Autor: John A. Schug
Our Sunday Visitor, Inc. 1976 © Franciscan Herald Press, Quincy, Illinois, USA
Slovak edition © Slovenská provincia menších bratov kapucínov
Translation in Czech © Ing. Rudolf Minář 2004
ISBN 80-889444-13-9

Otec Pio - sociální dílo Otce Pia  [kap. 14]
.....................................................................................................................

Stavíme nejen Casa Sollievo, ale i jiné ústavy po celém kopci. Budou to mláďata lvice. Nejsou jen mým dílem, ale i dílem Božím, tak jak mi to On ukazuje ... [Otec Pio] V celé této knize jsme mluvili o nemocnici Otce Pia, o Casa Sollievo della Sofferenza, o domově úlevy pro trpící. Casa Sollievo della Sofferenza se tyčí nad městem San Giovanni Rotondo jako první a nejpozoruhodnější sociální dílo Otce Pia. Z materiálního hlediska je Casa krásná nemocnice s téměř tisícem lůžek, poskytující lékařské služby, jež se vyrovnají každé nemocnici v Itálii a možná i ve světě. Otec Pio nechtěl, aby se toto zařízení nazývalo nemocnicí. „Nemocnice jsou místy utrpení,“ řekl. „Toto je dům úlevy pro trpící.“ Víra a lékařská praxe tady představují zdvojenou terapii, která léčí celou osobu. „My stavíme nejen nemocnici,“ zdůrazňoval Otec Pio, „ale zároveň spolupracujeme na Kristově vykupitelském díle prostřednictvím lidské bolesti a utrpení.“ Pětiposchoďová, asi šedesát pět metrů dlouhá centrální budova nemocnice s přistávací plochou pro vrtulníky na střeše se nachází naproti klášteru na druhé straně náměstí. Tak jako klášter a kostel, i Casa je vsazena do štěrbinovitého otvoru v kopci, který se nad ní zvedá jako hřbet medvěda grizzlyho do výšky šest set metrů nad nížinou kolem Foggie. Do kopce kolem nemocnice je zasazena i trojitá řada satelitních budov, které připomínají mláďata poskakující kolem matky a dožadující se, aby je nasytila. Otec Pio přemýšlel o postavení nemocnice poprvé tehdy, když chudé obyvatele města stíhala jedna tragédie za druhou. Lidé často umírali cestou do nemocnice ve Foggii po více než dvaceti kilometrovém natřásání na polní cestě ve vozech tažených koňmi nebo voly. „Poslouchal jsem tyto smutné příběhy znovu a znovu,“ řekl Otec Pio, „a bylo mi těch lidí líto.“ Dokonce i ve Foggii měla lékařská péče daleko k dokonalosti. Otec Pio viděl muže ze San Giovanni Rotondo, kterého zranila mina. Oběť, už téměř vykrvácenou, přivezli do Foggie a nechali ji ležet na polním lůžku na chodbě, protože všechny pokoje byly plné a ani jeden lékař neměl čas zraněného ošetřit. Když se Otec Pio dozvěděl, že ten muž čeká už týden na ošetření, rozhodl se postavit nemocnici v San Giovanni Rotondo. Když Otec Pio poprvé zveřejnil svůj plán na postavení nemocnice, jen málo lidí s tím souhlasilo. „Kde získáte peníze?“ ptali se. Dva lékaři, doktor Mario Sanvico a doktor Carlo Kiswarday, ho podpořili. Deník doktora Sanvica nám prozrazuje, jak se ten sen začal stávat skutečností. Po jejich schůzce v pokoji Otce Pia 9. června 1940 o půl sedmé večer Otec Pio řekl: „Tímto večerem se začíná mé velké pozemské dílo. Žehnám vás a všechny ty, kteří přiloží ruku k mému dílu, jež bude takové krásné a vznešené.“ Jmenoval doktora Kiswardaye pokladníkem a vtiskl mu do dlaně zlatou desetifrankovou napoleonskou minci, která měla hodnotu několika centů. „I já chci přispět drobnou ofěrou,“ řekl. Druhý přispěvatel nebyl o nic bohatší. Slepec Pietruccio věnoval dvě liry, což bylo také jen několik centů. Další zápis v deníku doktora Sanvica nás informuje o tom, jaký Otec Pio vybral pro nemocnici název: „Toho večera v sedm jsem se zeptal Otce Pia, jak pojmenuje své dílo. Okamžitě mi odpověděl: „Úleva pro trpící“.