Autor: John A. Schug
Our Sunday Visitor, Inc. 1976 © Franciscan Herald Press, Quincy, Illinois, USA
Slovak edition © Slovenská provincia menších bratov kapucínov
Translation in Czech © Ing. Rudolf Minář 2004
ISBN 80-889444-13-9

Otec Pio - vchází gladiátor  [kap. 1]
.....................................................................................................................

Téměř od roku, ve kterém se narodil, byl Otec Pio gladiátorem. Bojoval s ďáblem a s Bohem, se svými rodiči, s učiteli a sám se sebou. Téměř dvacet roků byla jeho arénou Pietrelcina, dosud stále středověké město nedaleko Neapole, kde se narodil 25. května 1887. Později se jí stalo město v jižní Itálii - San Giovanni Rotondo - ležící těsně nad patou italské boty, kde strávil posledních padesát roků života. Pokřtili ho jménem Francesco, které mu vybrala matka, protože bylo hluboce oddaná svatému Františku z Assisi. Byl druhým z osmi děti, které se narodily v chudé rolnické rodině Graziovi a Guiseppě DeNunzio Forgionovým. Tři děti jim zemřely v útlém věku. Michele, jejich prvorozené dítě, pracoval několik rokův městě Jamaica ve státě New York. Felicita a Pellegrina zemřely ve věku asi třiceti roků. Grazia se stala řeholnicí. Francescova otce Grazia nebo Orazia anebo Zi´Gru popsal jeho přítel jako „v jádru dobrého člověka, ale ne světce“. V pozdějším věku v rozhovorech s kapucíny si Grazio zavzpomínal, že jako dítě byl Francesco klidný a tichý. Ale z času na čas vyzkoušel Graziovu trpělivost hlasitým a vytrvalým pláčem. Grazio odpovídal dítěti přívalem barvitých výrazů. Jednou, když Francesco ne a ne přestat plakat, ho Grazio chytil a hodil na postel. Chlapeček spadl na zem. „Proč přišel do mého domu namísto dítěte malý ďábel?!“ zařval otec. „Zabils mi dítě!“ vykřikla jeho žena. Francesco nebyl vážně zraněný, ale tento pád ho vyléčil z velmi nepříjemných záchvatů pláče. Jedním z důvodů, proč tak plakával, byly hrůzostrašné sny. Když o nich později vyprávěl svému duchovnímu vůdci, řekl: „Jen co matka sfoukla petrolejovou lampu, stálo u mě tolik netvorů, že jsem se rozplakal. Když lampu rozsvítila, přestal jsem plakat a nestvůry zmizely. Když ji potom znovu sfoukla, opět jsem se rozplakal, protože tam byly zase ty příšery.“ Tyto ďábelské vidiny vyvažovala zjevení blahoslavené Panny Marie a jeho anděla strážného. Francesco si ale nikdy nemyslel, že tato zjevení jsou něčím mimořádným. Bylo mu už téměř třicet roků, když se o nich poprvé zmínil svému duchovnímu představenému. „Vidíte i vy občas Pannu Marii?“ zeptal se Otce Agostina. Když Otec Agostino odpověděl: „Ne“, Otec Pio řekl: „To říkáte ze skromnosti.“ Svého anděla strážného nazýval „společníkem mého mládí“. Nikdo, dokonce ani sám Francesco, si neuvědomoval dílo, které v něm vykonává Bůh. V očích okolí vyrůstal jako jeden z mnoha chlapců v Pietrelcině. Jediného, čeho si na něm přátelé pozorovali, že je dost tichý, což ani nestálo za povšimnutí. Neprojevoval žádný velký zájem o hru s kamarády. A když si s nimi hrál, jeho nejoblíbenějším sportem bylo zápasení. Matka ho pobízela, aby se více stýkal s kamarády, ale on odpovídal: „Nerad si s nimi hraji, protože mluví škaredě.