Autor: John A. Schug
Our Sunday Visitor, Inc. 1976 © Franciscan Herald Press, Quincy, Illinois, USA
Slovak edition © Slovenská provincia menších bratov kapucínov
Translation in Czech © Ing. Rudolf Minář 2004
ISBN 80-889444-13-9

Otec Pio - charismatické vůně  [kap. 13]
.....................................................................................................................

Od doby, kdy jsem se rozhodl napsat knihu o Otci Piovi, jsem uvažoval, jestli mám jeho charismatickým vůním věnovat víc pozornosti nebo se omezit jen na náhodnou zmínku. Nikdy jsem nepochybovalo tom, že jsou nápadným a častým úkazem, a zasluhují si „stejný prostor“ jako jeho jiné fantastické dary. Obával jsem se však, že celá kapitola o jeho charismatických vůních by mohla být posledním hřebem do rakve, čímž by se neomezeně narušila důvěra mých čtenářů. Bál jsem se, že čtenáři zamítnou všechno, co jsem o tomto muži řekl, a budou to pokládat za obyčejné slátaniny. Po zralé úvaze jsem ale dospěl k závěru, že Otcovy charismatické vůně nesmíme odsouvat na vedlejší kolej. Právě naopak, musím tento dar umístit do příslušného kontextu v celém příběhu jeho života a nesmím ho ani zveličovat, ale ani podceňovat. Vůně spojené s Otcem Piem jsou tak všeobecně známé a také nápadné, že je není možné vyřídit jen tím, co jsem o nich dosud uvedl. Kdybych nevyprávěl celý příběh, vykonal bych špatnou službu všem, jichž se to týká, Otci Piovi i mým čtenářům. Cítím, že je nevyhnutelné uvést celou kapitolu, abych učinil zadost tomuto tématu. Mnoho lidí (věřím, že by jich bylo možno napočítat tisícovky) řeklo, že ucítili vůni - skutečně něco ucítili - která byla nějakým způsobem spojena s Otcem Piem. Vůně byla charismatická - jejím prostřednictvím jim Otec Pio něco říkal, možná jim dával najevo, že je blízko nich pouze proto, aby byl s nimi, aby jim poděkoval nebo aby je ochránil či varoval, anebo proto, že se chystal pro ně vyprosit nějaký zázrak. Lidé, kteří ucítili charismatické vůně Otce Pia, tvoří obrovskou skupinu - od ateistů až o jeho oddané stoupence. Najdeme mezi nimi kněze i laiky, profesionály i neprofesionály ze San Giovanni Rotonda i ze zaoceání. Když ucítili tu vůni, ne vždy mysleli právě na Otce Pia. Mnozí z nich ani nikdy neslyšeli, že se takovýto úkaz s ním spojuje. Vůně, o nichž vyprávím, byly skutečnými vůněmi, nikdy nešlo o tělesný pach. Byly to řekněme vůně růží, kadidla, levandule, lilií, fialek, borovice, kafru, síry nebo kyseliny karbolové. Nejméně čtyři lékaři nám dali písemné potvrzení o tomto jevu. Dva z nich byli doktoři Romanellia Festa, kteří byli pověřeni, aby udělali u Otce Pia rozsáhlé tělesné vyšetření. Doktor Romanelli napsal: „V červnu 1919 (ve skutečnosti to bylo v květnu 1919), při své první návštěvě u Otce Pia v San Giovanni Rotondo, jsem ucítil neobyčejnou vůni, tak pronikavou, že jsem řekl Otci Valenzanovi, který byl tehdy se mnou, že pokládám za velmi nevhodné, když mnich používá voňavku. Další dva dny, když jsem mluvil s Otcem Piem anebo jsem jen tak seděl v jeho cele, jsem neucítil nic. Když jsem však před odjezdem scházel po schodech, ucítil jsem závan té samé vůně, ale jen na chvíli, protože v zápětí se vůně vytratila. Konzultoval jsem tento případ s mnohými učenci vědy, neboť jsem chtěl zjistit, jestli může vůně proniknout do krve. Každý z nich prohlásil, že je vyloučeno, aby krev měla sladkou vůni, ale krev kapající ze stigmat Otce Pia má charakteristickou vůni, již ucítí i lidé bez čichu. Navíc, i když je krev sražená nebo zaschlá na nějakém oděvu, jejž měl na sobě, zůstává na něm jeho vůně. Je to v protikladu ke všem přirozeným vlastnostem krve, a přece to mnozí lidé zažili a ještě stále zažívají.