téměř nemožné vůbec cokoli změnit. V té době měl už téměř osmdesát rokůa byl skoro slepý. Byl tak nemocný, že lékaři nedovedli pochopit, že ještě žije. Dostal už povolení sloužit mše v Nejblahoslavenější Panně Marii a za mrtvé namísto předepsaných mešních formulářů. Nikdo ho nemůže rozumnými důvody obvinit z toho, že by odporoval změnám v Církvi. V lednu 1968 dostal další povolení, aby mohl během mše svaté sedět. Nadále dodržoval všechny mešní postupy, ale musel se lokty opírat o oltář. Už nemohl zvedat ruce. Není pochyb o tom, že se Otec Pio ztotožňoval s Ježíšem během obětování mše svaté. „Musel byste ho vidět, abyste to pochopil,“ říkali mi lidé. Každý si mohl všimnout toho ztotožnění Otce Pia s Ježíšem Kristem. Našli se však tři lidé, kteří viděli něco víc než kněze, úplně pohrouženého do svaté oběti. Jedním z nich byla Cleonice Morcaldiová. Právě její soucit byl příčinou největšího otřesu, jaký ji v životě postihl. Ušila pro Otce Pia bílou plátěnou spodní košili. Otec Pio jí ji o tři dny později vrátil s prosbou, aby mu ji vyprala. Přinesla ji domů a otevřela balíček. „Madona!“ vyjekla úžasem. „Vždyť to je bičování!“ Košile byla postříkaná krví seshora dolů, zepředu i zezadu. Slečna Morcaldiová se nemohla zdržet, a řekla Otci Piovi, co viděla. „Otče,“ začala, „vždyť vy jste jedna velká rána od hlavy až po paty.“ „Copak to není pro naši slávu?“ odpověděl. „Pokud nebude na mém těle dost místa pro nové rány, budu dávat jednu ránu na druhou.“ Na tunice, která je nyní uložena v archivech kapucínů, můžete vidět přesně to - krev na krvi. „Otče,“ zvolala a doslova se dusila dojetím, „vždyť vy si masakrujete vlastní tělo!“ „To, co vidíš, tam není jen kvůli bolesti,“ řekl jí Otec Pio. „Jsem stvořen z masa a krve, tak jako ty. Obětuji však svou bolest Bohu jako odměnu za to, co mi ta bolest přináší. Nejen Bůh mi sesílá bolest. I já prosím o utrpení k Boží slávě, pro spásu celého lidstva a za pokoj duší v očistci. Co víc mohu žádat?“ Další osobou, která absolvovala podobnou léčbu šokem, byl mladík, který chodil s děvčetem ze San Giovanni Rotondo. Jako podmínku pro jejich svatbu děvče žádalo, aby navštívil Otce Pia. Jednou ráno mladík zašel na mši Otce Pia a stál vzadu v kostele. I několik dalších dní se účastnil na jeho mších. Po týdnu se nervově zhroutil a plakal. Otec Pio si ho všiml a řekl mu: „Bohu díky za to, cos viděl, a neříkej to nikomu. Boží tajemství mají zůstat skrytá ve tvém srdci.“ „Ano,“ souhlasil mladík, když zjistil, že Otec Pio ví, co viděl. „Viděl jsem vás na oltáři, korunovaného trním, nejprve s trojitou korunou z trní a potom něčím, co připomínalo baretku z trní.“ Otec Pio zopakoval: „Jdi domů, děkuj Bohu a nikomu to neříkej.“ Ale mladík to řekl snoubence. Popsal jí, jak každé ráno viděl při mši Otce Pia s hlavou korunovanou trním, s tváří pokrytou krví, ale s jasným, krásným výrazem ve tváři. Mladá dáma to neuměla v sobě udržet, a vypověděla přítelkyním v San Giovanni Rotondo, co slyšela. Slečna Morcaldiová, každodenní návštěvnice kostela, se zeptala Otce Pia, zda je to pravda. „Máš nějaké pochybnosti?“ zeptal se jí Otec Pio vyčítavě. „Jsi jako svatý Tomáš!“ Vzpomínka na tuto příhodu znepokojovala slečnu Morcaldiovou mnoho roků. Nakonec se zeptala Otce Pia znovu: „Otče, ta trnová koruna... Nosíte ji během mše?“ „Vidím, že toho chceš vědět příliš,“ odpověděl. „Ano, přede mší i po ní. Ta koruna, již mi Bůh dal na hlavu, se nikdy nedává dolů.