“ Francescův soused si vzpomíná, jak spolu zápasili, zatímco se jejich ovce nedaleko pásly. Zápasili, říkal, ne proto, že by se chtěli zmlátit, ale proto, aby si vyzkoušeli síly. „Jednou jsme při zápasení spadli,“ pokračoval, „a Francesco mi přitlačil záda k zemi. Pokoušel jsem se převrátit a změnit tuto situaci, ale marně. Začal jsem říkat oplzlá slova. Francesco okamžitě uvolnil sevření, vstal a rychle odešel. Nikdy nevyřkl žádná neslušná slova a nechtěl ani žádná slyšet.“ Otec Pio popsal Vico Storto, ulici, na které bydlel, jako „úzkou uličku, která spíš připomínala chodbu v klášteře, kde lidé viděli jeden druhého a téměř si přes okno podávali ruce“. Asi čtyřicet roků byl tento jednopokojový dům z nepálených cihel v Pietrelcině domovem pro celou Forgionovu rodinu. Později si rodiče mohli dovolit koupit další dům na Vico Storto se dvěma místnostmi, které sloužily jako jídelna a ložnice pro děti. Na dolním konci ulice, na Vico Storto číslo jedna, stál další jednopokojový dům, do kterého by měla problém vejít i horská koza. Byl zasazený do desetimetrové skály, kterou Otec Pio láskyplně nazýval Morgia, Velká skála. Grazio koupil tento dům po návratu ze Spojených států. Když se Francesco stal kapucínem, využíval velmi rád Morgii k modlitbě a studiu. Právě tam strávil většinu času od roku 1902 do roku 1916. Rodina si zabezpečovala bídnou existenci z téměř neúrodných pěti akrů půdy nazývané „Piana Romana“, několik kilometrů od Pietrelciny. To ji ale sotva stačilo na živobytí. Grazio chtěl pro děti víc. Zvlášť horlivě se snažil o to, aby dostal Francesca do školy. Francesco už od pěti let vyprávěl o své touze stát se knězem a celý se oddat svatému Františku z Assisi. „Když se budeš učit rychle,“ nabádal ho otec, „a nebudeš jako tvůj bratr, uvidíš, že z tebe tatínek udělá mnicha.“ Přítel, který emigroval do Brazílie, napsal Graziovi dopis a oznámil mu: „Na střechách paláců tady můžeš vidět zlatou břidlici.“ A tak si Grazio sbalil kufr, aby vydělal peníze na školu pro Francesca, a sníc o tom, že vydělá milióny, odejel do Brazílie. Otec Pio si rád zavzpomínal na otcův donkichotský výlet: „Ubozí vesničané! Když přistáli na pevnině, rozhlédli se a s překvapením zjistili, že střechy jsou přesně stejné jako doma v italských vesnicích. Doptali se na muže, který jim dal takovou informaci, a našli ho v kuchyni jedné restaurace, kde pracoval jako otrok.“ Grazio celý sklíčený, že nemůže získat bohatství, si půjčil peníze a vrátil se do Pietrelciny. Jediné peníze, které měl, byly ty, se kterými se vydal na cestu. Když se potkal se svou ženou, řekl: „Tady jsou peníze, kterés mi dala.“ A hodil je na ni. Přes Graziovo zklamání v Brazílii se Francesco mohl dostat k základnímu vzdělání. Hodiny mu dávali dva rolníci Saginario a Scocca, dva muži z města, kteří uměli číst a psát. Učili se v prázdné místnosti domu bez jediné lavice. Francesco se pokoušel studovat, ale spolužáci mu nedali pokoj. Když si na ně stěžoval učitelům, ti pro něj neměli pochopení: „Proč nevezmeš hůl a neroztřískáš jim ji hlavu?“ On pouze odpověděl: „Náš Pán se o ně už postará.“ Vyučování bývalo večer. Přes den pásli ovce. Cestou na pastvu si snědli svačinu nebo si ji nechali a najedli se až na pastvině. U Francesca bylo svačení hotovým zážitkem. Sedl si, na kolena si rozprostřel ubrousek, zdvihl oči k nebi v modlitbě a potom začal jíst. Když mu spadl nějaký drobeček, zdvihl ho a snědl. Přítel, který si zavzpomínal na tyto scény z dětství, řekl, že Francesca nepokládali za výstředního, neboť „chléb jsme nazývali Boží milostí a říkali nám, abychom s ním nikdy neplýtvali“. Protože ale Francesco jídával z bílého ubrousku, pasovali ho na Džentlmena. Po jídle si položil na ubrousek knihy a začal se učit. Ostatní kamarádi si hráli různé hry. „Záviděli jsme mu,“ přiznali se, „protože jsme věděli, že z nás nikdy nic nebude, a že zůstaneme jen pouhými sedláky.