“ Doktor Festa nám podal vlastní zprávu: „Krev, která vytéká z ran v drobných kapkách, má zvláštní vůni, jemnou a vybranou, kterou zřetelně ucítili mnozí lidé, kteří se k němu přiblížili. Otec Pio nepoužíval žádnou voňavku , přesto se našlo mnoho lidí, kteří jasně ucítili příjemnou vůni růží nebo fialek, když se k němu přiblížili. Pokud jde o mne, mohu potvrdit, že při své první návštěvě jsem mu vzal z boku kousek plátna nasáklého krví. Chtěl jsem ho prozkoumat pod mikroskopem. Neucítil jsem žádnou zvláštní vůni, protože jsem neměl čich. Když jsme se však vraceli ze San Giovanni Rotondo, jistý vysoce postavený úředník a další lidé v autě, kteří jeli se mnou, výrazně pocítili neobvyklou vůni. Přitom nevěděli, že jsem vzal s sebou zvláštní kousek plátna a schoval ho do malé krabičky. Ucítili to přesto, že auto bylo v pohybu a uvnitř cirkuloval vzduch. Ubezpečili mě, že je to samá vůně, jež vychází z osoby Otce Pia. Následující dny a ještě dlouho potom jsem měl ten kousek plátna uložený ve skříňce ve své římské pracovně. Celou místnost to naplňovalo takovou vůní, že pacienti, kteří ke mně přicházeli na konzultace, se mě vyptávali, jak se to dá vysvětlit. Kolega doktor Romanelli mě doprovázel během mé druhé návštěvy u Otce Pia. Má zcela normální čich. Spolu s množstvím lidí potvrdil ten samý dojem, o němž mi vyprávěli výše uvedení lidé.“ Doktor Festa se pustil do hloubkového rozboru vlastností krve a dospěl k tomuto závěru: „Tento jev je v protikladu ke všem přírodním i vědeckým zákonům. Zachází až za hranici možnosti logické diskuse. Při vší čestnosti však nemůžeme popřít skutečnost, že doopravdy existuje.“ Lékař nastolil otázku, jestli by vůně nemohla pocházet z jódové tinktury. Odpověď byla jednoznačná, že je to nemožné. Jód by ve skutečnosti vydával odpuzující zápach. Tak jako si Otec Pio dával do ran jód a jiná léčiva v naději, že se mu zahojí, i doktor Festa dával do ran jód a jiná léčiva. Postupem času začaly z ran vytékat drobné kapky krve. Jód vůbec nepůsobil. Zápach jódu byl obvykle velmi silný. Ještě dlouho po tom, co se jód přestal do ran dávat, z nich nepřestávaly vytékat kapky krve. Vůně však vůbec nezeslábla, nadále byla stejně silná. Ke svědectví doktorů Romanelliho a Festy můžeme dodat písemní zprávy dvou dalších lékařů. Doktor Amanzio Duodo z Vegio Mosso Picco (Vercelli) napsal: „Patnáctého února 1950 jsem byl v rodině Battisty Bertola ve Vellemossu. Byli jsme pohrouženi do příjemného rozhovoru. Mimo mě tam seděli i všichni členové výše jmenované rodiny... Jistý přítel, který teprve před nedávnem vrátil ze San Giovanni Rotondo, nám vyprávěl o velké pokoře Otce Pia přesto, že se všude mluví a píše o jeho práci, když nás pojednou a neočekávaně všechny obklopila silná vůně fialek. Trvalo to asi půl hodiny, i když byly dveře i okna dokořán. Později nás ovanula ostrá a silná vůně parfému.“ Další lékař, doktor Eduardo Bianco z Vallemossy, potvrdil prohlášení doktora Duoda: „Já, níže podepsaný, potvrzuji, že jsem byl přítomen na setkání, jež popisuje doktor Duodo a cítil jsem vůni fialek. Musím dodat, že při různých jiným příležitostech jsem opakovaně cítil vůni růží, fialek, zvonečků, jež určitě pocházely z umělého zdroje. Rád bych také prohlásil, že se tato má pozorování vymykají jakémukoli vědeckému vysvětlení, i když jsem učinil všechno, co bylo v mých silách, aby je logicky vysvětlil.