“ Do roku 1946 se posbíralo asi šest tisíc dolarů. Válečná inflace devalvovala tuto sumu najednu osmdesátinu její předválečné hodnoty. Otec Pio a okruh nejvěrnějších spolupracovníků však nikdy neztratili naději. Potom roku 1946 navštívila San Giovanni Rotondo slečna Barbara Wardová, známá spisovatelkaz Londýna. Otec Pio na ni se svými plány učinil tak silný dojem, že o tom později mluvila s Fiorellem LaGuardiem, bývalým starostou New Yorku a generálním ředitelem společnosti UNRRA. Výsledkem její iniciativy byl příspěvek ve výši 340.000 dolarů z fondů UNRRA. Většinu peněz pro nemocnici darovali lidé ze Spojených států. Američani, jak jim v Itálii říkali, byli velmi drazí srdci Otce Pia pro tuto obětavou velkorysost. Po celé délce střechy nemocnice vlají vlajky národů, které pomohly při výstavbě. Americká vlajka hrdě vlaje uprostřed, hned vedle italské. Koncem roku 1947 postavili poslední nosné pilíře nemocnice. Oddělení pro ambulantní pacienty otevřeli v roce 1954 a kompletní nemocniční služby roku 1956. Kromě Otce Pia byli dalšími řídícími mozky nemocnice Casa doktor William Sanguinetti a technik-samouk Angelo Lupi, muž jen se základním školním vzděláním. Otec Pio měl vlastní důvody, proč si mezi mnoha profesionálními techniky vybral právě Lupiho. Ukázalo se, že zvolil moudře. Lup těžil z vrchů vápenec a kámen pro svépomocnou výrobu van, výlevek, umyvadel, dlaždic, obkládaček a vnějších obkladů. Vybudoval speciální vápenku a z kamene těžil vápno na omítky. Z lešení a ze zbytků dřeva vyrobil kvalitní nábytek. Zhotovil železné postele a zařízení z tepaného železa. Protože na staveništi nebyla voda, Lupi zkonstruoval napojení na akvadukt z Apulia. Postavili velké cisterny a zachytával dešťovou vodu z terasy. K získání elektřiny vybudoval elektrárnu s dieselovým agregátem. Jeho důmyslností se ušetřilo obrovské množství peněz a vybudovala se velkolepá a vynikajícím způsobem funkční budova. Když se 5. května 1956 nemocnice světila, hostila mezinárodní seminář Evropské společnosti kardiologů. Prezident společnosti, doktor Gustav Nylin ze Švédska, nazval nemocnici „velkolepým dílem lásky k bližnímu“. „V tento památný den inaugurace Domova,“ řekl doktor Nylin, „vzdáváme pokornou úctu Otci Piovi, autorovi tohoto velkolepého díla lásky k bližnímu. Svou vírou a láskou k bližnímu nám Otec Pio nabízí skvělý příklad odříkání ve službě lidstvu. Nemocnice je hmatatelným příkladem dobrého Samaritána. Z celého srdce vyslovuji přání, ať Bůh požehná vznešené a milosrdné činnosti Otce Pia. Z funkce prezidenta Evropské společnosti kardiologů jsem měl to privilegium adresovat vám těchto několik slov.“ Doktor Paul Dudley White, osobní lékař prezidenta Eisenhowera, byl oficiálním zástupcem Spojených států. „Tato nemocnice,“ řekl, „mi připadá vhodnější než kterákoli jiná na světě ke studiu vztahů mezi duší a nemocí. Ve studiu psychosomatiky je zde možné dosáhnout většího pokroku než kdekoli jinde.“ Profesor Wagersteen, další lékař ze Spojených států, řekl: „Všechno je tu krásné, dobré a okouzlující, ale zarmucuje, když pomyslím, že je na světě jen jeden Otec Pio. Je to velká škoda, že jich není víc.“ Otec Pio se nahlas zasmál a řekl: „Nedej bože!“ a zakryl si tvář. Když vezmeme v úvahu typickou rezervovanost většiny lékařů a především britských lékařů, možná nás překvapí nadnesené vyznání doktora Evanse z Anglie: „Toto je nejkrásnější víkend, jaký jsem v životě strávil, a setkání s Otcem Piem je nejdůležitějším momentem mého nejdůležitějšího víkendu. Děkuji, Otče Pio.“ Otec Pio při této příležitosti promluvil k lékařům: „Co bych vám tak řekl?