“ Pokud to skromný rodinný rozpočet Forgionovým dovolil, dopřáli si občas volný den. Jednou se Grazio s Francescom vydali na slavnost do městečka Altavilla Irpina, kde byla slavná hrobka svatého Pellegrina. Jako obvykle se na začátku cesty přežehnali a vyslovili jména Ježíše a Marie. Na slavnosti se chvíli modlili u oltáře světce. Potom otec řekl: „Franci, půjdeme domů.“ „Tatínku,“ odpověděl Francesco, „zůstaňme ještě trochu déle.“ Otec ho neustále poháněl k odchodu, ale odpověď byla stále stejná. Vedle Francesca klečela chudá žena s nemocným, vyhublým dítětem v náručí, která se modlila k svatému Pellegrinovi a prosila ho o zázrak. Francesco se modlil s ní. Unavená a zoufalá matka najednou proklela mučedníka a hodila dítě na oltář. Na chvíli zavládlo hrůzyplné ticho, potom se ozval radostný výkřik. Dítě se samo postavilo, úplně vyléčené. Zpráva se rychle rozšířila. Zvony začaly vyzvánět a zástupy se hrnuly k hrobce. Grazio, který nevěděl, že na tom zázraku se podílel i jeho syn, byl mezi lidmi stlačený jako sardinka. Zlost si nejprve vylil na Francescovi. „Tvrdohlavče!“ zvolal, „když jsem ti říkal, nechtěls odejít. Teď tu budeme trčet v této tlačenici bůhví jak dlouho.“ Nakonec se přece protlačili ke dveřím. Když Otec Pio později vzpomněl na tento příběh, z očí mu vyhrkly slzy. „Na zpáteční cestě otec tloukl ubohého osla, který za nic nemohl, ale na mě se jen škaredil, i když jsem zavinil, že jsme se vraceli pozdě.“ Otec Pio trval na tom, že tento zázrak prostřednictvím svatého Pellegrina byl dílem Božím, a ne jeho. Ale Otec Raffael, spolubratr Otce Pia po dobu asi třiatřiceti let, k tomu dodává: „Kdo učinil ten zázrak, svatý Pellegrin anebo budoucí Otec Pio? Vracím se v myšlenkách k prvému Ježíšovu zázraku na svatbě v Káni galilejské. Tam jsme našli matku, tady máme otce. Myslím si, že to je první zázrak, který učinil Otec Pio jako dítě společně se svatým Pellegrinem. Je to důkaz, že se modlil s větší vroucností než předtím matka, a řekněme, že i s větší prostotou a nevinností.“ Když bylo Francescovi deset roků, vážně onemocněl. Pravděpodobně to byly střevní obtíže. Lékařmu předepsal nějaké tabletky, ale Francesco je neužíval. Neuzdravily ho léky, ale papriky, které matka připravila na večeři. „Byl jsem v sousední místnosti,“ vzpomínal po mnoha letech, „a ty papriky mi moc voněly, ale neodvážil jsem se o ně říci. Když bylo jídlo uvařené, matka vzala polovinu paprik dělníkům na pole a druhou polovinu odnesla do kredence.