“ Charismatickou vůni Otce Pia někdy cítili i lidé bez čichu. Paní Ann McAvoyová, kteá žije v Bronxu ve státě New York, nikdy o Otci Piovi neslyšela, až jí o něm vyprávěl augustiniánský kněz Otec E. Regan. Paní McAvoyová se modlila, aby se uvolnilo napětí v rodině a aby se jejímu bratrovi Frankovi Stoddardovi ulevilo v těžkých bolestech posledního stadia rakoviny žaludku natolik, aby mohl pokojně zemřít. Prvního listopadu 1968 začal Frank užívat léky, které mu předepsal lékař. Jedenáctého listopadu ho Otec Regan znovu navštívil. Poprvé Frankovi a Ann vyprávěl o Otci Piovi. Položil Frankovi na žaludek kříž, který požehnal Otec Pio a nechal ten kříž u nich. Potom Ann víc než třikrát přiložila kříž bratrovi na žaludek a modlila se s ním. Po celý ten čas nemusel Frank užít ani jednu tabletku proti bolestem. Druhý den večer byla Ann vyčerpaná. „Bratr byl v ložnici,“ vyprávěla mi. „Já jsem seděla na gauči a vzala jsem si Times. Ještě jsem noviny ani neotevřela, když jsem ucítila krásnou sladkou vůni. Pomyslela jsem si: „Co to je?“ Před třiadvaceti lety jsem měla zápal plic a od té doby jsem neměla čich. Tehdy jsem však ucítila zimostráz. Nikde kolem nebylo nic takového, co by vydávalo vůni. Ta ale byla čím dál tím pronikavější. Přišla ve dvou nebo třech závanech. Pak zanikla. Náhle jsem se zpotila, protože to bylo nezvyklé a děsivé. Z čela mi začal stékat pot. Myslela jsem si, že ztrácím rozum. Neuměla jsem si to dát v hlavě dohromady. Neměla jsem žádný makeup. Seděla jsem tam jen chvilku, takže ani horko z lampy nemohlo ještě na nic účinkovat. Nedávala jsem to do souvislosti s Otcem Piem, ale celou noc mě to znepokojovalo. Otci Reganovi jsem o tom neřekla. Když jsem mu to později vylíčila, pokáral mě: „Měla jste mi to říci dřív.“ Řekla jsem mu, že jsem mu o tom neřekla proto, že jsem nevěděla, jak si to mám vysvětlit.Tehdy mi poprvé vysvětlil, že vůně květin a kadidla se často spojovala s přítomností Otce Pia. Bratr se modlil růženec každý den až do smrti. Řekl, že od 11. listopadu se cítí velmi příjemně, i když už neužíval žádné léky. Zeptala jsem se ho: „Jak se cítíš? Máš nějaké bolesti?“ „Ne, nemám žádné bolesti, ale je mi trochu nevolno,“ odpověděl. Šestého prosince 1968 bratr usnul a spal dvanáct hodin. Zemřel krásnou klidnou smrtí ve spánku. I v rodině opět zavládl pokoj.“ Paní Marie Pasqualiniová ze San Francisca napsala Otci Piovi děkovný dopis za to, že pomohl její dceři. „Naše děvčátko, kterému je šest roků, je velmi útlé a náchylné na prochladnutí, kvůli čemuž mívá zápal plic a zánět průdušek. Červenec minulého roku nebyl výjimkou. Bylo to odpoledne v den jejího prvního svatého přijímání, a tak jsme připravili malý slavnostní oběd. Pozvali jsme několik přátel včetně pana Victoria Caimotta s manželkou (duchovní děti Otce Pia). Najednou si dcerka začala stěžovat, že se necítí dobře. Silně kašlala, opakovaně zvracela a teplota jí stoupla až na 41,5 °C. Ihned jsme zavolali lékaře, ale zdálo se nám, že přešly celé věky, než přijel. Mezitím paní Caimottová navrhla, abychom se pomodlili k Otci Piovi a k Blahoslavené Panně Marii. Ještě jsme ani nedokončili modlitbu, když naše dcera otevřela oči a řekla: „Ach, mami, cítím takovou sladkou vůni. Je to jako kadidlo, co mají v kostele.“ Její oči vypadaly jasnější, tváře jí už nehořely horečkou. Když přišel lékař, měla už normální teplotu. Zjistil, že má zánět průdušek, ale byl to nejmírnější případ, jaký se u ní do té doby vyskytl.