“ Tato odpověď možná vrhne světlo na jiný jev, který kapucíni v San Giovanni Rotondo přijali jednoduše jako skutečnost bez toho, že by se pokoušeli získat vysvětlení. Mniši, kteří asistovali Otci Piovi při mši, měli vždy po ruce zásobu kapesníků a často mu utírali velmi zpocené čelo i tvář (obličej). Jednou však Otec Pellegrino ucítil na kapesníku ne pot, ale krev. Vůně byla tak silná, že si myslel, že se pozvrací. Otec Po dal jedenáct těchto kapesníků Otci Onoratovi, aby je uschoval. Později, když kapesníky měly být uloženy do igelitových sáčků a přemístěny do jiné krabice, na třech z nich se objevila krev. Jeden kapesník byl velmi silně postříkaný krví, jeden trochu méně a na třetím byly krvavé skvrny, které kapucínům připomínaly tři krvavé slzy, velké jako desetihaléř. V zájmu zaznamenání úplné pravdy o Otci Piovi, i když může působit neskutečně, musíme napsat i zážitek další osoby, jež byla svědkem jeho životní podobnosti s trpícím Ježíšem. Laurino Costa je hlavním kuchařem v Casa Sollievo, v nemocnici Otce Pia. Když přijel poprvé do San Giovanni Rotondo, jen velmi váhavě uznával jakákoli tvrzení o svatosti Otce Pia přes úžasné „shody okolností“, které přivedly Laurina k tomu, aby ve městě zůstal. „Když jsem roku 1956 přijel do San Giovanni Rotondo,“ vyprávěl mi, „trochu jsem pochyboval o tom, že je Otec Pio skutečně svatý. Ano, připouštěl jsem, že může být neobyčejnou osobností, ale že je svatý, to ne! Tři roky jsem měl takovéto pochybnosti. Nikdy jsem o nich nikomu neřekl, ani vlastní ženě.“ Jednoho dne zašel Laurino do kostela ke zpovědi. Jistý kněz ho pobádal: „Pospěš si, Laurino! Když si pospíšíš, budeš dnes u zpovědi jako první.“ Vešel do zákristie, kde Otec zpovídával muže. Spatřil tam Otce Pia, na čele měl hlubokou řeznou ránu ve tvaru kříže a tvář zalitou krví. „Úlekem jsem se celý roztřásl,“ povídal Laurino. „Zavolal jsem na něj, ale neodpověděl mi. Pouze na mě nepřítomně hleděl. A na čele měl ten kříž, ze kterého vytékala krev.“ Laurino instinktivně sáhl do kapsy pro kapesník, aby Otci Piovi utřel krev z obličeje. Ruka mu však v kapse úplně ztuhla. Nemohl s ní pohnout. Dva muži se jen upřeně dívali jeden na druhého. Uběhlo tak asi deset minut. „Otče, Otče!“ zvolal Laurino a měl pocit, že každou chvíli omdlí. Otec Pio zhluboka vzdechl. Potom začal Otec Pio vyznávat Laurinovy hříchy a dal mu rozhřešení. Nato se Otec Pio poněkud vzchopil a řekl Laurinovi: „Tak co, Laurino, kdys byl naposledy u zpovědi?“ „Před devíti dny,“ odpověděl Laurino. Otec Pio potom zopakoval Laurinovy hříchy a dal mu rozhřešení. Vzápětí mu kříž z čela zmizel. „Neřekl jsem ani slovo,“ vzpomíná Laurino. „Jen jsem se velmi pomalu zvedl. Když jsem vycházel ze zákristie, vydal jsem ze sebe hlasitý výkřik a rozplakal jsem se.“ Tou dobou už bylo v zákristii už plno lidí čekajících na zpověď. Ptali se Laurina, co se stalo, protože si mysleli, že mu Otec Pio odmítl dát rozhřešení. Laurino plakal tři dny a tři noci. Nedovedl z mysli zahnat tu strašlivou scénu, jíž byl svědkem. Někdy nemohl usnout až do půl třetí. Laurino přímo zoufale toužil po úlevě, a tak se obrátil na Otce Clementeho a požádal ho o radu, co má říkat a udělat. „Zeptej se Otce Pia,“ zněla jednoduchá odpověď Otce Clementeho. Laurino však nedovedl sebrat odvahu ani k tomu, aby vešel do kostela, natož zajít za Otcem Piem s takovou otázkou. Nemohl ani jíst, ani spát. Byl přesvědčený, že ztrácí rozum. „Pracoval jsem a plakal jsem,“ řekl. „Pracoval jsem a plakal jsem. Modlil jsem se a stále jsem naříkal.“ Nakonec jednoho dne po práci, když Laurino kráčel pomalu domů, se rozhodl, že si všechno jednou a provždy s Otcem Piem vyjasní. Udělal několik kroků ke klášteru, ale opět ztratil odvahu. Nemohl dále. Obrátil se a chtěl jít domů. Znovu však sebral odvahu a vykročil opačným směrem. Přišel ke klášteru a uviděl Otce Pia u dveří, jako by na něho čekal. Srdce mu poskočilo. Nahlas vykřikl a nemohl se ani pohnout. „Pojď, pojď, Laurino,“ řekl Otec Pio něžně. „Co se ti stalo?“ Nakonec se Laurino vzchopil a zakoktal: „Otče, řekněte mi, proč jste se mi ukázal v takovém stavu? Cožpak vám já připravuji takové utrpení?“ Otec Pio odpověděl: „Jaký jen jsi hloupý! Byla to milost, kterou ti Bůh chtěl prokázat.“ Když jsme s Laurinem tiše seděli za jeho kuchyňským stolem, Laurino si připomněl tuto příhodu a řekl: „Stalo se to proto, neboť jsem nevěřil v jeho svatost. Po této zkušenosti běda každému, kdo by se opovážil dotknout se Otce Pia. Vyškrábal bych jeho oči těmito prsty.“ < |0|1|2|3|4|5|6|7|8|9|10|11|12|13|14|15|16| >