“ Francesco se přesvědčil, že je matka pryč a s námahou se postavil na nohy. Protože byl velmi slabý, opíral se o stěnu, a tak došel až ke kredenci, kde se paprik pořádně najedl. Vrátil se do postele a tvrdě usnul. Když se matka vrátila, Francesco spal, dýchal zhluboka a tvář měl červenou jako ty snědené papriky. Matka znovu zavolala lékaře. Změřil mu teplotu, vyšetřil srdce a ověřil puls, ale všechno bylo normální. Obával se, že se mu nemoc vrátí, ale papriky měly uzdravující, očistný účinek a chlapec se cítil výborně. Dožadoval se na matce, aby mu dovolila vstát z postele a pustila ho ven do polí, kde pracovali muži, ale ona odmítla. Giuseppa musela pracovat na poli, a tak poprosila sousedku, aby na Francesca dohlédla. Chlapec využil její nepřítomnosti, oblékl se a vyběhl ven dřív, než si jeho opatrovnice uvědomila, že je pryč. Čerstvý venkovský vzduch byl přesně tím, co potřeboval k úplnému uzdravení. Přibližně v té době měl Francesco první kuřácký zážitek, který ho odnaučil od kouření na celý život. „Bylo mi asi deset roků,“ vzpomínal si, „když si mě jednoho dne v Piana Romana zavolal strýc Pellegrino a řekl: „Poslouchej mě, Francesco, jsi šikovný chlapec. Zajdeš do města a koupíš mi toskánskou cigáru a zápalky. Pospěš si!““ Francesco koupil cigáru a zápalky, ale na zpáteční cestě si sedl na kámen u potoka. Řekl si: „Zkusím, jak vlastně to kouření chutná.“ Potáhl si, a převrátil se dozadu. Před očima mu všechno kroužilo. Byl jako omráčený, ale podařilo se mu vrátit se na farmu. Vypověděl celý příběh strýčkovi, který se pobaveně rozesmál. Od té doby se už nikdy nepokoušel kouřit. Když Seginario a Scocca naučili děti tolik, kolik bylo v jejich schopnostech, dostal Francesco další základní vzdělání od dona Domenica Tizzaniho. Byla to tvrdá zkouška, nejen pokud šlo o učení, ale i pokud šlo o učitele. Tizzani byl odpadlý kněz, který žil ve veřejném konkubinátu s manželkou a dcerou. Francesco se nedovedl smířit s tím, že ho má respektovat jako svého učitele. Chlapec měl vlastní životní hodnoty, které se úplně rozcházely s Tizzanovými. Cestou do vyučování Francesco každý den ministroval na mši. Tizzaniho to velmi dráždilo. Řekl Giuseppě, že její syn vůbec nemá hlavu na učení, a že by se lépe uplatnil při pracích na poli. Když to Francesco uslyšel, odsekl: „Já že nemám dobrou hlavu? To spíš on nemá hlavu v pořádku. Ve vlastním domě žije ve hříchu.“ V pokročilejším věku řekl o učiteli toto: „Don Domenico byl velmi moudrý učitel, laskavý a odměřený, a o svém politováníhodném intimním vztahu neřekl žákům nikdy ani slovo. Často chtěl to nešťastné soužití ukončit, ale vždy stála v cestě jeho dcera. Zůstával zavřený doma a nikdy se neodvážil vyjít ven ze strachu, že ho budou lidé popichovat. Jednoho dne zavítal do Petrelciny arcibiskup a poslal pro něj, ale on se omluvil. Chtěl jít za ním, ale neodvážil se jít po ulici na faru před očima lidí, a tak nadále nesl břemeno uvnitř svého domu. Krátce po vysvěcení na kněze procházel Francesco kolem Tizzaniho domu a všiml si, že jeho dcera je celá sklíčená. „Jak se má otec?“ zeptal se jí. „Je velmi nemocný,“ odpověděla. Otec se zeptal, zda by ho nemohl vidět. Ani jeden kněz se do té doby neodvážil vejít do jeho domu. Otec Pio vešel dovnitř, vyzpovídal ho a za několik dní se Tizzani odebral na druhý svět smířený s Bohem. V průběhu školního roku zvýšil Tizzani „školné“ ze dvou na pět lir. Opět to postihlo chudé rodiny, které si to ze svého rozpočtu nemohly dovolit. Grazio se rozhodl: „Musím jet ještě jednou do Ameriky.