“ začal. „Přišli jste na tento svět stejně jako já, s jistým posláním, jež je třeba splnit. Říkám vám o povinnosti v čase, kdy každý mluví jen o právech! Já jako řeholník a kněz mám poslání, které musím splnit. Jako řeholníka kapucín jsem povinen dokonale a přesně dodržovat svá pravidla a sliby. Mým kněžským posláním je uchlácholit Pána Boha, aby se usmířil se hříchy lidstva. Toto všechno se může stát, když jsem v milosti Boží. Kdybych ale zbloudile vzdálil od Boha, jak bych mohl vymáhat odškodnění pro jiné? Jak bych se mohl stát zprostředkovatelem u Nejvyššího? Vaším posláním je léčit nemocné. Když však k pacientově posteli nepřinesete teplo láskyplné péče, myslím, že ty léky nebudou příliš účinné. Mohu to potvrdit z vlastní zkušenosti. Během mé nemoci v letech 1916 a 1917 mi lékaři v průběhu léčby přinášeli slova útěchy. Láska se neobejde bez slov. A tak i vy můžete přinést pacientovi duchovní útěchu jen slovy. Později jsem zašel k odborníkovi, jenž mi na rovinu řekl, že mám tuberkulózu a zůstává mi už asi rok života. Vrátil jsem se domů na smrt zarmoucený, ale odevzdaný do Boží vůle. Jak vidíte, dosud stále jsem ještě tu! Odborníkovo proroctví se nesplnilo. Ne všichni pacienti jsou však jako Otec Pio v letech 1916 a 1917. Přivádějte k vašim nemocným Boha! Bude to cennější než jakákoli léčba. A ať vám všem žehná Pán, i vaše rodiny a především vaší práci a vašim pacientům. Je to nejvroucnější přání knězova srdce.“ Jeden ze spolubratří, který patřil mezi nejbližší společníky Otce Pia, přede mnou poznamenal: „Často si myslím, že ho náš Pán pověřil takovým mimořádným charitativním úkolem, jakým je výstavba nemocnice, aby v něm probudil zájem o něco pozemského.“ Od otevření nemocnice Casa v ní absolvovalo ošetřovatelskou školu více než tři sta diplomovaných sester. Stopětašedesátičlenný údržbářský personál dvakrát denně čistí celou nemocnici vykládanou dlaždicemi a mramorem. Celkový počet zaměstnanců nemocnice je pět set sedm lidí. Jistá paní z New Yorku, která se tam dala jen ošetřit, řekla, že „v nemocnici vládla taková čistota, jako by byl údržbářský personál jejím udržováním přímo posedlý“. Denní poplatek za nemocniční lůžko je 14,75 dolaru. Většina pacientů je zabezpečena pojištěním. Pokud však pojištění nemají, jejich účty hradí organizace Stelline, malé dobročinné hvězdy, do níž přispívají lidé z celého světa. Dva kapucínští kněží tam slouží jako kaplani na plný úvazek. Celá administrativa je však nyní přímo v rukách Vatikánu. Otec Pio byl až do smrti roku 1968 jeho administrátorem. Potom Svatý stolec jmenoval jako administrátora monsignora Oreste Vighettiho a ten v tomto úřadě pokračuje dodnes. Když Otec Pio zemřel, mnoho lidí se bálo, že se nemocnice finančně zhroutí. Kdo přispěje po odchodu Otce Pia na jeho dílo? Když jsem však roku 1971 navštívil San Giovanni Rotondo, viděl jsem rozestavěná tři křídla - pro porodnici, geriatrii a pediatrii. Právě se připravovaly plány dalších oddělení pro léčbu očí a duševních chorob. Rok po vysvěcení nemocnice Otec Pio zveřejnil širší záměr, který měl s nemocnicí Casa. Měla se stát domovem pro matky, nejpřednější mezi ostatními institucemi, jako lvice, která porodí a chová mláďata. Otec Pio především předvídal vývoj samotné nemocnice. „V domově se musí zvyšovat počet lůžek. Musí se přistavět dvě budovy, jedna pro ženy a jedna pro muže, kde unavené duše a těla přijdou k Pánovi a dostane se jim od Něho úlevy. Musíme toto dílo rozvinout tak, aby se stalo elektrárnou modlitby a vědy, kde lidské pokolení najde pokoj v ukřižovaném Ježíši v jednom ovčinci pod jedním pastýřem.