“ Při jedné příležitosti mělo aromatické znamení přítomnosti Otce Pia téměř za následek rozvrat manželství. Vincenzo Catalano, který bydlel v East Harlemu v New York City, se právě vrátil k přistupování ke svátostem po téměř šedesáti čtyř letech odloučení. Velmi důrazně dal ve známost, že právě Otec Pio ho přivedl k tomu, aby se pořádně vyzpovídal u kapucínského kněze v kostele Panny Marie, Královny andělů na Východní 113. ulici v New York City. Cestou domů si koupil poštovní poukázku na dvanáct dolarů, kterou chtěl poslat Otci Piovi. Když přijel domů, vyndal z kapsy potvrzenku a začal vypravovat ženě, co udělal. Ta však neslyšela ani jediné slovo. Potvrzenka voněla voňavkou. „Ty máš jinou ženu!“ vykřikla. Vincenzovi se naštěstí podařilo manželku přesvědčit, že vůně je spojená s Otcem Piem. Doktor James Favello byl dvanáct roků primářem zubního oddělení nemocnice svatého Josefa v Hazeltonu ve státě Pensylvania. Roku 1957 ho přijali do nemocnice jako pacienta čekajícího na operaci, při níž mu měli vyjmout ledvinové kameny. Lékař mu udělal dvě cytoskopie, ale neúspěšně. „Bolest byla tak pronikavá,“ řekl mi doktor Favello, „že jsem cítil, jako by ty operační nástroje zůstaly ve mně.“ Dělali mu ještě třetí a čtvrtou cytoskopii, ale ani jedna nebyla o nic úspěšnější než předcházející. Potom mu lékař řekl, že se pokusí udělat pátou cytoskopii, a když výsledky nebudou o nic lepší, bude se muset podrobit chirurgickému zákroku. „Devatenáctého června ráno, deset minut před čtvrtou, jsem vstal z postele,“ vyprávěl mi doktor Favello. „Opřel jsem se lokty o stůl, který jsme tenkrát používali při vstávání z postele. Klekl jsem si, přežehnal se a pomodlil jsem se Otčenáš, Zdrávas Maria a Sláva. Toto byla má prosba, řekl jsem: „Otče Pio, jestli jste na mši svaté nebo na meditaci a slyšíte mě, buďte tak laskav a zahrňte mezi své prosby i tuto moji, abych byl ušetřen od otevřeného řezu v těle a ať je chirurgova ruka božským nástrojem, jenž mě zbaví kamene.“ Udělali mi cytoskopii. Myslím, že bylo asi půl deváté, když jsem se vrátil na pokoj. Právě jsem se probral z anestézie, když vešla do pokoje moje žena. Viděl jsem dveře do mého soukromého pokoje. Viděl jsem malý obrázek Otce Pia, který jsem tak často líbal a malou palmovou ratolest, již mi půjčil jistý právník, oddaný stoupenec Otce Pia. Slyšel jsem, jak do pokoje vchází moje žena. Sestřička, která mě ošetřovala, jí řekla: „Jakou to máte silnou voňavku!“ Paní Favellová odpověděla: „Kdo? Já? Tuto noc jsem strávila u ovdovělé švagrové jen dva bloky odsud a spěchala jsem podívat se, jak se daří Jimovi. Nepoužila jsem žádný pudr ani kosmetiku.“ Po několika minutách přišla sestřička k mé posteli a řekla ženě: „Ta vůně je silnější tady, u jeho postele.“ V té chvíli jsem se ještě znepokojoval, jestli jsem se probral úplně z narkózy a zda jsem jedobře slyšel. Řekl sem jim: „Slyšel jsem vás mluvit o nějaké silné vůni.“ Současně jsem si přejel pravým ukazovákem a palcem kolem nosu, a zdálo se mi, že ta vůně růží, již jsem rozeznal, vycházíz nich. Byla to ruka, v níž jsem mnohokrát během dne držel obrázek Otce Pia. Zeptal jsem se sestřičky, paní Brillové: „Slyšela jste někdy o Otci Piovi?“ „Nikdy jsem to jméno neslyšela,“ odpověděla. „Na stolku mám jeho obrázek,“ pokračoval jsem. Zavolal jsem na ženu: „Eleen, pojď sem.“ „Co chceš?“ zeptala se. „Jen pojď sem blíž,“ odpověděl jsem jí. „Přivoň si k prstu a palci mé pravé ruky.“ „Kde jsi to vzal?