“ Tentokrát se vydal do „Malé Ameriky“, do Spojených států, a to roku 1907. Grazio se usadil v New York City, ve čtvrti Jamaica, ve farnosti svatého Pia V. Možná tam zamířil proto, že jeho syn Michele bydlel předtím ve Fluschingu, kde pracoval na stavbě poštovního úřadu. Graziovi se dařilo tak dobře, že mohl přijet do San Giovanni Rotondo na návštěvu. Potom se vrátil do Jamaiky a zůstal tam do roku 1919. Neměl v úmyslu zůstat tak dlouho, ale v návratu domů mu zabránila první světová válka. Otec Pio o této cestě vtipně poznamenal: „Malá Amerika mu něco dala, ale Velká Amerika (Brazílie) mu nedala nic.“ Během pobytu v New Yorku se Grazio dozvěděl, že se Francesco ve studiu nedostal ani o krok dále. Giuseppa mu napsala: „Francesco nedělá žádné pokroky, protože všechen čas tráví v kostele. Chodí do kostela ráno a večer tam jde znovu, takže se mnoho naučit nemůže.“ Giuseppa si oprávněně stěžovala na to, kolik času tráví Francesco v kostele. Často si v kostele jen tak sedl a poprosil kostelníka, aby nikomu neříkal, že je tam. Každé ráno chodil na mši a večer cestou domů se v kostele opět zastavil. A vždy, když procházel kolem některé z kapliček Panny Marie, které lemovaly cesty, zastavil se na krátkou modlitbu. „Co mám napsat otci,“ vyčítala mu Giuseppa, „odejel do Ameriky, abys mohl zůstat ve škole a aby z tebe mohl být mnich.“ Francesco mlčky poslouchal. Po tvářích se mu koulely slzy. „Mami,“ vzlykal, „to ne já nedělám žádné pokroky a ne kostel mi brání v učení. Vinen je můj učitel. Je to špatný kněz.“ Giuseppa to uznala a napsala muži: „Nevybrali jsme nejlepšího učitele. Co se může naučit od kněze zbaveného kněžského úřadu?“ Grazio jí odepsal: „Najdi mu lepšího učitele.“ Vyhledala laika Angea Caccavu a požádala ho, aby soukromě učil jejího syna. Snažila se mluvit zdvořile a vybírat správná slova, ale celá rozrušená se zmohla jen na toto: „Done Angelo, svěřuji svého chlapce (bardascio) do vašich rukou!“ Caccava nejprve odmítl, protože byl Tizzaniho přítelem a nechtěl se s ním rozkmotřit. Giuseppa a další příbuzní na něho však naléhali, a tak nakonec nabídku přijal. Giuseppa mu řekla: „Odevzdávám vám ho. Když bude třeba, můžete ho i zbít.“ Dva roky, které Francesco strávil s Caccavou, znamenaly pro chlapce přínos. Byl velmi usilovným studentem. Ani zdaleka to však nebyly nejpříjemnější roky jeho života. Spolužáci si z nového ostýchavého kolegy často utahovali. Jedno děvče napsalo vášnivý milostný dopis a chlapci ho strčili do kapsy Francescova saka. Potom začali pokašlávat, aby upoutali učitelovu pozornost. „Co se stalo?“ zeptal se Caccava. „Francesco!“ „Co je s ním?“ „Francesco se zamiloval.“ „Je to pravda?“ zeptal se učitel Francesca. „Není to pravda,“ odpověděl Francesco. Mezitím chlapci ukázali na jeho kapsu. „Nelži.“ „Říkám pravdu.“ „Varuji tě, že tě zbiji.“ „Učiňte, jak se vám zlíbí. Nic jsem neudělal.“ Caccava mu prohledal sako a našel milostný dopis. „Jak se chceš stát mnichem? Jsi lhář,“ a začal Francesca bít. Chlapec se pokoušel schovat pod lavic, ale před krutým zbitím neunikl. – Druhý den se děvče učiteli přiznalo. Shodil ji dolů ze schodů. O mnoho roků později Otec Pio vzpomínal: „Chudák Caccava, jak mu to všechno bylo líto, ale nikdo už nemohl vymazat ty černé a modré fleky, které mi udělal na těle.