“ Nabádal k tomu, aby „kněží a lékaři pociťovali spalující touhu pokračovat v lásce k Bohu při dobročinné práci mezi nemocnými tak, aby oni i jejich pacienti mohli žít společně v něm, jenž je Světlem a Láskou“. Viděl před sebou celé „nemocniční město na takové technické úrovni, jež odpovídá nejmodernějším medicínským a chirurgickým požadavkům“. Viděl před sebou „mezinárodní studijní středisko, jež umožní lékařům další profesionální růst a jejich křesťanské formování“. Viděl před sebou domov odpočinku, kde „kněží najdou důstojné bydlení“. Viděl domov pro „řeholníky a řeholnice, kteří se budou ještě více věnovat svému duchovnímu formování a splynutí s Bohem, takže budou moci prostřednictvím víry, odpoutanosti od světa a sebeodevzdanosti prožívat lásku k Bohu, vrchol křesťanské dokonalosti“. Viděl nemocniční domov pro děti se spastickou obrnou a retardované děti, domov pro kněze ve výslužbě, domov pro staré lidi, dětské jesle a školky a křížovou cestu vedle Viale Cappuccini. Viděl před sebou to, co bychom my mohli nazvat náboženským a lékařským střediskem Evropy. Všechny tyto projekty byly drahé srdci Otce Pia. Je to celkem pochopitelné, vždyť řekl: „Nejsou jen mým dílem, ale i dílem Božím, tak jak mi to On ukazuje.“ Některé z těchto projektů jsou už v provozu. Dům odpočinku už otevřeli a může se v něm ubytovat třicet exercicantů. Na dolním konci Viale Cappuccini je středisko pro děti se spastickou obrnou a pro retardované děti. V letech 1971 a 1972 otevřeli dvě další střediska pro spastickou rehabilitaciv Manfredonii a v Termoli. Spastické středisko v San Giovanni Rotondo slouží i jako jedna ze čtyř školek pro malé chlapce a děvčata. Další z těchto opatroven poskytuje i internátní školu pro chlapce a dívky. Všechna čtyři centra fungují pod záštitou kapucínské řehole a pracují v nich sestřičky čtyř různých řádů. Otec Pio se dožil i toho, že viděl začátky prací na nové křížové cestě. Teď je už dokončená a zastavení zhotovil z bronzu mezinárodně známý umělec Francesco Messina. I když byl už v pokročilém věku, dychtivě přijal pozvání Otce Pia, protože mu chtěl své poslední velké dílo věnovat. Chodník křížové cesty se klikatě vine po úbočí kopce za kostelem a nemocnicí a křížem krážem protíná jediné schody, které se zařezávají přímo do svahu. Žel, Otec Pio zemřel ještě před tím, než tuto monumentální křížovou cestu v roce 1971 posvětil kardinál Ursi. Existuje i další mládě lvice, jež jsme ještě nepřipomněli, a to modlitební skupiny. I ty viděl před sebou v roce 1957 jako střediska „v každé části světa, kde se děti z Casa Sollieva mohou společně modlit podle ducha serafínského Otce svatého Františka a podle pokynů a úmyslů papeže“. Centrem těchto modlitebních skupin je samotná Casa, protože Otec Pio viděl Casu jako lvici a modlitební skupiny jako mláďata u jejích prsů. Proto také mluvil o členech modlitebních skupin jako o „dětech práce“. Řekl, že jeho duchovní děti „zde musí nacházet společný domov modlitebních skupin“. Třicátého prvního července 1968, krátce před smrtí Otce Pia, modlitební skupiny oficiálněuznal Vatikán. Jejich ředitelem, kterého jmenovala Kongregace pro řeholníky, byl Otec Carmello, představený kláštera kapucínů Matky božské milosti. Dnes existuje asi devět set modlitebních skupin a mají přibližně sedmdesát tisíc členů. Protože jsou spojeny s Casou, modlitební skupiny - stejně jako Casa - nepodléhají vedení kapucínů, ale přímo monsignoru Oreste Vighettimu, řediteli Casy. Tento ředitel je jmenován Vatikánem. Otec Pio řekl, že když jeho duchovní děti život v modlitbě přijmou za svůj, budou postupovati v duchovním životě. Modlitební skupiny dnes pokračují v činnosti tak, jako když je založil, a jsou přičleněné ke Casa Sollievo. Schůzky modlitebních skupin se neuskutečňují podle předem určeného plánu. Jejich programmá na starosti duchovní vůdce. Jediná pravidla, která Otec Pio modlitebním skupinám určil, jsou tato: společná modlitba, láska