“ zeptala se. Řekl jsem jí, že je to vůně Otce Pia. Nikdo nevěděl, o co jsem deset minut před čtvrtou prosil, když jsem klečel na kolenou. Pouze já. V té chvíli jsem věděl, že se operaci nebudu muset podrobit, i když byla naplánovaná na jednu hodinu po poledni. Krátce nato přišel do pokoje lékař Louis McAllos a řekl: „Jimme, rušíme operaci, která měla být v jednu.“ Zmohl jsem se pouze na toto: „Děkuji, Loui!“ Neřekl jsem mu nic o tom, co se odehrávalo v mé mysli. Měl jsem jen slabé anebo vůbec žádné bolesti, nekrvácel jsem. Cítil jsem se celkem dobře. Propustili mě a šel jsem domů.“ Další osoba, která obšírně vyprávěla o charismatických vůních Otce Pia, je Alberto Del Fante, který své obrácení z ateizmu na víru připisuje Otci Piovi. „Vracel jsem se s rodinou domů po návštěvě u svých rodičů,“ napsal Del Fante. „Byla sobota, a protože jsem si myslel, že si druhý den odpočinu, rozhodl jsem se psát a pracovat až třetí hodinu ranní. Předtím jsem tu samou práci nedokončil, a tak jsem nyní začal tam, kde jsem přestal,ale zapomněl jsem se přežehnat, jak to mám ve zvyku. Náhle jsem ucítil jemnou vůni, kterou jsem zpočátku nepoznal. Různé vůně Otce Pia nemají vlastnosti obchodních parfémů. Podobají se jedna druhé, ale nejsou totožné. Toto byla vůně kadidla. Zavolal jsem manželku a děti, které už byly v posteli. Všichni sešli dolů, včetně služky Marie Roccové. Každý z nich ucítil kadidlo kromě mé Flory. Abych je neovlivňoval, požádal jsem je, aby mi řekli, co cítí. Žena a nejstarší dcera a také služka ihned řekly, že je to kadidlo. Malý syn to neuměl přesně popsat. Dal jsem si velmi záležet na tom, abych nikomu z nich nepřipomenul slovo kadidlo, protože jsem je nechtěl ani trošku ovlivnit. Otec Pio mi řekl, že jsem nedodržel dohodu uzavřenou s ním, neboť jsem se před prací nepřežehnal a nepomodlil. Vůně chvíli zůstala v pokoji a byl jsem z toho velmi šťastný, protože jsem cítil, že je Otec Pio blízko.“ Dá se najít bezpočetné množství takovýchto zpráv a bylo by velmi užitečné učinit osobitou studii o každém případě, protože odhaluje způsob, jakým Otec Pio sleduje duše a jak je vede, radí jim a utěšuje je, využívajíc tento božský dar. Mnoho z těchto duší podstupuje různé životní zkoušky a jsou takové, které ho prosí o jeho vlivnou přímluvu u Boha. Jsou mezi nimi i matky s nemocnými dětmi, otcové žádající o pomoc ve finančních těžkostech, lidé, kteří chtějí, aby je vedl, podporoval a pomáhal jim. On jim dává pocítit svou vůni, aby je upozornil, že se nemají bát, ale doufat, modlit se a chovat se slušně. Napomíná je, aby se nevraceli na špatnou cestu, ale aby vždy směřovali k správnému cíli. Jejich duch se stává vznešeně klidný a srdce se jim plní nadějí, protože už nejsou osamocení. Cítí, že je podporuje nějaká nadpřirozená síla. Mnozí lidé se ujistili prostřednictvím Otcovy vůně o tom, že jejich modlitby jsou vyslyšeny, a vůně pokaždé naznačuje milost, o niž Otec Pio za ně prosil. Jak jsem už řekl, ta vůně je nepopsatelná. Obsahuje všechny obměny obyčejných vůní, ale má v sobě prvky nové, odlišné a doposud neznámé. Někdy je zřetelnější než jiné vůně, jindy připomíná růže, fialky nebo lilie, anebo vlastně kterékoli sladce vonící květiny. Jindy připomíná vůni kadidla nebo kyseliny karbolové a někdy zase nějaký velmi jemný orientální tabák. Je to první druh vůně, zaregistrovaný především lidmi, kteří teprve nedávno konvertovali, a je to vůně, již jsem ucítil, když jsem ho šel poprvé navštívit. < |0|1|2|3|4|5|6|7|8|9|10|11|12|13|14|15|16| >