“ Spolužáci používali Francesca jako terč kanadských žertíků, ale když potřebovali mluvčího, spoléhali se na něho, zvlášť když chtěli získat nějaké výhody. Jednou měli ve škole dvoudenní prázdniny, ale chlapci si stěžovali, že celý čas ztratí cestováním. Požádali Francesca, aby zařídil ještě den navíc. Francesco ve své nesmělosti váhal, jestli má o to požádat, ale nakonec se odhodlal a zařídil pro ně ještě jeden volný den. V období, kdy byl Francescovým učitelem Caccavo, celá rodina svorně pracovala, takže Francesco měl dost času na učení. Otec byl ve Spojených státech. Matka a sestry pracovaly na polích v Piana Romana. Když Francesco nebyl ve třídě, zůstával doma a učil se. Matka mu navařila a on sám se najedl. Jednou mu matka připravila speciální oběd, zucchini alla parmigianaa hrozny. Francesco odsunul zucchini stranou, jako by byly jedovaté, a snědl pouze hrozno. Když si toho později matka všimla, rozplakala se. Po mnoha letech Otec Pio vzpomínal: „Kdybych byl věděl, že to matku tak raní, byl bych zhltnul všechny zucchini, ale naneštěstí jsem si to uvědomil až tehdy, když se pustila do pláče.“ Přátelé se ho pokoušeli odlákat od učení a volali ho, aby si s nimi hrál. On však pokaždé odpovídal: „Později, trochu později.“ Protože měl Francesco otce v New Yorku a matku se sestrou celé dny v Piana Romaně, nebyl vždy vzorem poslušnosti. Nebyl sobecký ani falešný, ale když si vzal něco do hlavy, neznal žádné překážky. Chtěl jet se školou na pouť do svatyně Panny Marie do Pompejí. Věděl, že matka mu to nikdy nedovolí. A tak se rozhodl sám. Když se Grazio o cestě dozvěděl, napsal Giuseppě ostrý dopis. Ta ho přečetla Francescovi a on otci odpověděl: „Když si stěžuješ matce na mou cestu do Pompejí, máš úplnou pravdu. Musíš si však uvědomit, že budoucí rok - dá-li Bůh - se pro mě skončí všechny prázdniny a radovánky, protože odtud odejdu za lepším životem. Je pravda, že jsem utratil trochu peněz, ale teď slibuji, že je studiem vydělám.“ Když si přečteme esej, kterou napsal Francesco jako desetiletý, získáme krásný obraz o tom, jak pracovala jeho mysl. Název úvahy je Kdybych byl králem. „Ach, kdybych byl králem! Jaké krásné věci bych dělal. Především bych byl vždy nábožným králem, tak jako jsem nyní a doufám, že vždy i budu. V první řadě bych bojoval proti rozvodům, po kterých touží mnozí zkažení lidé, a dbal bych na to, aby se svátost manželství lépe zachovávala. Podívejte, co se stalo s Juliánem Odpadlíkem, který byl statečný, umírnění a cílevědomý. Dopustil se velké chyby tím, že zapřel křesťanství, ve kterém byl vychován. Měl v úmyslu oživit pohanství. Ale mrhal časem, protože dostal ohavné jméno Odpadlík. Já naopak bych se snažil své jméno proslavit tím, že bych vždy kráčel cestou opravdového křesťana, a běda těm, kteří by se po ní kráčet nerozhodli! Okamžitě bych je potrestal buď uvězněním nebo potrestáním nebo odsouzením na smrt. Mým pravidlem by byl příkaz Alexandra Severa: „Jednejte s jinými tak, jak byste chtěli, aby oni jednali s tebou.“ Během své vlády bych často navštěvoval provincie, aby se v nich zlepšila administrativa, a všude bych nechal pomníky, a postavil bych krásné památky, jako například brány, silnice, arény, knihovny, sochy, divadla a mnoho jiného. Byl bych přátelský, laskavý a dodržoval bych zákony. Jednal bych jako obyčejný člověk, kterého bych vyslechl, a oblékal bych se jednoduše, nosil bych oblečení, které ušily ženy doma. Všichni největší spisovatelé by byli mém dvoře vítaní a všichni mistři řečnictví by dostávali dobré mzdy. Podporoval bych umění a řídil se Vespasiánovou zásadou: „Pouze přítel lidstva je hoden vládnout nad druhými.““ < |0|1|2 3|4|5|6|7|8|9|10|11|12|13|14|15|16| >