k bližnímu, poslušnost vůči Církvi a vytrvalost. Těžko by se daly vyjmenovat nějaké další činnosti, jež by byly typičtější pro duchovnost samotného tohoto Mudrce. Modlitební skupiny se obvykle scházejí na hodinu měsíčně v nějakém domě, kapli, kostele nebo farní hale. Jejich členové sestávají z kněží, řeholníků a laiků. Zachovávají to, co jim určil Otec Pio: modlí se za Církev, za papeže, za mír ve světě a hlavně za pacienty v Domě pro úlevu trpících. Po smrti Otce Pia se modlí za jeho brzké blahořečení. Ve Spojených státech mají mnohé skupiny v programu setkání i oběť mše svaté. Některé skupiny vykonávají svatou hodinu s vystavením Nejsvětější svátosti oltářní a s požehnáním. Jiné skupiny odříkají patnáct desátků růžence s krátkým rozjímáním před každým desátkem nebo bez něho. A jsou i takové skupiny, které se modlí společné modlitby z brožurky, hlavně modlitby, jež se modlil Otec Pio v kostele Panny Marie, Matky božské milosti. Duchovní vůdce vždy přednese krátké kázání. Některé skupiny mají po schůzce společenský večírek, na němž si někdy promítají diapozitivy nebo filmy o Otci Piovi a jeho díle. Skupiny teoreticky nepotřebují žádné funkcionáře. Obvykle je ale rozumné mít kromě duchovního vůdce vedoucího nebo řekněme sekretáře, který pomáhá při plánování a vedení schůzek. Pokud se budou konat dobrovolné sbírky, bude třeba mít pokladníka, který řekněme věnuje duchovnímu vůdci odměnu za odsloužení mše svaté nebo dar správci za používání farních místností. Kapucíni v San Giovanni Rotondo velmi úzkostlivě, až téměř posedle dbají na to, aby se jméno Otce Pia nikdy nepoužívalo v souvislosti s nějakými finančními fondy. Někteří lidé však nevidí žádné nebezpečí v tom, že se prodávají růžence a literatura, obrázky a jiné drobné předměty se vzpomínkou na Otce Pia. V modlitebních skupinách nebývá žádný uváděcí obřad, žádný zkušební čas, žádné povinnosti. Pouze ochota modlit se a spolupracovat s vedoucím skupiny a s duchovním vůdcem. Každá skupina musí být zaregistrovaná v Casa Sollievo v San Giovanni Rotondo. (Adresu najdete v epilogu knihy.) Žádná modlitební skupina se nesmí založit bez výslovného povolení správce farnosti, v níž se budou její členové scházet. Žádná modlitební skupina nesmí začít činnost bez kněze ve funkci duchovního vůdce. „Otec Pio se modlil, aby se modlitební skupiny staly majáky po celém světě,“ říká Otec Lino Barbati, představený kapucínského kláštera v San Giovanni Rotondo. „Máme modlitební skupiny pocelém světě, ve Spojených státech, Německu, Anglii, Irsku, Francii, Švýcarsku, po celém světě. Lidé, kteří neznali Otce Pia, dokud žil, ho postupně poznávají po jeho smrti. Prostřednictvím modlitebních skupin, jeho duchovních dětí, jedna osoba o něm mluví a další roznáší poselství dál.“ V této části, věnované modlitebním skupinám Otce Pia, si zaslouží zvláštní zmínku skupina s názvem „Přátelé Otce Pia“. Mezi těmito devíti sty skupin po celém světě je tato skupina zřejmě unikátní. Nejenže vznikla v roce 1957 na přímý podnět Otce Pia, ale zároveň i podporuje projekt, který schválil a požehnal sám Otec Pio, a to Institut pro duševně nemocné v Itálii. Jeho posláním je integrace psychoterapie a medicíny s duchovním a morálním působením na pacienty. Pod vedením jejich doktora Emilia Dida a Otce Armanda Dassevilla, jejich kapucínského duchovního vůdce, Přátelé Otce Pia zůstávají odlišní a oddělení od činnosti v Case Sollievo a od kapucínů v San Giovanni Rotondo. „Pokud budou mít potřebné finanční prostředky,“ řekl Otec Pio Angelu Battistovi, který byl v tom čase jmenován Vatikánem jako ředitel Casa Sollievo, „můžeme jim poskytnout jakoukoli další pomoc.“ < |0|1|2|3|4|5|6|7|8|9|10|11|12|13|14|15|16| >